ECLI:CZ:US:2017:1.US.1615.17.1
sp. zn. I. ÚS 1615/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 20. února 2017 č. j. 2 To 49/2017-296, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. prosince 2016 č. j. 5 Pp 50/2015-262, spolu s návrhem, aby Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci bylo zakázáno porušovat jeho práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, spočívající v nedoručení usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 20. února 2017 č.j. 2 To 49/2017-296 stěžovateli do výkonu trestu odnětí svobody, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 23. 5. 2017, doplněné podáním ze dne 22. 8. 2017, se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Zároveň stěžovatel navrhl, aby Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci bylo zakázáno porušovat jeho práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, spočívající v nedoručení usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 20. 2. 2017 č.j. 2 To 49/2017-296 stěžovateli do výkonu trestu odnětí svobody.
2. Usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 12. 2016 č. j. 5 Pp 50/2015-262 byla zamítnuta žádost stěžovatele, t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců, o podmíněné propuštění. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 20. 2. 2017 č.j. 2 To 49/2017-296 poté zamítl také stížnost stěžovatele v dané věci.
3. Stěžovatel v podrobné ústavní stížnosti a jejím doplnění polemizuje se závěry soudů, kterými odůvodnily nevyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Stěžovatel má za to, že podmínky pro jeho propuštění byly dány. Stížnostní soud podle něj prováděl důkazy selektivně podle toho, zda svědčily v jeho prospěch nebo neprospěch a upřednostňoval přitom prý ty, které svědčily v neprospěch; dále prováděl důkazy a přihlížel ke skutečnostem, které nebyly pro účel předmětného rozhodování relevantní. Znaleckým posudkem, předloženým stěžovatelem, se soud nezabýval s tím, že jde o důkaz nepřípustný, neboť byl předložen až v rámci stížnostního řízení, ale naopak vycházel ze znaleckého posudku PhDr. Koldy, ze kterého si vybral jen hodící se pasáže. Stěžovatel rovněž nechápe, proč mu mělo přitěžovat, že je vedeno ještě jiné trestní řízení proti němu, a to pro trestný čin spáchaný ve vztahu k trestnému činu, pro který je nyní ve výkonu trestu; pokud by zde byla důvodná obava, že by mohl před tímto trestným stíháním uprchnout do zahraničí nebo se skrývat, pro tyto účely slouží institut vazby, jenž nelze obcházet držením stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody. Pokud stěžovatel uvedl, že trestněprávní rovinu jeho jednání lze při nepříliš jednoznačné právní úpravě daňových předpisů považovat za spornou, neznamená to automaticky, že se předmětného jednání, kterého lituje, bude dopouštět i v budoucnu. Zásadním faktorem, pro který byl stěžovatel ponechán ve výkonu trestu, byl podle něj charakter spáchané trestné činnosti - zkrácení daně v rámci organizované zločinecké skupiny. Stěžovatel dále poukázal na údajné průtahy v předmětném řízení, zahájeném jeho žádostí o podmíněné propuštění. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na prý srovnatelný případ odsouzeného J. Ř., kdy Okresní soud v Šumperku žádosti o podmíněné propuštění vyhověl.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů. Ústavní soud hodnotí spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že skutečné pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Případná dílčí pochybení, nedosahující jednotlivě ani ve svém souhrnu ústavní roviny, nemohou vést ke zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
6. Tyto závěry je nutno přiměřeně vztáhnout i na posuzovanou věc, a to navíc u vědomí, že na otázku možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nahlíží Ústavní soud jako na zákonem presumovaný benefit, jenž může být poskytnut odsouzenému, jen je-li zjevné, že jeho pobyt ve vězení vedl k nápravě a lze očekávat, že po propuštění nebude v trestné činnosti pokračovat. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného a je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti konkrétního případu a rozhodly, zda důvody pro mimořádné zkrácení trestu nastaly. Jde o výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě vyměřeného trestu, který se automaticky nezkracuje pouze slušným chováním odsouzeného během věznění. Touto judikaturou Ústavního soudu, na kterou krajský soud v odůvodnění svého usnesení výslovně odkázal, se ve věci rozhodující soudy správně řídily a možnost zásahu Ústavního soudu do jejich závěrů je tedy velmi omezená. Pochybení zásadního charakteru v přezkoumávaném případě Ústavní soud neshledal a i když jisté nedůslednosti lze v jejich rozhodnutích objevit, hodnotit je jako neústavní přístup, jak činí stěžovatel ve svých podáních, však nelze. Usnesení obecných soudů jsou dostatečně odůvodněná a zejména odvolací soud se námitkami stěžovatele podrobně a věci přiléhajícím způsobem zabýval.
7. V dané věci soudy shledaly, že souhrn důkazů a poznatků, svědčících pro závěr, že stěžovatel se dosud nenapravil tak, aby další výkon trestu již v jeho případě nebyl nutný, je nezpochybnitelný. Nevyšly přitom jenom ze zpracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, ale přihlédly přitom také k dalším skutečnostem, charakterizujícím zkoumaný případ. Nedá se říci ani, že by při rozhodování docházelo k neodůvodněným průtahům; jak uvedl krajský soud - soud prvního stupně průběžně nařizoval veřejná zasedání a opatřoval jednotlivé důkazy, jako například znalecký posudek. Stížnostní soud pak o stížnosti stěžovatele rozhodl do dvou měsíců od jejího podání.
8. Pokud jde o poukaz na prý srovnatelnou věc odsouzeného J. Ř., kdy Okresní soud v Šumperku žádosti o podmíněné propuštění vyhověl, nelze bez dalšího vycházet z toho, že stěžovateli by mělo být potom rovněž vyhověno. Jedná se o odlišné jednotlivce různých temperamentů a charakterů, které se projevují svým přístupem ke spáchané trestné činnosti a nejde o projev libovůle, pokud se soud odpovědně zabývá všemi okolnostmi, aby ověřil, zda stěžovatel prokázal svým chováním že se polepšil a lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život. K návrhu, aby Ústavní soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci doručit usnesení tohoto soudu ze dne 20. 2. 2017 č.j. 2 To 49/2017-296 stěžovateli do výkonu trestu odnětí svobody lze uvést, že stěžovatel je s tímto rozhodnutím, které bylo řádně doručeno jeho právnímu zástupci, nepochybně dobře seznámen, když proti němu brojí touto ústavní stížností. Bylo by tedy nadbytečné, aby Ústavní soud zavazoval obecný soud k dalšímu doručení daného usnesení do rukou stěžovatele ve výkonu trestu.
9. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu