ECLI:CZ:US:2017:1.US.167.17.1
sp. zn. I. ÚS 167/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů Bohuslava Borka a Zdeňky Borkové, obou zastoupených JUDr. Petrem Vrchlabským, advokátem se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Havlíčkovo nábř. 38, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2275/2016-64 ze dne 12. 10. 2016, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 60 Co 58/2016-48 ze dne 25. 2. 2016 a usnesení Okresního soudu v Kroměříži č. j. 12 E 13/2015-29 ze dne 21. 12. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená soudní rozhodnutí pro porušení svého práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny. Dále namítají porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1, 4, 90 a 96 Ústavy.
2. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně napadeným usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 60 Co 58/2016-48 ze dne 25. 2. 2016 potvrdil usnesení ze dne 21. 12. 2015 č. j. 12 E 13/2015-29, kterým Okresní soud v Kroměříži zamítl návrh stěžovatelů na nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty ve výši 20 000 Kč k vynucení povinnosti povinného uzavřít smlouvu o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva. Krajský soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně k usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2010 č. j. 9 Cm 72/2008-87, které ukládalo prohlášení vůle povinného (§161 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř.), že takové rozhodnutí se nevykonává ani postupem podle §351 o. s. ř., ani jinak; jeho účinkem je, že nahrazuje prohlášení vůle povinného účastníka bez dalšího (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005 sp. zn. 20 Cdo 813/2004). Podkladové usnesení přitom obsahuje ve výrokové části náležitosti smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví oprávněných. Stěžovatelé ve svém dovolání namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uvedli, že v jejich věci není obsah smlouvy o převodu bytu do vlastnictví dán svobodnou vůlí účastníků řízení, nýbrž její náležitosti jsou dány ze zákona. Nejvyšší soud svým napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatelů odmítl a uvedl, že závěr, podle kterého rozsudek ukládající povinnost uzavřít smlouvu, popř. učinit jiný právní úkon, nahrazuje projev vůle žalovaného k uzavření smlouvy či učinění právního úkonu, je v souladu s ustanovením §161 odst. 3 o. s. ř. i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odkaz stěžovatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002 sp. zn. 30 Cdo 1068/2000, není případný, neboť se v něm řeší otázka, zda lze podat žalobu na uložení 8 povinnosti žalovanému učinit prohlášení vlastníka budovy podle §5 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.
3. Stěžovatelé pokračují v právní a věcné polemice se závěry obecných soudů a tvrdí, že postupem Nejvyššího soudu byli dotčeni na svém právu na spravedlivý proces, neboť jim bylo upřeno řádné odůvodnění odmítnutí podaného dovolání. Uvedení odkazu na dosavadní judikaturu podle nich není dostačující. Poukazují na to, že jejich protistrana se vzpírá dotvořit smlouvu v intenci soudního rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 9 Cm 72/2008-87 a zákona č. 72/1994 Sb. Stěžovatelům je v důsledku toho upíráno již dvanáctým rokem právo vlastnit majetek, naopak je bezdůvodně zvýhodňováno družstvo jako účastník řízení. Rozhodnutí obecných soudů staví stěžovatele do neřešitelné situace a pohybují se tak v bludném kruhu, aniž jim prostředky práva mohou pomoci. Formalistickým pojetím aplikace práva tak podle stěžovatelů napadené rozsudky uvedly účastníky do takových poměrů, do kterých nezamýšleli podle své vůle vstoupit. V rozporu s jejich legitimním očekáváním nabytí majetku a legitimním očekáváním, že jim soustava soudů poskytne ochranu, došlo postupem soudů ke zkrácení jejich ústavně zaručených práv. Za řízení před soudem byli navíc znerovnoprávnění vůči druhému účastníku smlouvy.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Obecné soudy náležitě odůvodnily své závěry. Ústavnímu soudu pak nepřísluší tyto závěry přezkoumávat, neboť námitky stěžovatelů směřují pouze proti výkladu podústavního práva a procesním krokům soudů, které, tak jak je stěžovatelé popsali, nejsou zásahem do jejich základních práv.
7. Ústavní soud z uvedených důvodů návrh stěžovatelů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu