ECLI:CZ:US:2017:1.US.1703.17.1
sp. zn. I. ÚS 1703/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře v právní věci stěžovatelů 1) Františka Bambuly a 2) Marcely Bambulové, zastoupených JUDr. Jaroslavem Savko, advokátem se sídlem ul. 28. října 851/26, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 55/2017-90 ze dne 29. 3. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovali stěžovatelé o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36, čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky.
Z přiložených podkladů vyplývá, že stěžovatelé se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále též "okresní soud") domáhali vůči obci Řehlovice (dále jen "vedlejší účastnice") určení, že jsou vlastníky pozemku parc. č. X v k. ú. Moravany u Dubic, obec Ř., zapsaný na listu vlastnictví č. Y u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem. Svůj nárok stěžovatelé opírali o tvrzení, že vlastnické právo k předmětnému pozemku vydrželi. V průběhu řízení před okresním soudem vedlejší účastnice oznámila záměr sporný pozemek prodat a stěžovatelé na její nabídku přistoupili, v návaznosti na což pak vzali žalobu zpět. Ve svém podání, jímž tento procesní úkon učinili, stěžovatelé poznamenali, že vedlejší účastnice k prodeji pozemku přistoupila poté, co byla na jednání konaném dne 2. 6. 2016 seznámena s aktuální judikaturou, a dále, že by žalobu nikdy nepodali, pokud by jim vedlejší účastnice neodmítla v roce 2013 pozemek prodat.
Okresní soud usnesením č. j. 33 C 63/2013-83 ze dne 20. 10. 2016 řízení zastavil (výrok I.) a uložil vedlejší účastnici uhradit stěžovatelům náklady řízení ve výši 25 807 Kč (výrok II.). Výrok o nákladech řízení odůvodnil okresní soud tím, že při posuzování procesního výsledku nelze vycházet pouze z petitu žaloby, ale je třeba vzít v potaz i tvrzení uplatněná v žalobě. Jelikož vedlejší účastnice umožnila svým chováním stěžovatelům nabýt do vlastnictví spornou nemovitost, čímž uspokojila jejich nárok, lze mít za to, že právě ona zavinila zastavení řízení a je tedy povinna v souladu s §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), uhradit stěžovatelům náklady řízení.
Proti výroku II. usnesení okresního soudu podala odvolání vedlejší účastnice, na jehož podkladě Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud") napadeným usnesením č. j. 11 Co 55/2017-90 ze dne 29. 3. 2017 změnil rozhodnutí okresního soudu v příslušné části tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud zdůraznil, že zavinění účastníků ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. je nutno posuzovat ryze procesně, přičemž z tohoto hlediska nelze mít za to, že by vedlejší účastnice splnila požadavek stěžovatelů, neboť tito podali žalobu na určení a nikoliv žalobu na plnění. Krajský soud tedy, na rozdíl od soudu prvního stupně, dovodil, že zastavení řízení zavinili stěžovatelé, kteří se rozhodli netrvat na tom, že pozemek vydrželi, a namísto toho se jej rozhodli odkoupit. Krajský soud podotkl, že pokud byli stěžovatelé přesvědčeni, že jsou vlastníky sporného pozemku, nic jim nebránilo pokračovat v řízení. Dle krajského soudu tak měla právo na náhradu nákladů vedlejší účastnice, která se jej však vzdala, proto soud rozhodl, jak uvedeno výše.
Stěžovatelé se s takovým výsledkem řízení neztotožnili. V ústavní stížnosti konstatovali, že jedním z důvodů pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně byla skutečnost, že tento soud nesprávně označil předmět řízení, když pro žalobu na určení vlastnictví použil termín žaloba na plnění. Stěžovatelé v této souvislosti odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1332/07, z nějž dle jejich názoru vyplývalo, že i v případě určovací žaloby lze hovořit o plnění. Dále stěžovatelé zrekapitulovali sled událostí vedoucích k podání žaloby, kdy poté, co zjistili, že pozemek, který do té doby považovali za vlastní, se nachází ve vlastnictví vedlejší účastnice, požádali o jeho odkoupení, avšak nebylo jim vyhověno. Skutečnost, že vedlejší účastnice v lednu 2013 zveřejnila záměr pozemek pronajmout, aniž by věc nejprve projednala se stěžovateli, kteří pozemek užívali od roku 1997 a měli jej oplocen, označili stěžovatelé za důkaz nedobrého přístupu vedlejší účastnice. Stěžovatelé měli za to, že soud prvního stupně za daných okolností posoudil otázku zavinění účastníků na zastavení řízení správně a odvolací soud pochybil, pokud rozhodnutí okresního soudu změnil.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelů i obsah napadeného soudního aktu, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstata stížnostního návrhu spočívá v kritice obecného soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal přitom ve své judikatorní praxi opakovaně najevo, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. příkladmo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/06 ze dne 3. 4. 2008 (N 64/49 SbNU 9), nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) či nález sp. zn. II. ÚS 1066/12 ze dne 6. 6. 2013 (N 100/69 SbNU 667); všechna rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
Pochybení podobného charakteru však v posuzované věci zjištěno nebylo. Krajský soud napadené rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil. Ústavní stížností rozporované právní závěry tohoto soudu jsou pak výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde tedy není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Pro úplnost se poznamenává, že stěžovateli odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1332/07 ze dne 23. 2. 2011 (N 22/60 SbNU 239) řešil otázku, zda lze v případě určovací žaloby o vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na nemovitosti považovat předmět řízení za penězi ocenitelný. Pokud je v nálezu vyjádřeno, že se jednalo o "plnění penězi ocenitelné", je nutno toto chápat v tomto kontextu, tzn., že předmět řízení byl penězi ocenitelný, nikoliv, že se jednalo o žalobu na plnění.
Ve světle řečeného dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, rozhodnutím krajského soudu zjevně nedošlo. Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu