ECLI:CZ:US:2017:1.US.1846.17.1
sp. zn. I. ÚS 1846/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Miloše Syrového, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2017 č. j. 55 Co 131/2017-166, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. června 2017 a doplněné dne 14. 6. 2017, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2017 č. j. 55 Co 131/2017-166. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na právní jistotu (rozhodování o obdobných věcech stejně).
2. V řízení o žalobě stěžovatele o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se stěžovatel domáhal přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč, a poté ve změněné výši 500 000 Kč v souvislosti s nezákonným rozhodnutím v řízení vedeném původně u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 146/2009. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. února 2017 č. j. 43 C 204/2015-137 uložil žalované zaplatit stěžovateli částku ve výši 39 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu se v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení částky ve výši 461 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, zamítl (výrok II.) a žalované uložil zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku ve výši 31 036,50 Kč (výrok III.).
3. K odvolání podanému žalovanou Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 19 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, jinak rozsudek ve výroku I. potvrdil. Dále ve výroku II. uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 8 228 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl rozhodnutí odvolacího soudu, který o nákladech řízení rozhodl podle §150 o. s. ř. tak, že náhradu řízení stěžovateli před soudem prvního stupně nepřiznal, a současně stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem. Stěžovatel má za to, že byl odvolacím soudem penalizován za svůj úspěch v řízení a toto rozhodnutí považuje za nespravedlivé. Stěžovatel odkázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu, přičemž podle jeho názoru měla být aplikována ustanovení §142 odst. 3 a §136 o. s. ř. a celá věc měla být posuzována v širších souvislostech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných ústavně zaručených práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
8. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatel napadá výrok o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. února 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. října 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech, jsou tedy spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá případná nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
9. Podstatou posuzovaného je aplikace ustanovení §150 o. s. ř. odvolacím soudem. Podle tohoto ustanovení platí, že: "Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat".
10. Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení řádně zabýval. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na příslušné právní předpisy a tyto aplikoval na konkrétní případ stěžovatele. Závěry, ke kterým dospěl, přiměřeně podrobně odůvodnil a srozumitelně také nastínil, jaké úvahy vedly k učiněným závěrům. Odvolací soud rozhodoval v souvislosti se změnou rozhodnutí ve věci samé podle §224 odst. 2 o. s. ř., znovu o nákladech řízení soudu prvního stupně. V souzené věci přihlédl k disproporci mezi výsledkem řízení, jež je přiznání zadostiučinění ve výši 20 000 Kč s příslušenstvím a žalobním požadavkem na zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, což je požadavek zjevně nepřiměřený vzhledem k předmětu sporu. Jinak posoudil odvolací soud situaci v odvolacím řízení, kde předmětem řízení byla již částka 39 000 Kč a v němž stěžovatel měl mírně převažující úspěch, byl co do základu svého nároků úspěšný a bylo mu možno přiznat podle §142 odst. 3 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů právního zastoupení podle advokátního tarifu ve výši 8 228 Kč.
11. Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že má nárok na plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně podle §142 odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu neoddělitelně patří zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci, jež v praxi materiálně chápaného právního státu vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty však nelze považovat případy, kdy obecné soudy v jiných obdobných řízeních ustanovení §150 o. s. ř. neaplikovaly, neboť napadené rozhodnutí je právě výsledkem nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy).
12. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
13. Za výše uvedených okolností nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu