ECLI:CZ:US:2017:1.US.1791.17.1
sp. zn. I. ÚS 1791/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti stěžovatelky Nguyen Thu Huyen, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2017 sp. zn. 8 To 206/2017 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. dubna 2017 č. j. 1 Nt 2012/2017-14, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. června 2017, stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud rozhodl o její ústavní stížnosti přednostně.
2. Vrchní komisař Policie České republiky, Národní protidrogová centrála SKPV, Odbor Praha, zahájil dne 13. dubna 2017 trestní stíhání stěžovatelky, pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. dubna 2017 č. j. 1 Nt 2012/2017-14 byla stěžovatelka vzata do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a), c) trestního řádu.
3. Proti rozhodnutí o vzetí do vazby podala stěžovatelka stížnost. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. května 2017 sp. zn. 8 To 206/2017 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu podanou stížnost zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala procesní pochybení, neboť podle jejího názoru v dané věci rozhodl o vazbě soud místně nepříslušný, když trestná činnost se měla odehrávat ve skladových prostorách velkotržnice SAPA v Praze 4, kde stěžovatelka i pracuje v restauraci Pho Nhi. Odvolací soud pak pochybení ohledně absence místní příslušnosti soudu a dále v tom, že v její věci rozhodoval nezákonný soudce, nenapravil. Stěžovatelka má za to, že určení místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 10 je v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (201/2016 Sb.).
5. Podle tvrzení stěžovatelky, se odvolací soud vůbec nezabýval podstatou obvinění a k tomu se vztahujících skutečností, které jsou ve spisovém materiálu. Z rozhodnutí odvolacího soudu je podle názoru stěžovatelky patrný naprostý formalismus při řešení základních práv stěžovatelky, především práva na zákonného soudce.
III.
Vyjádření k ústavní stížnosti
6. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 18. července 2017 plně odkázal na písemné odůvodnění jeho napadeného usnesení, ve kterém se rovněž vyjadřoval k námitce stěžovatelky, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce a že nebyla dána místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 10 a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření ze dne 25. července 2017 uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a rovněž plně odkázal na odůvodnění svého usnesení.
7. Městské státní zastupitelství v Praze, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 26. července 2017 uvedlo, že místní příslušnost soudu pro přípravné řízení byla stanovena v souladu s ustanovením §18 trestního řádu, neboť z prvotních informací vyplývalo, že k trestné činnosti má docházet v Praze 10 v místě bydliště jedné z podezřelých osob. V průběhu vyšetřování byl Obvodním soudem pro Prahu 10 vydán dne 16. prosince 2016 příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Na základě vyhodnocení shromážděných informací dospěl policejní orgán k závěru, že trestná činnost stěžovatelky a dalšího podezřelého Ngo Quang Tien nesouvisí s trestnou činností prověřovaných osob, a proto byla trestní věc těchto dvou podezřelých dne 10. dubna 2017 z trestní věci vyloučena ze společného řízení k samostatnému řízení, projednání a rozhodnutí pod novou spisovou značkou. Dozor v přípravném řízení jak v původní trestní věci, tak ve věci vyloučené, byl a je nadále vykonáván státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze a i další návrhy k provádění úkonů, v nichž je příslušný v přípravném řízení soud a jejichž potřeba vyvstala po vyloučení věci, byly proto státní zástupkyní podávány k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 jako soudu věcně a místně příslušnému. Městské státní zastupitelství v Praze proto nejednalo v rozporu se základními ustanoveními trestního řádu, která se týkají místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení, ale naopak se důsledně řídilo ustanovením trestního řádu stanovujícím místní příslušnost soudu pro úkony přípravného řízení a stanovení příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 10 nebylo svévolné a účelové, když příslušnost tohoto soudu byla založena již podáním návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. O vazbě stěžovatelky tak podle závěru Městského státního zastupitelství v Praze rozhodoval místně příslušný soud.
8. Ústavní soud doručená vyjádření zaslal stěžovatelce na vědomí. Stěžovatelka k nim podala dne 10. srpna 2017 repliku, ve které zopakovala svá tvrzení uvedená v ústavní stížnosti.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyla dotčena chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.
13. Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda ve věci rozhodoval místně příslušný obvodní soud. K uvedené otázce se vyjádřil Ústavní soud ve věci podané ústavní stížnosti stěžovatelky proti příkazům k domovní prohlídce a k prohlídce jiných prostor. V odůvodnění svého usnesení ze dne 19. září 2017 sp. zn. II. ÚS 1657/17 Ústavní soud uzavřel, že "... za situace, kdy Obvodní soud pro Prahu 10 vydal příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, stal se proto (v souladu s §26 trestního řádu) příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení. Tím byla ve smyslu judikatury Ústavního soudu fixována místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 10, která by již neměla být s ohledem na záruky plynoucí z čl. 38 odst. 1 Listiny zpochybňována. Na takto založenou místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 10 pak nemělo vliv ani vyloučení věci stěžovatelky ze společného řízení k samostatnému řízení. Tento procesní úkon nelze ztotožňovat s postoupením věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu, které jako jediný možný důvod změny příslušnosti předvídá §26 odst. 2 trestního řádu. Mohlo by naopak představovat porušení práva na zákonného soudce, pokud by vyloučení věci ze společného řízení nad rámec zákonných podmínek změny místní příslušnosti mohlo k její změně vést. Podobná konstrukce by dokonce měla potenciál ke zneužití orgány činnými v trestním řízení, které by na základě tohoto procesního institutu mohly dosáhnout situace, které se judikatura Ústavního soudu snažila zabránit". První senát Ústavního soudu se s uvedenými závěry zcela ztotožňuje a nemá důvod je jakkoli měnit.
14. Obvodní soud pro Prahu 10 dospěl k závěru, že skutek, pro který byla stěžovatelka obviněna, vykazuje všechny znaky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku. Vzhledem k povaze a závažnosti projednávané trestné činnosti, které se stěžovatelka dopustila, a dále ze skutečnosti, že je cizí státní příslušnicí, nelze nahradit vazbu žádným jiným alternativním opatřením.
15. Městský soud v Praze neshledal v postupu obvodního soudu zatížení žádnou procesní vadou, pro kterou by stěžovatelka musela být propuštěna z vazby a jeho rozhodnutí považoval za věcně správné a zákonné. Jako nedůvodné pak shledal námitky stěžovatelky, že o vazbě rozhodoval nepříslušný soud a nezákonný soudce, že rozhodnutí obvodního soudu nebylo dostatečně odůvodněno i námitky o nedůvodnosti trestního stíhání a nedůvodnosti vzetí do vazby.
16. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní
konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vzetí stěžovatelky do vazby, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity.
17. Ústavní soud uzavírá, že závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
19. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (podle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu