ECLI:CZ:US:2017:1.US.1800.16.1
sp. zn. I. ÚS 1800/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Miroslava Dokupila, 2) REALITY - X48 CZ, s. r. o., se sídlem nám. 1. máje 1605, Uherský Brod, IČ: 27721418, zastoupených JUDr. Dušanem Ažaltovičem, advokátem se sídlem Potočná 41/109, Trenčín - Opatová, Slovenská republika, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 31 ICm 4088/2015-34 ze dne 5. 11. 2015 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 31 ICm 4088/2015, 12 VSOL 207/2015-40 ze dne 10. 3. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovali stěžovatelé o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo dotčeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a že nebyla respektována rovnost práv účastníků soudního řízení ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatelé v návaznosti na to požádali o odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též "vrchní soud") č. j. 31 ICm 4088/2015, 12 VSOL 207/2015-40 ze dne 10. 3. 2016.
Z ústavní stížnosti a z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel 1) je dlužníkem v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSBR 31 INS 25648/2014. Toto řízení bylo zahájeno na základě návrhu společnosti PERFECT INVEST, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice").
Žalobou podanou dne 27. 10. 2015 u krajského soudu se oba stěžovatelé domáhali určení neexistence právního vztahu ze smlouvy o úvěru č. 100211 uzavřené dne 4. 1. 2011 mezi vedlejší účastnicí jako věřitelem, stěžovatelem 1) jako dlužníkem a stěžovatelkou 2) jako ručitelem. Dle jejich názoru vyplývala věcná a místní příslušnost krajského soudu z ustanovení §159 odst. 1 písm. g), ve spojení s §160 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud navzdory tomu přijal usnesení č. j. 31 ICm 4088/2015-34 ze dne 5. 11. 2015, v němž vyslovil svou věcnou nepříslušnost s dovětkem, že věc za tím účelem předkládá nadřízenému vrchnímu soudu.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 31 ICm 4088/2015, 12 VSOL 207/2015-40 ze dne 10. 3. 2016 bylo posléze rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 31 ICm 4088/2015 jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a že věc bude postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Třebíči. Vrchní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu, že v posuzované věci se nejedná o incidenční spor podle §159 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona, neboť není vyvolán insolvenčním řízením, a současně ani o jiný spor podle §7a insolvenčního zákona nebo §9 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jenž by zakládal věcnou příslušnost krajských soudů.
Stěžovatelé s postupem obecných soudů nesouhlasili, pročež se obrátili na Ústavní soud. V ústavní stížnosti uvedli, že v rámci insolvenčního řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. KSBR 31 INS 25648/2014 vznesl stěžovatel 1) dne 14. 12. 2015 námitku podjatosti vůči senátu 2 VSOL vrchního soudu ve složení JUDr. Helena Myšková, JUDr. Vojtěch Brhel a Mgr. Martin Hejda, tj. vůči totožnému senátu, který vydal usnesení napadené nyní projednávanou ústavní stížností. Stěžovatelé měli pak za to, že vrchní soud, resp. uvedený senát měl vyčkat s řešením věcné příslušnosti, dokud nebude rozhodnuto o námitce podjatosti.
Stěžovatelé se dále ohradili proti závěru vrchního soudu, že nejde o incidenční spor ve smyslu §159 insolvenčního zákona. Podle nich z citovaného ustanovení nikterak nevyplývá, že by spor musel být vyvolán insolvenčním řízením, přičemž opačné tvrzení vrchního soudu považují za ničím nepodložené, svévolné dotváření práva. Stěžovatelé k tomu podotkli, že i kdyby skutečně bylo nutné, aby spor byl vyvolán insolvenčním řízením, v jejich případě tato podmínka byla splněna, neboť k podání určovací žaloby došlo v důsledku přihlášení pohledávky vedlejší účastnice, pramenící ze sporné úvěrové smlouvy, do insolvenčního řízení. Dle přesvědčení stěžovatelů bylo tak rozhodnutím o věcné příslušnosti okresního soudu, mimo jiné, dotčeno i jejich právo na zákonného soudce.
Ústavní soud přezkoumal námitky stěžovatelů i obsah napadených soudních aktů, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud úvodem předesílá, že se totožnou argumentací, uplatněnou v řízení s týmiž účastníky a za téhož právního i skutkového stavu jako v nyní projednávané věci, zabýval v usnesení sp. zn. III. ÚS 800/16 ze dne 12. 12. 2017. Při té příležitosti konstatoval "správnost závěrů vrchního soudu i krajského soudu, že nejde o incidenční spory podle §159 insolvenčního zákona či jiné spory podle §9 o. s. ř. Rovněž je třeba odmítnout tvrzení stěžovatele, že z insolvenčního zákona nevyplývá potřeba naplnění předpokladu vyvolání sporu insolvenčním řízením. Insolvenční zákon definuje incidenční spory v §2 písm. d). Podle něj platí, že incidenčními jsou spory vyvolané insolvenčním řízením, o kterých tak stanoví tento zákon. Již ze samotné zákonné definice je tedy zřejmé, že incidenční spor musí být vyvolán insolvenčním řízením."
K poukazu stěžovatele, že mělo být nejprve rozhodnuto o námitce podjatosti, pak Ústavní soud dodal: "Podle §15b odst. 1 o. s. ř. platí, že po podání námitky lze v řízení učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu. K aplikaci uvedeného pravidla však nesmí dojít na úkor hospodárnosti řízení, stejně tak námitka nesmí být účastníky zneužívána jako překážka rozhodnutí. Proto je na uvážení soudu, které úkony označí jako neodkladné. Ústavní soud již dříve uvedl, že za neodkladné úkony se považují ty, které je třeba dokončit, aby předchozí činnost soudu nebo účastníků nebyla zmařena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1421/09). Lze proto mezi ně řadit také procesní rozhodnutí, např. o věcné příslušnosti. Bude-li po takovém rozhodnutí námitce podjatosti vyhověno, může se účastník domáhat ochrany svých práv opravnými prostředky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. KSUL 43 INS 8520/2009 29 NSČR 75/2011)."
Ústavní soud nemá ani v posuzované věci žádný důvod se od citovaných závěrů odchýlit. Jelikož z výše uvedeného vyplývá, že argumentům obsaženým v ústavní stížnosti nelze přisvědčit, je možno uzavřít, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů nedošlo.
Za daných okolností Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Společně s ní odmítl i návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí vrchního soudu, neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu