ECLI:CZ:US:2017:1.US.1596.16.1
sp. zn. I. ÚS 1596/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ladislavy Sýkorové, zastoupené JUDr. Michalem Sýkorou, advokátem se sídlem Pod Hybšmankou 3090/28, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4619/2014-199 ze dne 19. 2. 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 28/2014-160 ze dne 16. 4. 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 23 C 119/2012-121 ze dne 5. 8. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané jí zaměstnavatelem, obchodní společností Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, a to dopisem ze dne 24. 2. 2012, který jí byl doručen na pracovišti dne 27. 5. 2012. Žalobu stěžovatelka odůvodnila zejména tím, že právní úkon, kterým s ní byl rozvázán pracovní poměr, je neurčitý, nesrozumitelný, a v důsledku toho i neplatný, jelikož skutkové vymezení výpovědi neodpovídá zákonnému důvodu uvedenému ve výpovědi, přičemž takový skutkový důvod výpovědi ani neexistuje.
O žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví označeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví citovaným rozsudkem jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným rozsudkem jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že se soudy dostatečně nevypořádaly s námitkou diskriminace z hlediska věku a svá rozhodnutí v tomto ohledu zatížily nepřezkoumatelností. Soudy se dle jejího názoru rovněž uspokojivě nevypořádaly s předloženými inzeráty, jejichž prostřednictvím měl zaměstnavatel hledat novou pracovní sílu na úvazky v pracovním poměru. O účelovosti výpovědi dle mínění stěžovatelky svědčí též následné provozování zrušené kanceláře v Kadani, kde zůstal zachován i rozsah služeb, a došlo i k převedení kmenů vybudovaných od začátku stěžovatelkou. Stěžovatelka rovněž namítla porušení práva na zákonného soudce, kdy rozhodující senát byl nesprávně obsazen z řad přísedících. Tyto své námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je v zásadě toliko opakováním argumentů, které již stěžovatelka uplatnila v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy již dostatečně a ústavně konformním způsobem vypořádaly, třebaže se s tímto hodnocením ze strany soudů subjektivně neztotožňuje; to však ještě nečiní její ústavní stížnost důvodnou. Stěžovatelka v zásadě očekává, že i Ústavní soud je v celé šíři podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, což, jak plyne z výše nastíněného postavení Ústavního soudu, není možné.
Pokud jde o námitky vztahující se k údajně opomenutým důkazům, ty stěžovatelka uplatnila již v odvolacím řízení a městský soud se s nimi v intencích projednávané věci v dostatečném rozsahu vypořádal (str. 4 rozsudku odvolacího soudu). Co do tvrzené nepřezkoumatelnosti, resp. nedostatečnosti v odůvodnění napadených soudních rozhodnutí je vhodné připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře vztahující se k požadavkům na řádné odůvodnění jako komponentě práva na spravedlivý proces zdůrazňuje, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tedy "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tak co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
Těmto požadavkům napadená rozhodnutí dostojí, neboť soudy své úvahy o nedůvodnosti žaloby i následujících opravných prostředků založily na konkrétních skutečnostech zjištěných provedeným dokazováním, z něhož především vyplynulo, že výpověď daná stěžovatelce nepředstavovala právní úkon, jehož účelem ve skutečnosti bylo se "stárnoucí stěžovatelky jako nadále se nehodícího zaměstnance zbavit". Soudy za účelem prověření této - žalobou předestřené - verze událostí provedly dostatečné množství důkazů, z nichž vyvodily závěry, které si navzájem neodporují. Především poukázaly na to, že se podstatným způsobem změnil charakter činnosti v někdejší kadaňské kanceláři, přičemž postupováno bylo shodně vůči všem dosavadním zaměstnancům posléze zrušené vlastní kanceláře zaměstnavatele, jakož i na jiných pobočkách v regionu. Třebaže se stěžovatelkou předloženými inzeráty soudy podrobně nezabývaly, ani tato skutečnost nepředstavuje žádné pochybení soudů, poněvadž ve výsledku bylo podstatné, jak po propuštění stěžovatelky její zaměstnavatel skutečně, fakticky postupoval. Nebylo přitom prokázáno, že by byl někoho přijal do pracovního poměru, ať již na uvolněné místo stěžovatelky či jiné místo v rámci zrušené kanceláře v Kadani. Nadto bylo stěžovatelce zaměstnavatelem nabídnuto pokračování jejího pracovního poměru na chomutovské pobočce, což odmítla z ekonomických důvodů. Ani případné nedostatky v inzerci zaměstnavatele nemohly vést soudy k jinému závěru. Za této situace byla rovněž stěží akceptovatelná námitka věkové diskriminace, která navíc byla uplatněna ve velmi obecné poloze.
Pokud jde o procesní námitku nesprávného obsazení senátu soudu prvního stupně, nemohl k ní Ústavní soud přihlédnout, neboť stěžovatelka ji mohla uplatnit již v odvolacím řízení, přičemž tak neučinila, jak je patrné z napadeného rozsudku městského soudu. Ostatně ani netvrdí, že by se snad odvolací soud touto námitkou opomněl zabývat a vypořádat ji. Stěžovatelka tedy nevyužila procesní prostor, který se jí v odvolacím řízení nabízel, pročež je tato námitka v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná. Stěžovatelce krom toho je (resp. byl) k dispozici opravný prostředek v podobě žaloby pro zmatečnost dle §229 a násl. občanského soudního řádu, jak již avizoval Nejvyšší soud v nyní napadeném rozsudku.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu