ECLI:CZ:US:2017:1.US.1909.16.1
sp. zn. I. ÚS 1909/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Dušanem Kuskem, advokátem se sídlem Komenského 28/35, Šestajovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. 44 To 405/2014, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 4. 2015 sp. zn. 2 T 165/2013 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 44 To 313/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 6. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. 44 To 405/2014 byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 2 T 165/2013, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Následným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 2 T 165/2013, byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1 a 4 písm. d) tr. z. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. V souladu s ustanovením §228 odst. 1 tr. ř. mu bylo uloženo uhradit poškozené společnosti TICO PRAHA spol. s r. o., částku 735 181 Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 44 To 313/2015, zrušil výrok o náhradě škody, přičemž odvolání co do výroku o vině a trestu zamítl. Nejvyšší soud podané dovolání svým usnesením ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 291/2016, odmítl.
Podle skutkových zjištění obecných soudů se měl stěžovatel trestného jednání dopustit tím, že jako jeden z jednatelů a společník společnosti TICO PRAHA, spol. s r. o., s podílem 50% obchodního podílu, si neoprávněně přisvojil finanční prostředky za prodej majetku společnosti, peněžní prostředky z výběru hotovosti z pokladny a prostředky z převodu z účtu společnosti na svůj soukromý účet, a to bez souhlasu valné hromady, za účelem údajného vyplacení nerozděleného zisku z minulých let.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje skutkové i právní závěry obecných soudů, přičemž vychází z toho, že auditorka Ing. Jindřiška Štenclová, resp. znalecký ústav PROFI-TEN, a. s., dospěl ke zcela odlišným závěrům než policejním orgánem ustanovená znalkyně Ing. Eva Klapuchová. Přesto, že v dané věci existují podle stěžovatele zásadní rozpory, nebyla znalkyně Ing. Eva Klapuchová před soudem vyslechnuta a její závěry nebyly konfrontovány s nálezy znaleckého ústavu PROFI-TEN, a. s. Stěžovatel v odvolacím řízení navrhl, aby soud doplnil dokazování o stěžovatelem uvedené listinné důkazy a aby byla auditorka Ing. Štenclová vyslechnuta, stejně jako znalkyně Ing. Klapuchová. Odvolací soud takto navržené důkazy neprovedl a neprovedení řádně neodůvodnil. To činí jejich postup nepřezkoumatelným. Vzhledem k tomu, že obecné soudy provedly důkazy navržené státním zástupcem, došlo podle stěžovatele k narušení rovnosti zbraní stran obhajoby a obžaloby. Obecné soudy nedostály požadavku důsledného zhodnocení proti sobě stojících znaleckých posudků a zejména pak požadavkům vyplývajícím z práva obviněného navrhnout důkazy a tomu odpovídající povinnost soudů se s těmito důkazy vypořádat.
Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že v předmětném případě došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednání naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle ustanovení §206 odst. 1 a 4 písm. d) tr. z., odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy byly provedeny toliko důkazy obžaloby, nelze mu dát zapravdu. Z napadeného rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že ve prospěch stěžovatele vypovídal kupř. Ing. Čadek. K poměrům v poškozené společnosti či k provedeným účetním operacím byl dále slyšen např. Pavel Kykal, Bc. Martin Vait, JUDr. Kaclíková, JUDr. Růžičková, Ing. Mihalcsatina, J. Průže, Ing. Bačkovský a V. Sojková.
Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá zjištění, že vztahy mezi společníky byly značně vypjaté a majetkové vypořádání mezi nimi bylo učiněno způsobem, který vzbudil důvodné pochybnosti o legálním postupu stěžovatele. Byť by stěžovateli skutečně náležela určitá výše podílu ve společnosti, majetkové vypořádání musí probíhat způsobem, jež by byl souladný se zákonem. To se v předmětném případě nestalo. Odvolací soud zcela správně uzavřel, že jakkoli mohl být obžalovaný subjektivně přesvědčen o svém nároku za společností, nepochybně si byl i velmi dobře vědom toho, že si nemůže její majetek přisvojit takovýmto způsobem, zcela o své vůli. Městský soud přitom poukázal na způsob, jakým stěžovatel majetek ze společnosti vyváděl.
Stran navržených a neprovedených důkazů je třeba dát stěžovateli zapravdu v tom smyslu, že odvolací soud se s navrženými a neprovedenými důkazy v rámci odůvodnění napadeného usnesení nijak nevypořádal. Tuto skutečnost je třeba mu vytknout. Nicméně Ústavní soud nemá za to, že by se v předmětném případě jednalo o tak zásadní pochybení, jež by způsobovalo zásah do základních práv a svobod stěžovatele. V souvislosti s uvedeným je třeba odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu, který se touto námitkou zabýval a dospěl k přiléhavému závěru, podle něhož byly k prokázání skutkového stavu provedeny jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině stěžovatele. Pokud měl odvolací soud zjištěný skutkový stav za dostatečně prokázaný jinými důkazy, byl by výslech Ing. Klapuchové nadbytečný. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že se měl odvolací soud s tímto důkazním návrhem vypořádat.
K samotnému rozsahu dokazování Ústavní soud konstatuje, že obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu