ECLI:CZ:US:2017:1.US.1669.17.1
sp. zn. I. ÚS 1669/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Aleše Vrátného, zastoupeného JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 677/2017-220 ze dne 24. února 2017, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 170/2016-190 ze dne 22. června 2016 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 6 C 176/2013-150 ze dne 24. listopadu 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ jako účastníků řízení a vedlejších účastníků 1) Mgr. Petry Kozmanové a 2) Karla Matyse, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastníci se v řízení před obecnými soudy domáhali na stěžovateli zaplacení částky 481 570 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené vadným zabudováním sprchového koutu. Okresní soud žalobě vyhověl. Vzal za prokázané, že stěžovatel s vedlejšími účastníky uzavřel smlouvu o dílo - vybudování koupelny, kotelny a dalších zařízení včetně veškerých přípravných prací. Nedostatečným utažením a utěsněním lemovací misky odpadu došlo k pronikání odpadní vody do prostoru pod vanou, což po dobu jednoho roku vznikem plísní a pronikáním vlhkosti narušovalo dřevěnou konstrukci domu. Sanace škod si vyžádala odstranění podstatné části zařizovacích předmětů, obkladu a dlažby, odstranění hloubkově narušených dřevěných prvků a jiné úkony. Okresní soud dospěl k závěru, že za škodu způsobenou nekvalitním provedením díla odpovídá stěžovatel. Vedlejší účastníci se na vzniku škody nepodíleli, neboť nebyli schopni dříve zjistit únik odpadní vody. Rozsah sanačních prací byl podle soudu nezbytný k uvedení věci do původního stavu. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil.
2. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatel uplatnil skutkové námitky, které nejsou způsobilé k projednání v dovolacím řízení. Jeho dovolání vycházelo z vlastní verze skutkového stavu, přičemž ten samý nedostatek měla i předkládaná právní otázka potřebného rozsahu dokazování s návrhem na odklon od předchozí judikatury Nejvyššího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu.
3. Proti rozhodnutím Nejvyššího, krajského a okresního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, rovnost účastníků řízení a ochranu vlastnictví. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že otázky předložené Nejvyššímu soudu byly právními otázkami: rozložení důkazního břemene ohledně manipulace s lemovací miskou odpadu, možnost uplatnění nároku na náhradu škody v případech absence řádné reklamace a rozsah náhrady škody při nedostatečně zjištěných rozhodných skutečnostech.
4. Rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu pak nemají oporu v provedených důkazech. Ty nedostačovaly k závěru, že za netěsnost odtoku může stěžovatel tím, že jej nedostatečně utáhl a utěsnil. Došlo navíc k přetržení příčinné souvislosti, neboť vedlejší účastníci měli možnost v rámci běžné údržby údajnou vadu odstranit. Vniklá škoda tak byla způsobena jejich nekonáním. Vadu také nereklamovali včas při jejích prvních příznacích, takže odpovídají za zvětšení rozsahu škody. Závěrem stěžovatel namítl pochybení soudů při určení výše nákladů nezbytných na uvedení věci do původního stavu. Provedené práce nebyly nezbytné, stěžovatelé vzniklý stav využili ke kompletní rekonstrukci. Nebylo navíc zohledněno opotřebení odstraněných věcí.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Stěžovatel v posuzované věci pokračoval v argumentaci, kterou neúspěšně uplatnil před obecnými soudy, Ústavní soud tím postavil do role dalšího stupně jejich soustavy. To Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů zásadně nepřísluší - je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv prosté zákonnosti (čl. 83 Ústavy).
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, o což v dané věci šlo výlučně, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu (srov. již citované usnesení Pl. ÚS 24/02). V nynější věci Ústavní soud žádné pochybení ústavního významu neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele je srozumitelný, logický a věcně přiléhavý.
8. Jednu z otázek, jež měly naplnit předpoklad přípustnosti dovolání, stěžovatel v dovolání formuloval následovně: "zda žalovaný pro vyloučení svého zavinění nese důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že žalobce s odtokem vaničky sprchového koutu fakticky manipuloval - povoloval, když obvyklé užívání a údržba takovou manipulaci předpokládá a žalovaný jim v takové manipulaci nemohl ani zabránit." Skutkový závěr nalézacího a odvolacího soudu byl ovšem jiný - výpusť vaničky má být utažena při instalaci speciálním klíčem, v průběhu se dotažení již nekontroluje (str. 5 rozsudku odvolacího soudu). V tomto ohledu je tedy přiléhavý závěr, že stěžovatel předložil právní otázky založené na jeho vlastní skutkové verzi, a tudíž nezpůsobilé projednání. Nehledě na to, že škoda byla způsobena podle závěru nalézacího soudu i tím, že stěžovatel neprovedl nezbytný hydroizolační nátěr. Polemika se závěry o (bez)vadnosti utěsnění odtoku tak může mít jen omezený význam.
9. Co se týče samotných skutkových zjištění, lze jen stručně uvést, že není úkolem Ústavního soudu hodnotit a přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], či pokud je sám neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
10. K věci tak lze uzavřít, že námitky stěžovatele měly význam z hlediska podústavního práva, které však obecné soudy stanoveným postupem řádně zhodnotily. V ústavní rovině k zásahu do práv stěžovatele zjevně nedošlo.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu