ECLI:CZ:US:2017:1.US.1743.17.1
sp. zn. I. ÚS 1743/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatelky L88 Investments Prague 1 s. r. o., Vinohradská 3333/159a, Praha 10 - Strašnice, právně zastoupeného Mgr. Rostislavem Pekařem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 813/57, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 6. 2016, č. j. 17 C 143/2016-36, návrhu na odklad vykonatelnosti a návrhu na zrušení části §114b odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 6. 2017, se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaného rozsudku pro uznání, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit ve prospěch majetkové podstaty dlužnice HAGIBOR OFFICE BUILDING, a. s. částku 12.000.000 USD, se zákonným úrokem z prodlení. Své podání spojila stěžovatelka s návrhem na odklad vykonatelnosti. Za neústavní pak považovala stěžovatelka též ustanovení §114b odst. 4 o. s. ř. druhé věty v části "to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky".
Stěžovatelka v ústavní stížnosti konstatovala, že napadený rozsudek jí byl do datové schránky dodán dne 22. 6. 2016 a doručen fikcí dne 2. 7. 2016. Odvolání proti tomuto rozsudku podáno nebylo. Stran včasnosti ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že obsah ústavní stížnosti podstatně přesahuje její vlastní zájmy a vzhledem k tomu, že byla podána ve lhůtě jednoho roku od doručení napadeného rozsudku, byly naplněny požadavky ustanovení §74 odst. 2 písm. a).
Kromě snahy o zpochybnění samotné žaloby a aktivní legitimace správce konkurzní podstaty k podání žaloby, se stěžovatelka zaměřila především na otázku ústavnosti ustanovení §114 b odst. 4 o. s. ř., podle něhož "Usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou. Náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba.". Za protiústavní považuje stěžovatelka tu skutečnost, že podle citovaného ustanovení je připuštěno náhradní doručení jen těm subjektům, které mají zřízenou datovou schránku. Toto považuje stěžovatelka za diskriminační. Nastíněný procesní postup má přitom dopadat na velké množství osob, čímž je podle stěžovatelky dán důvod postupu podle §74 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
II.
Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
V nyní projednávané věci se stěžovatelka svou ústavní stížností domáhala mj. zrušení rozsudku nalézacího soudu, aniž by tento předtím napadla řádným opravným prostředkem - odvoláním. O přípustnosti tohoto opravného prostředku byla přitom řádně poučena.
Vzhledem k výše uvedenému nevyčerpala stěžovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a její ústavní stížnost je tak nepřípustná.
Ústavní soud se zabýval rovněž tvrzením stěžovatelky, že jí podaná ústavní stížnost je přípustná i dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť přesahuje její vlastní zájmy a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V této souvislosti stěžovatelka uvedla, že stížnost dalece překračuje její vlastní zájem, neboť "je v zájmu velkého počtu účastníků dalších řízení, aby nedocházelo k nerovnosti v doručování mezi účastníky řízení, kteří mají datovou schránku a těmi, jež ji nemají.
K možnosti přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je třeba poznamenat, že tento postup představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jako takovou je nutné ji vykládat restriktivně [srov. nález ze dne 13. března 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že k aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky pak Ústavní soud spojuje s případy, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (srov. usnesení ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, usnesení č. 1, str. 325, a nález ze dne 22. 9. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 1/98, publikovaný pod č. 281/1998 Sb.), anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost (viz nález ze dne 29. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 2, nález č. 58, str. 151 a násl.), případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům (srov. nález ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. I. ÚS 38/95, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 35, str. 283 a násl.), resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (srov. nález ze dne 14. 10. 1997 sp. zn. I. ÚS 322/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 9, nález č. 127, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (viz nález ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. III. ÚS 467/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 13, nález č. 31, str. 221 a násl.).
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán důvod přípustnosti dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky způsobem, jakým byla tato podmínka judikaturou Ústavního soudu výše popsána. Ústavní soud v této souvislosti neshledal dostatečným obecné tvrzení stěžovatelky, dle něhož předmětná ústavní stížnost dalece přesahuje její vlastní zájmy, neboť je v zájmu řady dalších osob, aby jim přestalo být doručováno podle ustanovení §114b odst. 4 o. s. ř., resp. jeho části. To proto, že Ústavní soud neeviduje více ústavních stížností zpochybňujících ústavnosti napadeného ustanovení a rovněž sama stěžovatelka žádný jiný subjekt kromě sebe neuvádí. Podle náhledu Ústavního soudu jsou tvrzení stěžovatelky ryze účelová a ve své podstatě se jimi snaží zhojit svoji vlastní procesní nečinnost. Takové přenášení vlastní odpovědnosti za zvolený procesní postup na Ústavní soud není důvodné.
Stran návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku nutno uvést, že ten sdílí osud ústavní stížnosti, jakož i návrh na zrušení části právního předpisu.
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost odmítnout v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to pro jeho nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2017
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj