ECLI:CZ:US:2017:1.US.19.17.1
sp. zn. I. ÚS 19/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Rotha, zastoupeného JUDr. Adamem Gajdošem, advokátem se sídlem v Praze, Ostrovní 126/30, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2016 č. j. 30 Cdo 3783/2016-237, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 a České republiky, za kterou jedná Ministerstvo spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016 č.j. 30 Cdo 3783/2016-237. Tímto rozhodnutím bylo zastaveno řízení, které vedl stěžovatel jako žalobce proti žalované České republice, za kterou jednalo Ministerstvo financí, o zaplacení 2 500 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel se u Nejvyššího soudu domáhal přezkumu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2016 č. j. 72 Co 88/2016-186, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 10. 2015 č.j. 18 C 453/2013-165, zastavujícího řízení o návrhu stěžovatele ze dne 20. 10. 2015 na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce k ochraně jeho zájmů.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že rozhodnutí dovolacího soudu bylo pro něho překvapivé, neboť tento soud řízení zastavil, aniž bylo rozhodnuto o ustanovení jeho zástupce pro řízení o dovolání. Stěžovatel také nesouhlasí s tím, že jím uplatňovaný nárok představuje podle názoru Nejvyššího soudu zřejmě bezúspěšné uplatňování práva; poukázal rovněž na ust. §241b odst. 3 o.s.ř., kterým se podle jeho názoru Nejvyšší soud přesně neřídil.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Podstatou věci je, že stěžovatel podal dne 26. 11. 2013 žalobu, kterou se domáhal výše uvedené částky z důvodu údajných průtahů v řízení. Následně požádal o ustanovení právního zástupce a osvobození od soudních poplatků. Jeho žádost byla zamítnuta, což bylo potvrzeno odvolacím soudem a jeho dovolání bylo odmítnuto. Poté soud prvního stupně přistoupil k přípravě jednání ve věci samé. Stěžovatel dne 20. 10. 2015 opětovně podal návrh na ustanovení právního zástupce a osvobození od soudních poplatků. Podle Obvodního soudu pro Prahu 2 stěžovatel neuvedl žádný nový zásadní důvod, pro který by měl soud opětovně zjišťovat jeho majetkové poměry, a tak novému projednání bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté; proto soud řízení zastavil a Městský soud v Praze toto usnesení potvrdil.
5. Stěžovatel podal dovolání a Nejvyšší soud jej vyzval (usnesením ze dne 6. 9. 2016 č.j. 30 Cdo 3783/2016-228), aby ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení usnesení odstranil nedostatek podání spočívající v neexistenci povinného zastoupení a aby prostřednictvím advokáta podal řádné dovolání. Na to reagoval stěžovatel podáním ze dne 28. 9. 2016, v němž poukázal na judikáty, z nichž podle něho vyplývá, že není potřeba, aby byl pro dovolací řízení nutně zastoupen advokátem. Nejvyšší soud poté rozhodl usnesením ze dne 18. 10. 2016 č.j. 30 Cdo 3783/2016-237 (které je napadeno ústavní stížností), jímž dovolací řízení zastavil. Znovu odkázal na vlastní judikát, ze kterého plyne, že závěry dovolatelem namítané judikatury v dané věci aplikovat nelze a konstatoval, že ve věci jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ust. §138 odst. 1 o.s.ř. Stěžovatel se totiž domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 2 500 000 Kč za průtahy v řízení v délce 10 měsíců. I kdyby posuzované řízení bylo shledáno nepřiměřeně dlouhým, Nejvyšší soud při stanovení výše finančního zadostiučinění vychází z částek 15 000 až 20 000 za první dva roky řízení; požadovaná částka je tak zjevně nepřiměřená.
6. S uvedenými závěry je možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Povinností Ústavního soudu je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takové situaci v dané věci nedošlo a nebyly zjištěny žádné skutečně podstatné vady, zasahující do ústavní roviny.
7. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu