ECLI:CZ:US:2017:1.US.1832.17.1
sp. zn. I. ÚS 1832/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti CG HOLDING, s. r. o., sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, advokátem, sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017 č. j. 30 Cdo 2370/2015-202 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2014 č. j. 20 Co 438/2014-166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 2, čl. 3 odst. 1 čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 10 Ústavy České republiky domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o poskytnutí peněžní náhrady za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti (včetně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 7. 2014 č. j. 99 C 215/2012-120) vyplynulo, že stěžovatelka (dále též "žalobkyně") se žalobou proti žalované České republice - Českému telekomunikačnímu úřadu (dále též "ČTÚ") domáhala zaplacení částky 413 324 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad za nesprávný postup ČTÚ spočívající v nepřiměřené délce trvání osmi správních řízení. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též "obvodní soud") shora označeným rozsudkem konstatoval, že nesprávným úředním postupem ČTÚ, který o návrzích žalobkyně vedených pod č. j. 102 666/2010, 103 332/2010, 103 505/2010, 103 319/2010, 103 555/2010, 103 244/2010, 104 931/2010 a 103 260/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), bylo porušeno právo žalobkyně (výrok I.), návrh na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 413 324 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Obvodní soud shledal existenci nároku žalobkyně na přiměřené zadostiučinění, neboť v žádném z označených řízení správní orgán nerozhodl v zákonem stanovené lhůtě. Při úvaze o formě přiměřeného zadostiučinění soud vycházel z kritérií uvedených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále též "sjednocující stanovisko"), hodnotil složitost věci, jeho význam pro žalobkyni, postup správního orgánu, chování účastníka řízení a poté vyložil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že intenzita konkrétní nemajetkové újmy způsobená žalobkyni nesprávným úředním postupem ČTÚ neodůvodňuje v žádném z posuzovaných případů poskytnutí peněžního zadostiučinění.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále též "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé (výrok I.), změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že zavázal žalovanou povinností zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 178 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, ve vztahu k měnícímu náhradově nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu jako podané někým, kdo k dovolání není oprávněn.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla městskému soudu, že nerespektoval sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z nichž vyplývá, že relutární plnění je primární formou poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Podle stěžovatelky soud postupoval chybně, neboť své rozhodnutí založil na zcela opačné konstrukci, čímž upřednostnil ústavně nekonformní výklad ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Pouhé konstatování porušení práva stěžovatelka nepovažovala za dostačující satisfakci a trvala na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši vyplývající ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu. Na podporu své argumentace poukázala na ustanovení §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích a zdůraznila, že ČTÚ nejenže nerozhodl o jejích návrzích v zákonem stanovené lhůtě čtyř měsíců, ale dokonce ji několikanásobně překročil. Takový postup lze vnímat jako zvlášť významné narušení veřejného zájmu na řádném a včasném rozhodování tzv. účastnických sporů. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu stěžovatelka argumentovala ve prospěch poskytnutí finanční kompenzace, která je plně v souladu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, oponovala závěru městského soudu, který hodnotil její chování jako rozporné s dobrými mravy, připojila svoje vlastní, velmi podrobné, hodnocení jednotlivých zákonných kritérií, neboť věcně správný a odůvodněný úsudek o adekvátnosti finanční či jiné kompenzace za způsobenou nemajetkovou újmu je možné učinit vždy až na základě pečlivého vyhodnocení všech relevantních zákonných kritérií, ke kterému však podle mínění stěžovatelky v řízení před obecnými soudy nedošlo.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. §31a odst. 2 věty první zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a proto rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo konstatování porušení práva věc projednat a rozhodnout v přiměřené lhůtě považováno za dostačující satisfakci, Ústavní soud akceptuje a má je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Základní ústavně právní východiska k této problematice Ústavní soud shrnul v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551), (dále též srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2528/08 ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 3146/09 ze dne 24. 6. 2010, usnesení sp. zn. II. ÚS 4726/12 ze dne 28. 3. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 3863/13 ze dne 25. 3. 2014 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Takové řešení v případech, kdy účastníku řízení vznikne v důsledku nepřiměřené délky řízení toliko nepatrná újma, nezpochybňuje ani Evropský soud pro lidská práva (srov. např. rozsudky ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33076/96, či ve věci Klepetář proti České republice stížnost č. 19621/02).
Z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, nosných rozhodovacích důvodů obecných soudů ve věci samé a uplatněných stížnostních námitek se podaná ústavní stížnost prakticky shoduje s jinými stěžovatelčinými ústavními stížnostmi, které Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usneseními sp. zn. II. ÚS 1929/14 ze dne 10. 2. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2291/14 ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1287/15 ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1230/15 ze dne 21. 7. 2015 či sp. zn. II. ÚS 1550/15 ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 128/16 z dne 7. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2804/16 ze dne 25. 10. 2016 či sp. zn. III. ÚS 840/16 ze dne 29. 11. 2016 (všechna usnesení dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). V nich dal jednoznačně najevo, že i při zvažování širších souvislostí se zadostiučinění toliko ve formě konstatace porušení práva jeví přiměřeným újmě, kterou stěžovatelka utrpěla v důsledku nesprávného úředního postupu správního orgánu.
Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána neopodstatněnou. Tak je tomu i v projednávaném případě, neboť závěr o tom, že ke kompenzaci nemajetkové újmy postačí vyslovit porušení práva, je beze zbytku uplatnitelný i v projednávané věci. Pro účely projednávané věci lze pouze dodat, že závěry městského soudu ve věci samé jsou seznatelné a z ústavně právního hlediska plně přezkoumatelné, nepříčí se smyslu a účelu právní úpravy a zároveň ani nevybočují z judikatorních limitů pro postup soudů při určování formy přiměřeného zadostiučinění. Z obdobných důvodů je zcela akceptovatelný i závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelky pro nenaplnění podmínek jeho přípustnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu