ECLI:CZ:US:2017:1.US.1698.16.1
sp. zn. I. ÚS 1698/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlem Vodičkova 791/41, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2016 č. j. 70 Co 49/2016-1039, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 32, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o jeho návrhu na snížení výživného pro nezletilé děti a o námitce podjatosti soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 JUDr. Dany Pernetové.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 10 P 112/2010 vyplynulo, stěžovatel je otcem nezletilých dětí M. a A., které byly na základě dohody rodičů, schválené soudem v lednu 2015, svěřeny do péče matky, stěžovatel přispívá na výživu každé z nich od 1. 6. 2013 částkou 4 000 Kč měsíčně a zavázal se splácet nedoplatek výživného za dobu od 1. 6. 2013 do 31. 3. 2015 ve výši 62 500 Kč pro každou nezletilou ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně počínaje únorem 2015 a od 1. 8. 2015 po 1 500 Kč měsíčně spolu s běžným výživným. V červnu 2015 stěžovatel navrhl snížení jeho vyživovací povinnosti. Obvodní soud pro Prahu 3 po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 4. 12. 2015 č. j. 10 P 112/2010-978 návrh zamítl, neboť v poměrech nezletilých nenastala žádná změna, která by odůvodnila snížení výživného a žádná relevantní změna nenastala ani v poměrech jejich rodičů; otec byl sice po určitou dobu bez zaměstnání (od února do listopadu 2015), ale i v této době měl příjmy, které mohl a měl použít na placení výživného v dosud stanovené výši.
K odvolání otce a k uplatnění námitky podjatosti ve věci rozhodující soudkyně, event. tvrzení, že není zákonným soudcem, Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 JUDr. Dana Pernetová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci (výrok I.) a rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil (výrok II.). K tvrzené nezákonnosti soudkyně odůvodněné opožděným zápisem nově napadlé věci, vzbuzujícím domněnku, že spis mohl být pozdržen, aby se dostal do senátu JUDr. Pernetové, odvolací soud vysvětlil, že po přenesení místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 9 na Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 16. 11. 2010 byl spis doručen Obvodnímu soudu pro Prahu 3 kurýrem dne 23. 12. 2010 a po vánočních svátcích a administrativním posunu spisu z podatelny do opatrovnického oddělení byla věc v souladu s vnitřním a kancelářským řádem pro okresní, krajské a vrchní soudy zapsána dne 31. 12. 2010 do senátu JUDr. Pernetové. Odvolací soud konstatoval, že několikadenní časová prodleva je ve vánočním období pochopitelná, argument záměrného pozdržení spisu označil za absurdní a nelogický, rovněž nebylo s určitostí tvrzeno, že by věc byla přidělena v rozporu s rozvrhem práce soudu. Tvrzení o podjatosti soudkyně nepovažoval odvolací soud za opodstatněné, neboť skutečnosti, kterými otec podjatost odůvodnil, nebyly způsobilými důvody pro vyloučení soudce. Odvolací soud reagoval i na další konkrétní námitky otce k postupu práce JUDr. Pernetové s tím, že je považuje za jeden z dalších pokusů dosáhnout toho, aby dotyčná soudkyně neprojednávala věci týkající se jeho nezletilých dcer, neboť způsob její práce otci nekonvenuje. Ve věci samé odvolací soud potvrdil, že soud prvního stupně rozhodl správně, pokud návrh na snížení výživného zamítl. Připomněl, že otec měl příjmy z odstupného, podpory v nezaměstnanosti a z prodeje bytu, a pokud je užil jiným způsobem, nemohlo jeho rozhodnutí jít k tíži výživného pro dcery. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zmínil poměrně nadstandardní majetkové poměry otce a podotkl, že má-li otec vyživovat čtyři nezletilé děti a manželku, jeho primární úkol není získávat a zvelebovat majetek, ale především podle svých možností a schopností poskytnout těmto osobám formou výživného prostředky pro úhradu jejich potřeb, neboť vyživovací povinnost k nezletilým dětem má zásadně přednost před všemi jinými závazky.
V ústavní stížnosti stěžovatel označil odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze o nevyloučení soudkyně soudu prvního stupně pro její podjatost či nezákonnost za neuspokojivé. Odkázal na závěry nálezové judikatury Ústavního soudu k zásadě zákonného soudce, rozhodnutí Nejvyššího soudu k problematice přidělování věcí u soudu prvního stupně v tzv. "kolečku", a připomněl i ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), podle kterého musí být v den, kdy věc soudu došla, nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží. Uvedl též, že se pokusil vyjasnit mechanismus přidělování věci senátům u prvoinstančního soudu cestou žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a obrátil se i na Policii ČR a státní zastupitelství, neboť měl podezření na spáchání trestného činu. Stěžovatel též kritizoval práci soudkyně soudu prvního stupně, která v řízení o výživném dostatečně nezohlednila jeho majetkové poměry a možnosti přispívat na výživu nezletilých dcer a poukázal i na její chybný postup, kdy dopustila, aby poměry nezletilých byly upraveny předběžným opatřením po dobu dvou let, přestože podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je trvání předběžného opatření upravujícího poměry dítěte po dobu delší než šest měsíců nepřípustné.
S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na projednání věci mimo stanovené pořadí ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
K ověření stěžovatelových tvrzení si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 3 nejen opatrovnický spis, ale i rozvrh práce pro rok 2010 a vyjádření ke způsobu přidělování spisů v opatrovnickém úseku.
Z rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 3 pro rok 2010 (sp. zn. 50 Spr 982/2009) vyplynulo, že rozhodování ve věcech občanskoprávních-opatrovnická agenda zajišťovala dvě soudní oddělení - 10 P (PaNc) (předsedkyně senátu JUDr. Marie Kříhová) a 28 P (předsedkyně senátu JUDr. Dana Pernetová), a to tak, že "nový nápad se rozděluje 1/2 obecným dorovnávacím způsobem mezi senáty 10 P a 28 P".
Ve vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 11. 2016 č. j. 50 Spr 1219/2016, správkyně aplikací tohoto soudu rozvedla pravidla fungování tzv. obecného systému v rámci nastavení rozvrhu práce v ISAS (počítačový informační systém pro okresní soudy) za použití aplikací potřebných pro automatické přidělování nápadu věcí opatrovnické agendy. Uvedla, že po lustraci v aplikaci ISAS a v listinné kartotéce probíhal zápis nových věcí na opatrovnickém úseku u vedoucích kanceláře. Pokud bylo lustrací zjištěno, že účastník řízení má již založen spis Nc nebo spis P, byl návrh ručně zapsán pod položkou PaNc do příslušného již existujícího spisu. Pokud bylo lustrací zjištěno, že účastník řízení nebyl doposud u soudu veden, byl nový návrh zapsán dle obsahu buďto pod spisovou značku Nc automatickým přidělením věci (obecný dorovnávací způsob v aplikaci ISAS) nebo pod spisovou značku P, a byla mu následně přidělena položka PaNc. Automatický způsob přidělování nových věcí Nc znamená, že systém vyhledá dle aktuálního stavu databáze senát s nejnižším přiděleným číslem, provede propočet na základě vzorce (počet věcí plus navýšení děleno velikost nápadu) a tomuto senátu věc přidělí. V roce 2010 měly oba senáty 10 Nc a 28 Nc stejnou výši nápadu (100 %), k navyšování nedocházelo, tudíž spisy byly střídavě přidělovány oběma senátům. Věci postoupené z jiného soudu, která již na postupujícím soudu byla vedena, byla přidělena sp. zn. P. Zápis do rejstříku P probíhal ručním přidělením. Ruční způsob vycházel z toho, že na soudu byly zavedeny dva rejstříky P (10 P a 28 P) a pro případy převodu věci z Nc do P nebylo možné využívat automatického přidělování, neboť vedoucí musela vždy věc převádět z rejstříku Nc do stejného senátu rejstříku P, což nešlo zajistit pomocí automatického přidělení věci v rejstříku P (takto byl systém nastaven při zavádění ISAS servisní firmou). Přidělování nových věcí obecně probíhalo tak, že pracovnice opatrovnického úseku (vedoucí kanceláře) seřadily jednotlivé věci, určené k zápisu do informačního systému dle data a hodiny nápadu, a poté provedly zápis do informačního systému.
Při zápisu věci vedené pod sp. zn. 10 P 112/2010 bylo postupováno dle výše uvedených pravidel. Lustrací bylo zjištěno, že řízení s účastníky dosud nebylo u zdejšího soudu vedeno (účastníci neprocházeli ani v listinné kartotéce a byli tedy zavedeni nově do seznamu jmen). Bylo rovněž určeno, že věc bude zapsána rovnou do rejstříku P, neboť věc byla již takto vedena u předchozího soudu (Obvodního soudu pro Prahu 9) a z obsahu spisu byla patrna "potřeba trvalejší péče" (§180 v. k. ř.). Vedoucí kanceláře v případě zápisu věci přímo do agendy P musela zvolit nejdříve senát, do kterého bude zapsáno (senát 10 nebo 28) a až následně potom provést zápis pod položku PaNc (opačný způsob nebyl technicky možný).
Dne 23. 12. 2016 napadly celkem čtyři nové věci. První napadla v 9,30 hod. a byla zapsána ručně do senátu 28 P (28 P 127/2010), tento senát byl s ohledem na nápad z předchozího dne na řadě. Poté napadly tři nové věci v 10,30 hod. Jedna z těchto věcí byla zapsána automatickým přidělením věci a napadla do senátu 28 Nc (28 Nc 1457/2010). Tuto skutečnost nemohla vedoucí ovlivnit, neboť přidělení věci proběhlo automaticky, na základě nastavení v systému ISAS dle výše uvedeného algoritmu. Následně tedy zbývaly k zápisu dvě věci napadlé v 10,30 hod., obě náležely do senátu P, a s ohledem na to, že předchozí nově napadlé věci byly přiděleny do senátu 28, zapsala vedoucí tyto dvě věci do senátu 10 P (10 P 111/2010 a 10 P 112/2010). Pořadí věcí napadlých ve stejnou hodinu nebylo rozvrhem práce nijak určeno, bylo tedy na vůli vedoucí kanceláře, která zápis prováděla, jak věci seřadí.
Podle správkyně aplikací je nepochybné, že vedoucí kanceláře zapsala věc 10 P 111/2010 až dne 27. 12.2010 a věc 10P 112/2010 až dne 31. 12. 2010. S ohledem na odstup času již není možné reálně zjistit, proč byly věci zapsány až s několikadenním zpožděním, resp. je nutno vzít do úvahy, že následovaly tři dny pracovního klidu (státní svátek a dva víkendové dny) a pracovnice oddělení se zřejmě v období mezi svátky na pracovišti střídaly a mohlo dojít k tomu, že si nepředaly informace. Objektivně mohlo dojít i k tomu, že spisy byly podatelnou do oddělení předány se zpožděním. Lze považovat i za reálné, že s ohledem na období mezi svátky a z toho vyplývající oslabení oddělení z důvodu čerpání dovolených, byly vedoucí kanceláře natolik vytížené jinými spěchajícími pracovními úkony, že se k zápisu věcí dostaly se zpožděním. Nicméně z výše uvedeného vyplývá, že i přes pozdní zápis věci do systému, bylo zachováno pořadí a vyrovnávání nápadu v rámci určené 1/2 nového nápadu připadajícího na jeden senát. Pozdní zápis věcí do systému nijak nenarušil přidělení věci správnému senátu, neboť vedoucí při přidělení věci zohlednila stav senátu ke dni 23. 12. 2016 a nikoliv ke dni 31. 12. 2016, kdy zápis fakticky provedla.
Ústavní soud zaslal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 3 stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti nevyužil.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K tvrzenému porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud předesílá, že v řadě svých dřívějších rozhodnutí dal najevo, že obsah základního práva na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) je třeba interpretovat v širším kontextu. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení a požadavku vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti, označil jako garanci proti možné svévoli při přidělování soudní agendy i pravidla obsažená v rozvrhu práce soudů, která předvídatelným a transparentním způsobem stanoví obsazení soudu tak, aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996, N 15/5 SbNU 101, nález sp. zn. III. ÚS 230/96 ze dne 29. 5. 1997, N 65/8 SbNU 141 a řadu dalších). Ústavní soud nevyloučil využití výpočetní techniky či matematických metod při rozdělování a přidělování soudní agendy, za nezbytné však považoval jejich označení či popis výchozího algoritmu (nález sp. zn. IV. ÚS 1302/10 ze dne 20. 4. 2011, N 77/61 SbNU 239).
V projednávané věci stěžovatel namítl, že jeho věc byla u Obvodního soudu pro Prahu 3 přidělena do senátu 10 P netransparentně, čemuž však Ústavní soud nepřisvědčil. Vzal v úvahu, že obvodní soud v roce 2010 rozděloval nově
napadlé návrhy za pomoci počítačového informačního systému pro okresní soudy, tj. podle předem stanoveného algoritmu, na němž je založený tzv. obecný systém přidělování zohledňující skutečný stav dat v databázi, doplněný ručním způsobem, respektující aktuální nápad obou senátů rozhodujících opatrovnické věci a zajišťující jeho dorovnání. Takto nastavená pravidla lze považovat za dostatečně určitá, kontrolovatelná a tím i souladná s požadavky kladenými na určení soudce příslušného věc rozhodnout.
Pro stěžovatelovo tvrzení o účelovém pozdržení zápisu jeho věci neshledal Ústavní soud v projednávané věci reálné opodstatnění, neboť z vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 3 je zřejmé, že při přidělení stěžovatelovy věci do senátu 10 P bylo respektováno pořadí nápadu opatrovnických věcí zapisovaných do rejstříku P, jakož i stav nápadu obou senátů P ke dni 23. 12. 2016, a nikoliv ke dni jeho administrativního zápisu.
Na uvedeném závěru nemohl nic změnit ani poukaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu citované v ústavní stížnosti v části IV., odstavci šestém a třináctém. Přestože tyto nálezy obsahují významná pravidla ústavně právního výkladu zásady zákonného soudce, které Ústavní soud v projednávané věci plně respektuje, jejich nosné rozhodovací důvody nebylo možné sledovat, neboť jimi řešený skutkový i právní základ byl výrazně odlišný; v citovaných nálezech šlo o interpretaci ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř., důvody delegace vhodné podle §12 odst. 2 o. s. ř., posouzení místní a věcné příslušnosti soudu při rozhodování o dalších trvání vazby, či posouzení předmětu sporu).
Pokud šlo o rozhodnutí o zamítnutí návrhu otce na snížení výživného, Ústavní soud přezkoumal, zda obecné soudy při aplikaci a interpretaci příslušných norem občanského zákoníku postupovaly ústavně souladným způsobem. Konkrétně šlo o posouzení, zda na straně otce došlo k takové změně poměrů, které by odůvodňovaly změnu výživného v porovnání s dobou, kdy bylo výživné naposledy upraveno, resp. v širším náhledu, zda příjmové či majetkové poměry otce byly ustanoveny správně.
Ústavní soud považoval za prokázané, že odvolací soud potvrdil jako správnou úvahu soudu prvního stupně, že při úvaze o podstatné změně poměrů byl nejprve konstatován stav zjištěný při poslední úpravě výživného a poté, po provedeném dokazování, hodnocen stávající stav se závěrem, že k podstatné změně poměrů (od ledna do června 2015) nedošlo. Obecné soudy hodnotily příjmové poměry otce, které se podle jejich náhledu, s výjimkou období tří měsíců, po které byl nezaměstnaný, nezměnily. Vzaly v úvahu, že otec byl po jistou dobu nezaměstnaný, nicméně nezůstal bez finančních prostředků, neboť obdržel odstupné od bývalého zaměstnavatele, pobíral podporu v nezaměstnanosti a disponoval částkou více než milion korun, která mu zbyla po prodeji bytu a kterou nevložil do koupě nemovitosti v X. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že při interpretaci a aplikaci pojmu "změna poměrů" má obecný soud možnost relativně volné úvahy, jejíž obsah Ústavní soud nepřezkoumává a zabývá se jí pouze z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala (srov. nález sp. zn. II. ÚS 519/04 ze dne 24. 3. 2005, N 64/36 SbNU 689, nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47, nález sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Zásah Ústavního soudu v rodinněprávních věcech přichází proto v úvahu jen v případech skutečně výjimečných, zejména tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani stěžovatelovo tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení. Rovné postavení účastníků řízení ve své podstatě znamená, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svoji záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Obdobným způsobem je tento princip uplatňován i v ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva při interpretaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V civilním řízení tedy přichází do úvahy především právo na přístup k soudu, tj. možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), možnost osobně se účastnit řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny), být roven s ostatními účastníky řízení zejména v procesu dokazování (čl. 37 odst. 3 Listiny) a dosáhnout rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Z odůvodnění rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze nevyplývá, že by stěžovatel byl ve svých procesních právech jakkoliv krácen či dokonce výrazně znevýhodněn vůči matce nezletilých dětí. Stěžovateli nebylo bráněno v přístupu k soudu, byla mu dána možnost, aby uplatnil svoje návrhy a tvrzení, navrhl důkazy k podpoře svých tvrzení, reagoval na návrhy a tvrzení protistrany a čerpal opravné prostředky. Těchto práv stěžovatel využil, nic opačného v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdil.
K námitce o porušení práv plynoucích z čl. 32 Listiny či čl. 8 Úmluvy je třeba uvést, že postup soudů, které v souladu se zákonem rozhodují o úpravě práv a povinností rodiče k nezletilému dítěti, je zákonem dovolený a není možno ho považovat za neoprávněný. Vytýkanými chybami v práci soudkyně soudu prvního stupně (po dobu trvání předběžného opatření) se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť předběžné opatření pozbylo platnosti dnem 27. 1. 2015, kdy soud schválil dohodu rodičů o svěření nezletilých dětí do výchovy matky a závazku otce připívat na jejich výživu určenou částkou.
Ústavní soud nepovažoval věc za naléhavou, a proto návrhu na projednání věci mimo pořadí ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu formou vydání samostatného usnesení o tomto návrhu nevyhověl. I přesto však podanou ústavní stížnost projednal a rozhodl o ní přednostně.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu