ECLI:CZ:US:2017:1.US.1680.17.1
sp. zn. I. ÚS 1680/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Věrou Vyčichlovou, advokátkou, se sídlem v Karlových Varech, Žižkova 852/29 a Krále Jiřího 39, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. 3 T 3/2015, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016 sp. zn. 2 To 33/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017 č. j. 7 Tdo 1505 /2016-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. 3 T 3/2015 byl stěžovatel s dalšími obviněnými shledán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví ve spolupachatelství a zvlášť závažným zločinem zbavení osobní svobody ve spolupachatelství, přičemž skutek spočíval v tom, že zbavili poškozeného svobody a po delší dobu ho podrobili brutálnímu zbití, trýznivém zacházení a v důsledku toho mu způsobili těžké ublížení na zdraví. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků.
3. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 8. 6. 2016 sp. zn. 2 To 33/2016 zamítl.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 22. 3. 2017 č. j. 7 Tdo 1505 /2016-125 k námitce stěžovatele, že se v rozhodné době na místě činu nenacházel, poukázal na přesvědčivé důkazy, zejména výpovědi poškozeného. Nejvyšší soud vysvětlil, že skutečnost, že se skutek stal tak, jak je popsán ve skutkové větě odsuzujícího prvostupňového rozsudku, a pachateli byli právě obvinění, byla prokázána především výpovědí poškozeného a dalšími důkazy (znaleckým posudkem, protokolem o provedení domovní prohlídky, výpovědí spoluobviněného v přípravném řízení), jimiž byla potvrzena pravdivost výpovědi poškozeného o brutálním zbití, trýznivém zacházení a jeho následném zbavení osobní svobody právě ze strany obviněných, které znal. Nejvyšší soud poukázal na to, že návrhy na provedení důkazů byly soudy zamítnuty proto, že byly nadbytečné, a obecné soudy tento svůj závěr dostatečně odůvodnily. Svědecké výpovědi, jež se snažily stěžovateli poskytnout alibi na rozhodnou dobu, nalézací soud shledal nevěrohodnými a náležitě odůvodnil tento svůj závěr.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje zásah do svých práv v tom, že obecné soudy neprovedly důkazy, které navrhl a měly vést k doložení jeho nepřítomnosti v den a na místě spáchání trestného činu. Jeho setrvalá obrana proti obžalobě spočívala v tom, že se v rozhodné době podílel na dopravě jiných osob do Prahy na letiště. Soudy všech stupňů podle stěžovatele bez adekvátního odůvodnění jím navržené důkazy neprovedly a dostatečně nevzaly v potaz argumenty v jeho prospěch.
6. Stěžovatel upozornil i na to, že má malou dceru, s níž by rád byl. Dále poukazuje na to, že policie nevyžádala kamerový záznam, který by mohl obsahovat důkaz v jeho prospěch. Poukazuje i na to, že mu napadená rozhodnutí připadají jako překvapivá a nespravedlivá.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o stěžovatelově vině. Rovněž vysvětlily, proč neuvěřily osobám, které poskytovaly stěžovateli alibi a naopak vycházely z tvrzení poškozeného i výpovědi jednoho ze spoluobviněných v přípravném řízení. Některé stěžovatelem navržené důkazy obecné soudy neprovedly, to však není bez dalšího porušením stěžovatelových základních práv. Obecné soudy totiž vysvětlily, proč tyto důkazy neprovedly, a proto se nedopustily jejich neprovedením zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces.
10. Jak již Ústavní soud uvedl, v projednávané věci obecné soudy nevybočily z mezí své rozhodovací sféry. Ústavní soud proto neshledal, že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
11. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu