ECLI:CZ:US:2017:1.US.1733.16.1
sp. zn. I. ÚS 1733/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Milana Gabčana, zastoupeného JUDr. Filipem Černým, advokátem se sídlem Slavíčkova 372/2, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016 č. j. 20 Cdo 5098/2015-499, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 5. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 30. 5. 2013 Obvodní soud pro Prahu 4 pověřil Mgr. Jana Vedrala, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 3, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 24, vedením exekuce proti stěžovateli pro vymožení peněžité povinnosti ve výši 10 534 000 Kč s příslušenstvím, jakož i smluvní pokuty ve výši 0,25% denně z dlužné částky, a to dle exekutorského zápisu s doložkou přímé vykonatelnosti, sepsané Exekutorem dne 6. 11. 2012 sp. zn. 140 E 103/2012.
Svým usnesením ze dne 20. 10. 2015, č. j. 72 EXE 2883/2013-124, rozhodl exekuční soud tak, že se provedení exekuce odkládá do právní moci rozhodnutí soudu o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce. Dne 3. 12. 2014 exekuční soud svým usnesením č. j. 72 EXE 2883/2013-157 rozhodl výrokem I. tak, že se exekuce zastavuje, výrokem II. oprávněná je povinna zaplatit povinnému náhradu nákladů řízení ve výši 147 420 Kč k rukám právního zástupce a výrokem III. oprávněná je povinna zaplatit exekutorovi náklady exekuce.
Dne 27. 2. 2015 rozhodl odvolací soud ve výroku I. tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 10. 2015, č. j. 72 EXE 2883/2013-124, se potvrzuje a výrokem II. rozhodl tak, že usnesení o zastavení se ve výroku I. ohledně zastavení exekuce vedené pro vymožení smluvní pokuty ve výši 0,25% denně z nesplacené částky od okamžiku prodlení do zaplacení potvrzuje, jinak se v tomto výroku a ve výrocích II. a III. mění tak, že se exekuce nezastavuje.
Dne 1. 3. 2016 rozhodl Nejvyšší soud o podaném dovolání tak, že jej odmítl. Důvodem odmítnutí měla být především ta skutečnost, že dovolání neobsahovalo vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel rovněž podle Nejvyššího soudu neuvedl právní posouzení, které považuje za nesprávné, a v čem tato nesprávnost spočívá. Podle náhledu stěžovatele byl Nejvyšší soud ve svém postupu příliš formalistickým, neboť podané dovolání z obsahového hlediska obsahuje veškeré náležitosti k tomu, aby mohlo být Nejvyšším soudem projednáno. Stěžovatel má za to, že nemusí Nejvyššímu soudu podrobně a jednotlivě výslovně poukazovat v rámci své argumentace na naplnění těch kterých, na danou situaci dopadajících dovolacích důvodů, když tyto důvody z použité formulace evidentně vyplývají.
Stěžovatel je toho názoru, že v projednávané věci došlo ze strany Nejvyššího soudu k nezákonnému odebrání možnosti ochrany jeho práv a tím k zásahu do práva na spravedlivý proces, jež je mu garantován čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V důsledku tohoto odebrání pak došlo k zásahu do jeho základních práv garantovaných čl. 11 odst. 1 Listiny. V souvislosti s uvedeným odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1796/11 a I. ÚS 2486/13.
III.
Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Jak již ve své dřívější judikatuře Ústavní soud uvedl, tak lze k otázce formálních náležitostí dovolání v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle §241a odst. 3 občanského soudního řádu vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. Takové závěry však z přiloženého dovolání vyvodit nelze. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu jednoznačně stanoveny. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2716/13 ze dne 12. 2. 2015).
V posuzované věci nelze shledat porušení žádného ústavně chráněného práva stěžovatele. Nejvyšší soud rozhodl ve věci v souladu se zákonnou úpravou a svojí ustálenou rozhodovací praxí; nepřekročil přitom své pravomoci ani se nedopustil extrémní svévole při aplikaci podústavního práva. Je odpovědností stěžovatele řádně hájit svá práva v dovolacím řízení; skutečnost, že v dovolání dostatečně nevymezil, v čem spatřuje jeho přípustnost podle §237 o. s. ř., jde k jeho tíži. Jestliže bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, nelze v tom shledat protiústavní zásah.
Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v jeho případě nebyly dány důvody pro odmítnutí dovolání, neboť netrpělo vytýkanými vadami, opak je pravdou. Stěžovatel sice spatřoval přípustnost dovolání v tom, že je třeba posoudit právní otázky, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, dále ovšem neřešené otázky nijak nevymezil a neučinil tak ani v doplnění dovolání. Stejné závěry pak platí pro tvrzenou odlišnost judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatelem předestřené námitky dovolání byly spíše jen polemikou s právními závěry odvolacího soudu.
V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu