ECLI:CZ:US:2017:1.US.1835.16.1
sp. zn. I. ÚS 1835/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. et Mgr. Evy Šponerové, zastoupené JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1299/2015-368 ze dne 15. března 2016, Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 578/2012-325 ze dne 5. listopadu 2014 a Městského soudu v Brně č. j. 111 EXE 1443/2012-59 ze dne 28. března 2012, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Brně nařídil exekuci na majetek stěžovatelky a provedením exekuce pověřil soudního exekutora. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí odvolala s tím, že exekučním titulem je rozhodčí nález vydaný na základě neexistující, neplatné či zaniklé rozhodčí smlouvy. Krajský soud rozhodnutí městského soudu potvrdil s tím, že po doplnění dokazování bylo prokázáno, že rozhodčí smlouva byla podepsána s právním předchůdcem nynějšího oprávněného z exekuce. Rozhodčí smlouva váže i právní nástupce stran, pravomoc rozhodce vydat rozhodčí nález tedy byla dána.
2. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky odmítl pro vady. Stěžovatelka v něm nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu a ohledně dvou námitek neuplatnila ani způsobilý dovolací důvod. Zda došlo k uzavření rozhodčí smlouvy je otázkou skutkových zjištění, námitka vůči rozsahu dokazování v této otázce směřuje pouze k jejich revizi. Zpochybnění pravomoci rozhodce rozhodovat na základě prosté kopie rozhodčí smlouvy směřuje vůči správnosti exekučního titulu, který v exekučním řízení přezkoumáván být nemůže. Otázka přechodu práv z rozhodčí smlouvy při postoupení pohledávky nemohla být vyřešena v rozporu s citovanou judikaturou, neboť ta se týkala zcela jiné problematiky.
3. Proti rozhodnutím Nejvyššího, krajského a městského soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. Porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že rozhodčí smlouva nebyla v její věci vůbec uzavřena a i kdyby uzavřená dohoda měla být chápána jako rozhodčí smlouva, jednalo by se o smlouvu neplatnou. V konkrétní věci by navíc pravomoc rozhodce zanikla i proto, že pohledávka byla jednou ze stran smlouvy postoupena na třetí osobu. Rozhodčí smlouva nebyla mezi stranami uzavřena, neboť podle zjištěného skutkového stavu nebyla zapotřebí. Podpis byl do návrhu rozhodčí smlouvy doplněn následně a účelově - soudy tak právnímu ujednání formalisticky přisoudily nerozumné důsledky. Jedna ze stran rozhodčí smlouvy byla navíc nezletilá, což zakládá neplatnost celé smlouvy, nikoliv jen neplatnost ujednání ve vztahu k nezletilé. Pohledávka byla oprávněnou převedena na třetí osobu, s níž však stěžovatelka rozhodčí smlouvu neuzavřela. S postoupením pohledávky právo z rozhodčí smlouvy bez dalšího přejít nemůže. To plyne z judikatury Nejvyššího soudu, přičemž výklad zaujatý ve věci stěžovatelky je v hrubém rozporu se zákonnou úpravou a jejím smyslem. Doplněním dokazování ohledně uzavření rozhodčí smlouvy před krajským soudem byla práva stěžovatelky porušena tím, že soud opomenul důkazní návrhy a provedené důkazy hodnotil svévolně. Rozsah dokazování navíc odůvodňoval jeho provedení před městským soudem, nikoliv před odvolacím soudem.
4. Rozhodnutí Nejvyššího soudu práva stěžovatelky porušilo tím, že formalistickým způsobem interpretovalo dovolání. Dovolání splňovalo požadavky procesního předpisu, přesto bylo odmítnuto.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, spisem městského soudu a zejména dovoláním stěžovatelky; dospěl k závěru, že se jedná o zčásti návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. S ohledem na to, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro vady, může být předmětem řízení o ústavní stížnosti toliko otázka splnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013 [srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93 ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47)]. Samotná správnost rozhodnutí ve věci předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu být nemůže, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (a to ani kvazivěcného přezkumu odmítnutím opravného prostředku z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu).
7. Jednou z povinných náležitostí dovolání je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je náležitost odlišná od dovolacího důvodu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017). Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části.
8. To znamená, že dovolatel je ze zákona povinen nejen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, neboť tomu náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Podle toho je dovolatel povinen vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 občanského soudního řádu). Měl by tedy uvést, který z předpokladů vymezených v §237 občanského soudního řádu je naplněn a proč. Jinými slovy: dovolatel je povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo zda se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016).
9. Z dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka ve vztahu k otázce přechodu práv z rozhodčí smlouvy při postoupení pohledávky vymezila splnění předpokladů přípustnosti dovolání odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2351/2007, č. 2/2010 Sb. NS. Ústavní soud považuje za přiléhavý závěr Nejvyššího soudu o tom, že odkazované rozhodnutí řeší jiné právní otázky. Stěžovatelka sice trvala na tom, že její věc i odkazované rozhodnutí závisí na posouzení pravomoci rozhodce vůči třetí osobě. Stěží však lze ve smluvním vztahu považovat postupníka za třetí osobu v postavení obdobném postavení směnečného rukojmího, které bylo řešeno v odkazovaném rozhodnutí. Argumentaci stěžovatelky nepodporuje ani textace §2 odst. 5 zákona o rozhodčím řízení, který podle ní měl být zásadně vadně vyložen. Nejvyšší soud tedy vymezení předpokladů přípustnosti v této otázce považoval za nedostatečné, neboť jej stěžovatelka provedla vůči věcně a právně nepřiléhavé judikatuře dovolacího soudu. Takový závěr lze z ústavního hlediska akceptovat (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 25/16 ze dne 24. 5. 2017, odst. 18).
10. K otázce pravomoci rozhodce na základě prosté kopie rozhodčí smlouvy stěžovatelka neuvedla žádnou judikaturu, ve vztahu k níž by předpoklady dovolání měly být naplněny (str. 340-341 spisu). Závěr Nejvyššího soudu je tedy věcně přiléhavý.
11. K otázce potřebného rozsahu dokazování stěžovatelka odkázala na obecné závěry rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Zde je s ohledem na nález sp. zn. III. ÚS 1594/16 třeba korigovat názor Nejvyššího soudu, že předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit výlučně vůči rozhodovací činnosti dovolacího soudu. To však na výsledku nynějšího řízení nemůže nic změnit, neboť odkazované nálezy sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533) a III. ÚS 751/06 ze dne 19. 12. 2007 (N 230/47 SbNU 1005) s věcí stěžovatelky opět právně a skutkově nijak nesouvisely (týkaly se rozhodování o podjatosti soudce a podmínek doručení procesního podání poštou).
12. Ústavní soud dříve dovodil, že v dovolacím řízení musí být projednána právní otázka, zda byly dodrženy zásady hodnocení důkazů (odst. 32 nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16), a tato otázka může být vymezena pouze ve vztahu k judikatuře Ústavního soudu (což §237 občanského soudního řádu nepředpokládá). Tyto závěry však neznamenají, že procesním předpisem jasně vyjádřený požadavek (tedy "stanovený postup" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny) může být naplněn pouze odkazem na obecné závěry Ústavního soudu k obsahu ústavněprávních záruk, neboť ty se v obecné rovině uplatní na všechny případy a nevypovídají o porušení práv v konkrétní věci.
13. Závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí jsou tudíž přiléhavé: stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak to vyžaduje §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelka tak své právo před dovolacím soudem neuplatnila stanoveným postupem, který teprve požívá ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
14. V citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 Ústavní soud dále uvedl, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu je vyčerpání dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 občanského soudního řádu. K efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, nebo když bude nepřípustné z některého z důvodu uvedeného v §238 občanského soudního řádu.
15. V posuzované věci bylo dovolání podáno vadně, ve vztahu k rozhodnutí krajského a městského soudu tedy stěžovatelka řádně (efektivně) nevyčerpala procesní prostředky k ochraně práva. V tomto rozsahu je tak ústavní stížnost nepřípustná.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) ve spoj s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu