ECLI:CZ:US:2017:1.US.2025.17.1
sp. zn. I. ÚS 2025/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti P. U., zastoupeného Mgr. Janem Švárou, advokátem se sídlem Duškova 164/45, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2016 č. j. 9 To 84/2016-572, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 16 T 140/2014-531, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil následující.
3. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 16 T 140/2014, byl stěžovatel uznán vinným zločinem (pozn. správně zvlášť závažným zločinem) nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Citovaným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a o trestu spoluobviněného J. H.
4. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obžalovaní dopustili trestné činnosti tím, že zkráceně řečeno v době od června 2014 do 9. 9. 2014 ve specifikovaných pronajatých prostorách v přesně nezjištěném počtu případů oba obžalovaní společně vařili drogu pervitin za pomoci skleněné baňky, teploměru, odpařovače, chemikálií z jódu, červeného fosforu, kyseliny fosforečné a chlorovodíkové, hydroxidu sodného a účinné látky efedrin, vyrobili přesně nezjištěné množství omamné a psychotropní látky metamfetamin, přičemž stěžovatel se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 8. 2012 pod sp. zn. 3 T 109/2012, který nabyl právní moci dne 23. 8. 2012, přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců se stanovením zkušební doby do 18. 5. 2016 a trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
5. Proti rozsudku soudu prvého stupně podali oba obžalovaní odvolání směřující jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Krajský soud v Praze jako soud odvolací tato odvolání usnesením ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 9 To 84/2016, zamítl jako nedůvodná.
Pro úplnost je nutné doplnit, že předmětná trestní věc byla soudy obou stupňů projednávána již podruhé, neboť původní rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 16 T 140/2014, byl podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 9 To 195/2015, a to ve výroku o vině obžalovaných pod bodem 1/ a ve výrocích o trestech. Odvolací soud následně podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu prvého stupně přikázal, aby věc obžalovaných v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud jej usnesením ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1451/2016 odmítl, neboť bylo podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
7. V podané ústavní stížnosti stěžovatel nejdříve podrobně vylíčil dosavadní průběh trestního řízení. Soudům vytýká, že se nijak nevypořádaly s jeho námitkou ohledně absence jakéhokoliv důkazu, z něhož by vyplývalo, že jediný otisk jeho prstu na jedné z nádob nacházejících se v předmětné nemovitosti pochází z doby, kdy mělo k výrobě pervitinu docházet, a že k otisku prstu došlo na místě činu při páchání trestné činnosti. Prokázání této skutečnosti přitom měla být věnována mimořádná pozornost, neboť jeho vinu žádný jiný důkaz neprokazuje. Soud se podle něj neměl omezit pouze na řečnické otázky, jak by se otisk stěžovatele na nádobu dostal, když uzavřený prostor, v němž probíhala výroby drogy, byl značně vzdálen od místa bydliště stěžovatele. Stěžovatel dále uvádí, že soud mu nepřímo v odůvodnění vytkl, že obhajoba nenavrhla žádný důkaz, který by jí tvrzené úvahy o možné manipulaci s kanystrem, na němž se stěžovatelův otisk nalezl, a to bez souvislosti s trestnou činností. Stěžovatel připomíná, že pokud jej orgány činné v trestním řízení shledaly vinným, měly předně ony povinnost jeho vinu prokázat.
8. Připomíná, že soud prvého stupně v prvním rozsudku ve věci vyšel při formulaci skutkové věty i svých závěrů z výpovědi stěžovatele z přípravného řízení, v níž měl uvést údaj o počtu "vaření" drogy. Vzhledem k tomu, že tuto výpověď není možné použít jako důkaz, neboť stěžovatel v dalších fázích trestního řízení odmítl vypovídat. V dalším řízení soud prvého stupně již údaj o počtu "vaření" drogy k výtce odvolacího soudu ve skutkové větě neuvedl, stěžovatel je však přesvědčen o tom, že z tohoto (procesně nepoužitelného) údaje i nadále vycházel. Odvolacímu soudu navíc vytýká, že v odůvodnění části svého rozhodnutí, jímž předchozí rozsudek soudu prvého stupně zčásti zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně, uvedl, že o vině stěžovatele nemá pochybnosti.
9. Stěžovatel rovněž poukázal na údajnou důkazní nouzi ze strany soudu prvého stupně v jeho pořadí druhém odsuzujícím rozsudku a na skutečnost, že odvolací soud se ve svém usnesení nevypořádal s námitkami uplatněnými v jeho odvolání. Soudům obou stupňů dále vytkl, že se při rozhodování o jeho vině neřídili zásadou in dubio pro reo. Dle názoru stěžovatele jsou tedy právní závěry soudů v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, neboť z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
10. Za velmi závažné pochybění pak stěžovatel považoval tu část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v níž odvolací soud akcentoval jeho trestní minulost. Takováto úvaha je totiž v trestním řízení zcela nepřípustná, neboť ve svém důsledku znamená porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. V této souvislosti stěžovatel dále odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž jsou soudy povinny postupovat vůči obviněnému nestranně, tedy nic v jejich postupu nemůže naznačovat, že předjímají výsledek řízení na základě negativního hodnocení osoby obviněného, neboť takový postup by představoval zaujatost vůči obviněnému, a tedy porušení jeho práva na nestranný soud.
11. Ústavní soud prostudoval obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání, přičemž usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto, stěžovatel petitem ústavní stížnosti ani výslovně nenapadá.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Řízení přitom Ústavní soud hodnotí jako celek. Pokud tedy vada prvního rozsudku soudu prvého stupně spočívající v zohlednění údaje (o počtu "vaření" drogy), který pramenil z procesně nepoužitelného důkazu byla k výtce odvolacího soudu v dalším řízení napravena (opravou skutkové věty i skutkových zjištění soudu) je takový postup z pohledu Ústavního soudu zcela v pořádku. Podezření stěžovatele, že soudy i nadále nepoužitelný údaj zohledňovaly, není obsahem následně vydaných rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci nijak potvrzeno.
16. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
17. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvého stupně předestřel popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů.
18. Obecné soudy ve svých úvahách o vině stěžovatele vyšly předně z otisku jeho prstu na kanystru s nápisem hydroxid sodný v uzavřených prostorách, kde zcela jistě dle odborného vyjádření probíhala výroba drogy pervitin, a to i v době krátce předcházející příchodu policie. Ta objekt kontrolovala poté, co byli stěžovatel spolu se spoluobviněným H. zadrženi ve vozidle registrovaném na stěžovatele a vydali tam se nacházející drogy. Svědkyně Stellová, vlastník předmětného objektu, pak popsala stav nemovitosti při kontrole policií, předně velmi silný chemický zápach. Přijaté skutkové závěry tak jednoznačně mají v provedeném dokazování věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu skutku nejsou ničím jiným než pokračující polemikou se soudy, které se s uplatněnými námitkami již ústavněprávně udržitelně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
19. Zmínka o předchozím odsouzení stěžovatele byla v odůvodnění rozhodnutí uvedena zcela důvodně. V předchozím odsouzení stěžovatele za drogové delikty obdobného charakteru totiž obecné soudy shledaly znak zakládající kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž zdůraznily, že k této skutečnosti nemůže být přihlíženo jako k okolnosti přitěžující. Takový postup vyvrací stěžovatelovu výtku týkající se podezření z předpojatosti pro jeho trestní minulost.
20. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu