ECLI:CZ:US:2017:1.US.181.17.1
sp. zn. I. ÚS 181/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Kratochvílové, zastoupené JUDr. Petrem Bauerem, advokátem, se sídlem Purkyňova 593/10, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. května 2016 č. j. 10 Co 15/2016-397 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. října 2016 č. j. 22 Cdo 3607/2016-420, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 19. 1. 2017 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dovolává se též čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala zřízení služebnosti nezbytné cesty, která měla sloužit jako přístupová cesta k jí vlastněné stavbě, kterou chtěla pronajímat jako skladovou halu. Žalovaný s tím nesouhlasil, protože přístup ke stavbě bylo možné zajistit prostřednictvím smlouvy o spoluužívání nemovitosti anebo nájemní smlouvy; v návrhu předloženém soudu pak nabídl uzavření nájemní smlouvy na dobu 20 let s nájemným ve výši 25 Kč za m2. Okresní soud v Rokycanech (dále jen "okresní soud") stanovil znalce z oboru ekonomika a stavitelství, který se vyjádřil k výši tržního nájemného předmětného pozemku, a znalce z oboru geodézie a kartografie, který v geometrickém plánu vymezil plochu nutnou k výlučnému užívání majitele haly. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 okresní soud uvedl, že podmínka, že přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, není splněna, jestliže vlastník přilehlého pozemku, který má sloužit jako cesta, nabídl vlastníku stavby odprodej pozemku nebo jeho části, anebo zřízení věcného břemene cesty smlouvou, a to za obvyklou cenu. Ve věci sp. zn. 22 Cdo 38/2005 pak Nejvyšší soud judikoval, že věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup na základě obligačního práva. V souladu s těmito závěry předložil žalovaný v projednávaném případě nabídku smlouvy na dobu 20 let, která představuje dostatečně dlouhodobé uspořádání vztahů, a poskytuje tak stěžovatelce potřebnou právní jistotu, a zároveň nabídl tržní nájemné. Soud dospěl k závěru, že zřízení služebnosti nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a je k němu proto možno přistoupit jen tehdy, nelze-li přístup zajistit jinak; v daném případě ale stěžovatelka má možnost zajistit přístup podpisem navržené smlouvy, přestože takové řešení odmítá. Rozsudkem č. j. 5 C 259/2013-330 ze dne 9. 11. 2015 proto okresní soud žalobu na zřízení služebnosti zamítl.
3. Stěžovatelka se proti rozsudku odvolala s tvrzením, že okresní soud opomenul celou řadu argumentů svědčících o tom, že nájemní smlouva, ve které chybí odkaz na geometrický plán, jenž nebyl ani připojen, a ve které byly změněny výměry, jí neposkytne dostatečnou právní jistotu a že je třeba v daném případě zřídit služebnost za jednorázovou náhradu. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") se ztotožnil s názorem okresního soudu, podle kterého nabídnutá smlouva s ohledem na délku platnosti poskytuje stěžovatelce kromě dostatečného zajištění přístupu k hale i potřebnou právní jistotu. Negativní vztahy mezi účastníky pak nemohou samy o sobě být mimořádnými okolnostmi, na základě kterých by mělo být vlastnické právo žalovaného významněji omezeno, a placením nájmu rozvrženého do dvaceti let nebude stěžovatelka podstupovat nepřiměřená rizika za situace, kdy chce skladovou halu využívat k pronájmu za částku zhruba 20.000 Kč měsíčně. Pokud jde o nedostatek v navržené nájemní smlouvě, odvolací soud konstatoval, že se jistě nejednalo o pochybení úmyslné, ale protože by mělo vliv na určitost nájemní smlouvy, vedl žalovaného k opravě nájemní smlouvy (konkretizace jednotlivých částí pozemku) v průběhu odvolacího řízení. Rozsudkem č. j. 10 Co 15/2016-397 ze dne 2. 5. 2016 pak krajský soud napadený rozsudek potvrdil.
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, ve kterém namítala, že odvolací soud postupoval v rozporu s §205a občanského soudního řádu, pokud žalovanému umožnil, aby až v odvolacím řízení upřesnil obsah návrhu na uzavření nájemní smlouvy. Nadále také tvrdila, že je nutné zajistit přístup k hale smlouvou s věcně-právními účinky, neboť uzavření smlouvy obligační povahy pro ni nepředstavuje dostatečnou právní jistotu, že bude moci skladovou halu užívat k podnikání. Nejvyšší soud konstatoval, že v projednávané věci existuje překážka pro povolení služebnosti nezbytné cesty spočívající v paušálním nesouhlasu stěžovatelky s řešením na základě nájemní či jiné obligační smlouvy. Odvolací soud se přitom dostatečně vypořádal se všemi argumenty, které stěžovatelka uplatnila ve prospěch žaloby na povolení služebnosti nezbytné cesty, a neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pokud jde o námitku, že odvolací soud v rozporu s §205a občanského soudního řádu v odvolacím řízení připustil, aby žalovaný doplňoval návrh nájemní smlouvy, který byl pro odvolací soud relevantním důkazem při úvaze o správnosti zamítavého rozsudku soudu prvního stupně, ta nemohla dle Nejvyššího soudu založit přípustnost dovolání. Stěžovatelka touto námitkou poukázala na procesní pochybení odvolacího soudu při zkoumání některé z výjimek ze zásady neúplné apelace, tedy namítla vadu řízení, která měla, popřípadě mohla mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Podle Nejvyššího soudu však stěžovatelka přehlédla, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a až je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však neshledal dovolání přípustným, a proto je svým usnesením č. j. 22 Cdo 3607/2016-420 ze dne 19. 10. 2016 odmítl.
5. V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že v odvolání proti rozsudku okresního soudu namítala nejen to, že v návrhu nájemní smlouvy není odkaz na geometrický plán, který nebyl připojen, a že došlo ke změně výměry, ale i to, že z návrhu nebylo jasné, zda má být účtována i daň z přidané hodnoty. Odvolací soud podle ní nařídil ve věci tři jednání, na kterých žalovanému poskytl možnost doplnit tvrzené vady nájemní smlouvy; žalovaný pak před odvolacím soudem navýšil původně navrhované nájemné z částky 25 Kč za m2 plus 21% DPH na částku 30 Kč za m2 bez DPH, což stěžovatelka považuje za výkon práv v rozporu s dobrými mravy. Stejně tak byl až před odvolacím soudem do textu smlouvy doplněn odkaz na geometrický plán a její IČ a DIČ a upravena výměra. Tímto postupem odvolacího soudu došlo podle stěžovatelky k porušení jejího práva na spravedlivý proces, protože v rozporu s §205a občanského soudního řádu byl návrh nájemní smlouvu v odvolacím řízení doplňován ve prospěch jedné ze stran, což vedlo k zamítnutí žaloby. K usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka uvedla, že dle judikatury tohoto soudu je třeba v každé věci individuálně zvážit, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se spokojil s přístupem zajištěným jen obligačně. V daném případě přitom existovaly mimořádné individuální okolnosti odůvodňující zřízení služebnosti, přičemž není pravdou, že by vyjádřila paušální nesouhlas s nájemní smlouvou. Podle stěžovatelky pak musí žalovaný navrhnout smluvní řešení v co nejkratším čase a v řízení před soudem prvního stupně. Pokud učiní návrh či několik návrhů, které zjevně neposkytují právní jistotu, není možné tyto návrhy doplňovat v rámci odvolacího řízení.
6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Vadnou aplikaci podústavního práva obecným soudem lze považovat za zásah do základních práv či svobod jednotlivce tehdy, jestliže taková aplikace nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85) a sp. zn. I. ÚS 2178/15 ze dne 1. 7. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. S ohledem na svůj shora popsaný úkol je Ústavní soud v daném případě povinen zkoumat zejména to, zda případná pochybení obecných soudů dosáhla takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně chráněných práv a svobod stěžovatelky. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je v první řadě nesouhlas stěžovatelky s procesním postupem odvolacího soudu, který umožnil žalovanému upřesnit a doplnit obsah návrhu na uzavření nájemní smlouvy, který byl rozhodujícím důkazem předloženým soudu prvního stupně.
8. Ústavní soud připomíná, že zásada projednací vymezuje v občanském soudním řízení důkazní břemeno jako procesní odpovědnost za výsledek řízení, které stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal tvrzenou skutečnost za prokázanou. Účastníci řízení jsou tak povinni tvrdit všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí a zároveň označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Zásada koncentrace řízení je zákonným zákazem adresovaným soudu, podle něhož ke skutečnostem a důkazům, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, nelze přihlížet. Zásada neúplné apelace pak připouští doplnění dokazování v odvolacím řízení, a to pouze ve výjimečných případech taxativně uvedených v §205a občanského soudního řádu. Smyslem a účelem výše uvedené právní úpravy je zajistit konečné rozhodnutí již v rámci odvolacího řízení.
9. V projednávaném případě odvolací soud v podstatě vyšel z návrhu na uzavření nájemní smlouvy, který žalovaný prezentoval již před soudem prvního stupně, jenž byl tedy stěžovatelce známý a jehož nedostatky ona sama ve svém odvolání namítala. Odvolací soud pak žalovaného seznámil s potřebou tento návrh opravit, resp. konkretizovat některé jeho části podstatné z hlediska posuzování určitosti smlouvy (viz bod 3). Šlo tedy pouze o doplnění rozhodujících skutečností, nikoliv o tzv. novoty, které lze v odvolacím řízení uplatnit pouze za podmínek stanovených v §205a občanského soudního řádu; ostatně tímto způsobem bylo reagováno na námitky, které ve svém odvolání vznesla sama stěžovatelka. Ta také tvrdí, že za tím účelem byla odvolacím soudem nařízena tři jednání (viz bod 5), z čehož vyplývá, že jí bylo umožněno jak na názor soudu, tak na doplňující návrhy žalovaného reagovat. Doplnění dokazování ze strany odvolacího soudu tedy není v posuzovaném případě v rozporu se zásadou neúplné apelace ani s žádným ústavním účelem spravedlivého procesu. Postup krajského soudu, který dal oběma stranám možnost se k věci i v rámci odvolacího řízení vyjádřit, a zároveň provést k tomu nezbytné důkazy a řízení tak neprotahovat, je naopak v souladu s ústavními principy rychlosti řízení a rovnosti stran. Lze rovněž poukázat na to, že v následném dovolání stěžovatelka nevymezila právní posouzení věci odvolacím soudem, které pokládala za nesprávné, pročež bylo její dovolání odmítnuto.
10. Další námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti směřují proti právnímu posouzení věci ze strany obecných soudů a jedná se v podstatě o opakování argumentace učiněné stěžovatelkou již v předchozím řízení. V této souvislosti je nutno opětovně zopakovat, že Ústavnímu soudu nepřísluší provádět přezkum rozhodnutí obecných soudů. Soudy obou stupňů došly na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že nabídnutá nájemní smlouva s ohledem na délku platnosti poskytuje stěžovatelce kromě dostatečného zajištění přístupu k hale i potřebnou právní jistotu a že není důvodu zasahovat do vlastnických práv žalovaného zřízením služebnosti nezbytné cesty.
11. Postup obecných soudů v daném případě je nutno shledat ústavně konformním, soudy se pečlivě zabývaly všemi podstatnými okolnostmi případu, řádným a přesvědčivým způsobem se vypořádaly s námitkami stěžovatelky a svá rozhodnutí také náležitě odůvodnily. Ústavní soud tak z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy v tomto řízení dospěly.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu