ECLI:CZ:US:2017:1.US.1508.17.1
sp. zn. I. ÚS 1508/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem ve věci návrhu Ing. Jaromíra Houžvičky, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2017, č. j. 9 Afs 349/2016-34, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2016, č. j. 15 Af 63/2016-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 15. 5. 2017, doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2017 a označeným jako ústavní stížnost, stěžovatel napadl shora uvedená soudní rozhodnutí, a to pro porušení svého práva na spravedlivý proces. Současně navrhl, aby Ústavní soud "z právních předpisů odstranil povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační i ústavní stížnosti i jejich zpoplatnění soudními poplatky". V rámci svého podání stěžovatel uvádí, že je posílá náhradní elektronickou cestou z důvodu poruchy faxu a žádá o prominutí nezávisle na jeho vůli a zcela nečekaně nastalého mírného zpoždění v odeslání.
Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší následující pracovní den (srov. §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §57 odst. 2 občanského soudního řádu). Lhůta k podání ústavní stížnosti je lhůtou procesní, což znamená, že je třeba nejpozději poslední den jejího trvání podání odevzdat orgánu, který má povinnost je doručit, nebo učinit úkon u soudu (srov. §57 odst. 3 občanského soudního řádu).
Ústavní soud vlastní úřední činností zjistil, že v nyní posuzované věci bylo napadené usnesení Nejvyššího správního soudu stěžovateli doručeno dne 3. 3. 2017 a poslední den lhůty k podání ústavní stížnosti připadl tedy na den 3. 5. 2017. Zmeškání zákonné dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti, která byla sepsána až 15. 5. 2017, Ústavní soud nemůže prominout, neboť je vázán kogentním ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje rovněž na to, že podání stěžovatele nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ani proto, že trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků, především pak stěžovatel nebyl pro řízení zastoupen advokátem (§30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Přitom z dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel u Ústavního soudu vedl (např. sp. zn. II. ÚS 1845/10, III. ÚS 2998/11, III. ÚS 1588/13, I. ÚS 1117/14), se podává, že tento postup (jímž vědomě nedodržuje požadavek povinného zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti) volí opakovaně, ačkoli byl Ústavním soudem mnohokrát poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, a vyzýván k odstranění nedostatků návrhu.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2017
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu