ECLI:CZ:US:2017:1.US.1625.17.1
sp. zn. I. ÚS 1625/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivety Ekartové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 515/2017-126 ze dne 16. 5. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí a namítala zásah do svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že se stěžovatelka žalobou domáhala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") odčinění nemajetkové újmy spočívající v poškození stěžovatelky postižením jejího majetku v exekuci nařízené Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 EXE 1364/2010. Dle tvrzení stěžovatelky tento soud usnesením ze dne 22. 7. 2010 č. j. 34 EXE 1364/2010-20, nařídil výkon nezákonného exekučního titulu. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 19. 9. 2016 č. j. 46 C 414/2015-88, vyslovil svoji místní nepříslušnost (výrok I.) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 (výrok II.) jako soudu místně příslušnému. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně, a to tak, že věc se postupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Ve zbytku jej potvrdil. Odvolací soud věcně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I., přičemž považoval po právní stránce za zásadní skutečnost, že v době nařízení exekuce proti stěžovatelce ještě Obvodní soud pro Prahu 6 sídlil v obvodu městské části Praha 6, nikoliv v justičním areálu Na Míčánkách, ul. 28. pluku 29b, Praha 10, jak je tomu v současné době. K vydání tvrzeně nezákonného rozhodnutí tak fakticky došlo v obvodu městské části Praha 6 a z tohoto důvodu je alternativně příslušným Obvodní soud pro Prahu 6, nikoliv Obvodní soud pro Prahu 10. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1389/2016, soud odvolací změnil výrok II. usnesení soudu prvního stupně a věc postoupil obecnému soudu žalované, a tedy Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že v době vydání žalobkyní tvrzeného nezákonného rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 6 ještě sídlil v obvodu městské části Praha 6. Ke změně jeho sídla došlo až v průběhu září roku 2013. Ač už by pro určení místní příslušnosti podle ustanovení §87 písm. b) o. s. ř. byla instituce, která rozhodovala v prvním stupni, anebo obvod, v němž tato instituce sídlí, tak by závěrem v této věci v obou nastíněných řešeních byl závěr, že soudem místně příslušným je Obvodní soud pro Prahu 6. Tento závěr odvolacího soudu napadeným usnesením potvrdil i Nejvyšší soud.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na zákonného soudce a na spravedlivý proces. Stěžovatelka odůvodnila podání žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 10 tak, že tento je místně příslušným podle §11 odst. 2 ve spojení s §87 odst. l písm. b) o.s.ř. (tzv. příslušnost daná výběr) jako jeden za soudů, v jejichž obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody. Stěžovatelka pak upozorňuje, že pokud se podle judikatury dovolacího soudu určuje místo vzniku škody podle zákona č. 82/1998 Sb. jen podle soudu prvního stupně, pak v Praze nastává situace, kdy Obvodní soudy pro Prahu 4, 6, 8, 9, 10 jsou lokalizovány v jediné budově v Justičním areálu na Míčánkách.
4. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, požadované zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena a stížnost byla podána včas a proti konečnému rozhodnutí o věci.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.].
7. Nejvyšší soud své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil a interpretoval podústavní právo, přičemž vysvětlil, proč dospěl k závěru o odmítnutí stěžovatelčina dovolání a proč shledává závěr odvolacího soudu jako souladný se zákonem. Stěžovatelka se sice dovolává svých ústavně zaručených práv, avšak ve své ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice o obsahu podústavního práva, kterou vedla i před obecnými soudy.
8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, tak její ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu