ECLI:CZ:US:2017:1.US.1817.17.1
sp. zn. I. ÚS 1817/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Kvasnicové, zastoupené Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem Záběhlická 3262/88a, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. MSPH 93 INS 15173/2015, 29 NSČR 12/2017-A-322 ze dne 13. 4. 2017, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. MSPH 93 INS 15173/2015, 3 VSPH 1977/2016-A-304 ze dne 23. 11. 2016 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 93 INS 15173/2015-A-188 ze dne 22. 8. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a namítala zásah do svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že napadeným usnesením ze dne 22. srpna 2016 č. j. MSPH 93 INS 15173/2015-A-188, rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "insolvenční soud") o insolvenčním návrhu věřitelů Jarmily Dostálové a Miroslava Dostála, tak, že (mimo jiné) zjistil úpadek stěžovatelky a prohlásil konkurs na její majetek. Insolvenční soud - vycházeje z ustanovení §3 odst. 1 až 3 a §136 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - dospěl k závěru, že dlužnice je v úpadku ve formě platební neschopnosti, jelikož má více věřitelů s pohledávkami po lhůtě splatnosti po dobu delší 3 měsíců. Za doložené měl pohledávky insolvenčních navrhovatelů v celkové výši 53.150 Kč, a dále pohledávku Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ve výši 78.459 Kč, pohledávku České průmyslové zdravotní pojišťovny ve výši 423.236 Kč, pohledávku MONETA Money Bank, a. s. ve výši 94.005,83 Kč, pohledávku JUDr. Jitky Wolfové ve výši 23.595 Kč, pohledávku Beaty Havlíkové ve výši 297.293 Kč, pohledávku Obvodního soudu pro Prahu 8 ve výši 27.499 Kč a pohledávku DAILY WALKS & TOURS, s. r. o. ve výši 17.278 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky (dále též jako "dlužnice") Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Ve vztahu k výroku o zjištění úpadku dlužnice odvolací soud potvrdil závěr městského soudu jako insolvenčního soudu, že v řízení byla osvědčena aktivní věcná legitimace insolvenčních navrhovatelů, protože stěžovatelka neprokázala opodstatněnost své obrany spočívající v tvrzení, že pohledávky insolvenčních navrhovatelů (jež byly pravomocně přiznány soudem) zanikly tím, že dlužnice proti nim uplatnila k započtení vlastní pohledávky (pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení a pohledávku z titulu náhrady škody). Stejně tak odvolací soud potvrdil závěr, že byla založena domněnka platební neschopnosti stěžovatelky a k tomu doplnil, že stěžovatelka jako dlužnice nastolila domněnku platební neschopnosti i tím, že k výzvě insolvenčního soudu nepředložila seznamy svého majetku a závazků (§3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona). Odvolací soud uzavřel, že stěžovatelka žádnou z těchto domněnek platební neschopnosti nevyvrátila.
4. Dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu svým napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud, neboť shledal, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je ve výkladu dovoláním předestřených otázek souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K námitce stěžovatelky, že nebyla dostatečně osvědčena aktivní věcná legitimace insolvenčních navrhovatelů (resp. proti způsobu, jakým odvolací soud dospěl k tomuto závěru) Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelčiny výhrady jsou nezpůsobilé zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, neboť ani účinné zpochybnění pohledávek těchto věřitelů by nemělo vliv na správnost závěru odvolacího soudu o splnění podmínek pro zjištění úpadku stěžovatelky. Podle konstantní judikatury Nejvyššího sodu je-li v řízení osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem zrušení rozhodnutí o úpadku ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoloží, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku. K námitce špatného doručování písemností stěžovatelce Nejvyšší soud upozornil, že se jedná o tzv. zmatečnostní vadu, která měla být napadena cestou žaloby o zmatečnosti.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces. Insolvenční návrh byl podle stěžovatelky podán insolvenčními navrhovateli dne 10. 6.2 015, tedy v době, kdy již bylo rozhodnuto Městským soudem v Praze v řízení pod sp. zn. 15 Co 91/2015 o existenci pohledávky 51.145 Kč stěžovatelky vůči insolvenčním navrhovatelům, byť k nabytí právní moci předmětného rozhodnutí došlo až dne 24. 6. 2015 a rozhodnutím Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3862/2015-1218 ze dne 10. 9. 2015 byla následně odložena vykonatelnost rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 91/2015-1061. Stěžovatelka v rámci soudního řízení prokázala skutečnost, že nad rámec shora uvedených pohledávek uplatnila vůči insolvenčním navrhovatelům pohledávky v celkové výši 1.350.000 Kč, a to dopisem právního zástupce stěžovatelky ze dne 6. 4. 2016. Za stěžejní dále považuje stěžovatelka skutečnost, že jí bylo v rámci řízení nesprávným způsobem doručováno, nesouhlasí totiž s tím, že jí bylo doručováno do její datové schránky, protože nepožádala o doručování do datové schránky, ani s tímto postupem nevyslovila souhlas.
6. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, požadované zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena a stížnost byla podána včas a proti konečnému rozhodnutí o věci.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.].
9. Nejvyšší soud své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil a interpretoval podústavní právo, přičemž vysvětlil, proč dospěl k závěru o odmítnutí stěžovatelčina dovolání a proč shledává závěr odvolacího soudu jako souladný se zákonem. Stěžovatelka se sice dovolává svých ústavně zaručených práv, avšak ve své ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice o výklad podústavního práva, kterou vedla i před obecnými soudy.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, tak její ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jejím návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížnosti se nezabýval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně po jejím doplnění advokátkou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu