ECLI:CZ:US:2017:1.US.1554.16.1
sp. zn. I. ÚS 1554/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti LANAVE, s. r. o., se sídlem Husovo náměstí 14, 253 01 Hostivice, zastoupené Mgr. Alexandrem Nettem, advokátem se sídlem Ječná 1, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2953/2015-197 ze dne 1. 3. 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 481/2014-179 ze dne 19. 2. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uzavřela s R. K., vydávajícím se za J. S., smlouvu o úvěru, na základě které se zavázala poskytnout této osobě úvěr ve výši 3 081 100 Kč. Pro úvěr byl sjednán úrok ve výši 2,5 % z půjčené částky měsíčně a J. S. se zavázal vrátit jí úvěr s úrokem nejpozději do 22. 8. 2009. Podpisy smluvních stran byly ověřeny JUDr. E. Nohejlovou, notářkou v Praze. Téhož dne uzavřela stěžovatelka se stejnou osobou vydávající se za J. S. smlouvu o zajišťovacím převodu práva k blíže specifikovaným nemovitostem, jejíž součástí bylo i prohlášení o tom, že mezi stranami je nesporné, že dne 22. 5. 2009 uzavřeli shora uvedenou smlouvu o úvěru. Taktéž na této smlouvě byly podpisy ověřeny shora jmenovanou notářkou. Téhož dne pak tato notářka sepsala notářský zápis sp. zn. N 365/2009, NZ 250/2009, jehož obsahem byla dohoda o uznání dluhu a způsobu jeho úhrady s možností přímé vykonatelnosti. Stěžovatelka zaplatila za služby notářky částku 13 923 Kč.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 9 To 9/2012, byl R. K., vydávající se za J. S., shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle ustanovení §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, spočívajícím právě ve výše popsaném skutku, kdy se odsouzený za použití padělaných dokladů vydával za J. S. a pod touto identitou uzavřel smlouvu o úvěru, smlouvu o zajišťovacím převodu práva k nemovitostem a dohodu o uznání dluhu se stěžovatelkou. Odsouzenému a jeho spolupachateli byla citovaným rozsudkem uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozené stěžovatelce částku 2 513 923 Kč. Tuto částku po odsouzeném a jeho spolupachateli stěžovatelka dosud nevymohla.
Následně se stěžovatelka žalobou podanou proti státu domáhala přiznání částky 2 794 023 s příslušenstvím jako škody způsobené nesprávným úředním postupem notářky JUDr. E. Nohejlové. Nesprávný úřední postup notářky měl dle stěžovatelky spočívat v tom, že ověřila totožnost podle padělaného dokladu. Stát přitom musí dle žalobkyně zajistit, aby jeho orgány byly tak technicky zajištěny, aby k podvodům nedocházelo. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 8. 2014, č. j. 10 C 11/2013-153, žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že judikatura Nejvyššího soudu, dle které stát není pasivně legitimován ve sporu o náhradu škody způsobené notářem při legalizaci a na níž soudy založily svá rozhodnutí, je v rozporu především s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 529/09 ze dne 13. 3. 2012, v němž Ústavní soud dle jejího názoru judikoval, že za pochybení notáře v rámci ověřování totožnosti účastníků nese odpovědnost stát, přičemž sama skutečnost, že se mu nepodaří odhalit byť i zdařile padělaný občanský průkaz, nemůže liberovat stát z jeho odpovědnosti za škodu způsobenou notářem při této činnosti. Zdařilost padělku může být relevantní pouze ve vztahu k případné regresní úhradě státu vůči notáři. Tuto svou argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením otázky, zda je legalizace notářem výkonem státní správy ve smyslu zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zákon č. 82/1998 Sb., dále též "OdpŠk"). Nejvyšší soud, jak je patrné i z jeho nyní napadeného rozhodnutí, se k této právní otázce již ve své rozhodovací praxi vyslovil, a to například v judikátu sp. zn. 25 Cdo 1620/2007 ze dne 17. 6. 2009, publikovaném pod R 32/2010. V něm konstatoval, že stát neodpovídá za pochybení notáře při ověření pravosti podpisu s tím, že legalizace v podobě ověřovací doložky je veřejnou listinou, avšak nejedná se o veřejnou listinu o právních úkonech, na kterou pamatuje OdpŠk v ustanovení §4, ale toliko o osvědčení právně významné skutečnosti, za něž nese přímou odpovědnost notář dle §57 notářského řádu. Tento svůj výkladový postoj Nejvyšší soud posléze promítl i do svých pozdějších rozhodnutí ve věcech sp. zn. 28 Cdo 3900/2011, 28 Cdo 2363/2009, 28 Cdo 1674/2010 či 30 Cdo 1966/2013 (rozhodnutí jsou dostupná na stránkách Nejvyššího soudu na adrese www.nsoud.cz).
Podstatnou v této souvislosti je skutečnost, že Ústavní soud již měl příležitost se k dané judikatuře Nejvyššího soudu vyjádřit. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 936/12 ze dne 29. 5. 2012, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti výše citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1674/2010 ze dne 20. 12. 2011, Ústavní soud zcela aproboval nosné závěry vyplývající z judikátu R 32/2010, aplikovaného též v nyní souzené věci. V této souvislosti vyzdvihl Nejvyšším soudem deklarovanou nutnost použití §57 odst. 1 notářského řádu o přímé odpovědnosti notáře za škodu způsobenou pří výkonu legalizace, která nespadá pod činnosti zmíněné v §4 OdpŠk (srov. dikci "Nestanoví-li zvláštní zákon jinak..." obsaženou v cit. ustanovení §57 odst. 1 notářského řádu; je zcela zřejmé, že OdpŠk je zde ve vztahu k notářskému řádu lex specialis). Ústavní soud v předmětném usnesení rovněž vysvětlil, že závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 529/09 ze dne 13. 3. 2012, na něž odkazovala i tehdejší stěžovatelka, na posuzovanou věc nedopadají pro odlišnost jejich právního základu (šlo o falsum plné moci, jejíž osvědčení má povahu veřejné listiny o právním úkonu).
K tomu se sluší poznamenat, že zatímco v době rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 936/12 Ústavní soud uvedl, že odborná literatura ani judikatura nebyly v době podání žaloby tehdejší stěžovatelky jednotné v názoru, zda je dána odpovědnost státu či notáře, nyní lze zcela bezpečně uzavřít, že v době podání žaloby na náhradu škody nynější stěžovatelkou, resp. ještě předtím, již existovala jednotná rozhodovací praxe, přičemž veřejně dostupné bylo i uvedené usnesení Ústavního soudu vyjadřující se k ústavní konformitě judikatury Nejvyššího soudu. V souzené věci přitom není zvláštního důvodu, pro který by se Ústavní soud od svého dřívějšího názoru měl odchýlit. Nelze tedy než uzavřít, že soud zamítnutím žaloby na základě nedostatku pasivní legitimace na straně státu neporušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces či právo na náhradu škody způsobené jí nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.
Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. března 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu