ECLI:CZ:US:2017:1.US.154.17.1
sp. zn. I. ÚS 154/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Prajzlerové, zastoupené Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem, se sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 96 Co 255/2015-208 ze dne 26. listopadu 2015 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 32 Cdo 2346/2016-237 ze dne 26. října 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla podána dne 13. 1. 2017, napadla stěžovatelka shora označená soudní rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce jako žalované byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 31. 3. 2014 uložena povinnost zaplatit žalobci částku 257 919 Kč a náklady řízení ve výši 91 971 Kč. Stěžovatelka, která nyní před Ústavním soudem tvrdí, že se jednání nemohla zúčastnit z důvodu opožděně doručeného předvolání, se proti rozsudku odvolala. Poté byla vyzvána, aby zaplatila soudní poplatek z odvolání ve výši 12 896 Kč, na což reagovala žádostí o osvobození od soudních poplatků. Rozhodnutími prvostupňového a odvolacího soudu bylo k 26. 5. 2015 pravomocně rozhodnuto, že se jí osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Poté, co byla obvodním soudem vyzvána k zaplacení vyměřeného soudního poplatku, podala stěžovatelka dne 19. 6. 2015 novou žádost o osvobození od soudního poplatku, ve které dle svých tvrzení uvedla nové skutečnosti.
3. Usnesením ze dne 24. 6. 2015 obvodní soud rozhodl, že řízení o odvolání stěžovatelky proti rozsudku ze dne 31. 3. 2014 se zastavuje pro nezaplacení soudního poplatku. Pokud jde o opětovnou žádost stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku ze dne 19. 6. 2015, soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že o ní nerozhodoval, neboť ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto. Konstatoval však, že na straně stěžovatelky došlo ke změně poměrů k lepšímu, zejména co se týče jejích příjmů (v první žádosti uvedla stěžovatelka měsíční příjem v částce 5 386 Kč, v nové žádosti včetně příspěvků na děti a příjmů jejího druha uvedla celkovou výši příjmů v částce 39 300 Kč), a že tedy důvody pro osvobození jednoznačně dány nejsou.
4. K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí potvrzeno napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 11. 2015. Ten s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1439/09 uvedl, že stačí, pokud se soud s opakovanou žádostí o osvobození vypořádá v odůvodnění usnesení o zastavení, což v dané věci učinil. Městský soud se rovněž ztotožnil s názorem obvodního soudu ohledně změny poměrů k lepšímu, neboť příjem z pracovního poměru stěžovatelky se oproti předchozí žádosti podstatně zvýšil a také výše nově uvedeného příjmu jejího druha svědčí o tom, že poměry stěžovatelky rozhodně neodůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků. Tvrzení, že platí vyšší částku za bydlení, stěžovatelka ničím neprokázala; navíc ani uváděnou částku 10 000 Kč za bydlení nebylo možné s ohledem na zvýšení platu stěžovatelky považovat za změnu poměrů k horšímu.
5. Stěžovatelka podala dovolání, ve kterém tvrdila, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu ohledně splnění podmínek pro rozhodnutí o nové žádosti o osvobození od soudních poplatků. Napadeným usnesením ze dne 26. 10. 2016, které bylo stěžovatelce doručeno dne 19. 11. 2016, Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné, s tím, že se odvolací soud neodchýlil od jeho rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3198/2014 (jež vychází z nálezu sp. zn. I. ÚS 1439/09), neboť se v odůvodnění svého usnesení o zastavení řízení novou žádostí stěžovatelky řádně zabýval a uvedl, proč nepovažuje za důvodné ji na základě této žádosti osvobodit od soudních poplatků, konkrétně že se její poměry zlepšily.
6. V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že soudy nesprávně interpretovaly nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1439/09 a nesprávně považovaly osvobození od soudních poplatků za věc pravomocně rozhodnutou. Dle jejího názoru měly soudy v intencích uvedeného nálezu o její nové žádosti samostatně rozhodnout, nikoliv se k ní vyjádřit pouze okrajově, aniž by jí zaslaly formulář pro posouzení relevantních podmínek.
7. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí, zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud připomíná, že ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1439/09 ze dne 20. 1. 2010 (N 10/56 SbNU 99) dospěl k závěru, že odepřením práva na přístup k soudu a tedy práva na meritorní projednání věci ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je i to, pokud obecný soud nerozhodne o podané žádosti o osvobození od soudních poplatků samostatným usnesením, ani se s ní žádným způsobem nevypořádá v odůvodnění usnesení o zastavení řízení. Každá žádost o osvobození od soudních poplatků musí být posouzena podle okolností a podmínek, které jsou zde v době jejího podání; přitom je irelevantní, zda soud již o předchozí žádosti dříve rozhodl (nejedná se o překážku rei iudicatae). O opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení.
9. Z rozhodnutí přiložených ke stížnosti vyplývá, že stěžovatelka ve své nové žádosti o osvobození od soudních poplatků ze dne 19. 6. 2015 uplatnila nové skutečnosti oproti své předchozí žádosti podané v roce 2014. Tyto skutečnosti soudy nepominuly, nýbrž z nich vyvodily, že stěžovatelčiny majetkové poměry se změnily k lepšímu, neboť její příjem z pracovního poměru se zvýšil a nově byl uveden též příjem jejího druha žijícího s ní ve společné domácnosti. Ačkoliv tedy nerozhodly o její nové žádosti o osvobození od soudních poplatků samostatným usnesením, vypořádaly se s ní v odůvodnění usnesení o zastavení odvolacího řízení, což nález sp. zn. I. ÚS 1439/09 výslovně připouští. Stěžovatelčina žádost ze dne 19. 6. 2015 tedy byla soudy vypořádána, a to způsobem, který nesvědčí o svévoli či excesu, čímž je vyloučen zásah do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces či na přístup k soudu.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu