ECLI:CZ:US:2017:1.US.2031.17.1
sp. zn. I. ÚS 2031/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Mgr. Moniky Cihelkové, insolvenční správkyně dlužníka LESS & FOREST s. r. o., Ostrov 3, Zbraslavice, zastoupené Mgr. Ing. Gabrielou Jandovou, Vodičkova 707/37, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 29 NSČR 11/2016-B-988, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2015 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 3 VSPH 1839/2014-B-829 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2014 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-630, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 6. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2012 č. j. KSPH 37 INS 23802/20-12-A-13 zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka LESS & FOREST s. r. o., přičemž insolvenční správkyní byla ustanovena stěžovatelka.
Zajištěný věřitel FARIANTE LTD., reg. č. IC20131776, resp. jeho právní předchůdce, uplatnil přihláškou pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku v celkové výši 48.747.067 Kč a uplatnil její zajištění na základě Zástavní smlouvy k pohledávkám reg. č. 23209002424.22 ze dne 24. 11. 2011, včetně její přílohy č. 1 v aktuálních zněních.
Ke dni prohlášení konkurzu na majetek dlužníka se na bankovním účtu majetkové podstaty zřízeném a spravovaném stěžovatelkou nacházely finanční prostředky představující inkaso pohledávek zajišťujících pohledávku vedlejšího účastníka v celkové výši 43.519.432,82 Kč.
Dne 29. 6. 2014, tj. po přeměně reorganizace dlužníka v konkurs, podala stěžovatelka Krajskému soudu v Praze návrh na vydání výtěžku zpeněžení zajištění vedlejšímu účastníkovi jakožto zajištěnému věřiteli, přičemž toto podání doplnila podáním ze dne 8. 8. 2014 o přehled uhrazených pohledávek v období od 27. 9. 2012 do 21. 4. 2014, jež byly zajištěny ve prospěch vedlejšího účastníka. Stěžovatelka uvedla, že výtěžek zpeněžení zajištěných pohledávek odpovídající části finančních prostředků nacházejících se v majetkové podstatě ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužníka činil ke dni podání návrhu celkem 43.519.432,82 Kč. Stěžovatelka v souladu s ustanovením §298 insolvenčního zákona vyčíslila svou odměnu ze zpeněžení.
Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením vyslovil souhlas s tím, aby stěžovatelka vydala vedlejšímu účastníkovi, jakožto zajištěnému věřiteli částku ve výši 40.956.043,49 Kč (výrok I.) a částku ve výši 2.563.389,33 Kč (výrok II.), přičemž o odměně stěžovatelky bylo rozhodnuto tak, že odměna stěžovatelce nenáleží.
Proti shora uvedenému usnesení soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že částka 2.563.389,33 Kč uvedená ve výroku II. napadeného usnesení byla součtem částky 1.699.561,33 Kč připadající na odměnu insolvenční správkyně a částky 863.828 Kč odpovídající splnění povinnosti podle §157 odst. 1 insolvenčního zákona. O odvolání stěžovatelky rozhodl vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že výrok II. usnesení soudu prvního stupně ohledně částky 1.699.561,33 Kč potvrdil a ohledně částky 863.828 Kč usnesení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu I. stupně.
Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud o něm rozhodl tak, že je ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost ve smyslu §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu z důvodu, že se s identickou argumentací stěžovatelky v rámci insolvenčního řízení téhož účastníka ve věci jiného zajištěného věřitele již vypořádal v neprospěch stěžovatelky v usnesení ze dne 28. 2. 2017 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 29 NSČR 9/2016-B-984.
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností a namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 95 Ústavy ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť má za to, že rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna a jejich závěry jsou podle ní v rozporu s §283 věty druhé insolvenčního zákona. Dále si stěžuje, že obecné soudy náležitě nevypořádaly vznesené námitky a poukazuje na rozpor učiněných závěrů s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015 č. j. 29 ICdo 56/2013-97.
Ústavní soud se již obdobnými ústavními stížnostmi stěžovatelky zabýval, a proto v podrobnostech odkazuje na usnesení sp. zn. IV. ÚS 1704/17, sp. zn. IV. ÚS 2030/17, sp. zn. III. ÚS 2029/17 nebo sp. zn. III. ÚS 2028/17. Obecné soudy všech stupňů shodně uzavřely, že po dobu reorganizace měla stěžovatelka právo na odměnu pouze podle §2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., nikoliv však na stěžovatelkou požadovanou odměnu za zpeněžení (inkaso) pohledávek dlužníka podle §298 insolvenčního zákona. Rozhodnutí jsou přehledně a srozumitelně odůvodněna; obecné soudy ke svým skutkovým i právním závěrům dospěly ústavně souladným způsobem.
Ústavní stížnost je ve své podstatě polemikou se závěry obecných soudů a vyjádřením nesouhlasu s přijatým řešením. Takto postavená ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95). Celkově ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr a je zjevné, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně chráněná práva stěžovatelky. Napadená rozhodnutí nejsou svévolná ani nedostatečně odůvodněna (viz nález ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 351/04). Obecné soudy se důsledně vypořádaly se všemi podstatnými námitkami stěžovatelky a své závěry založily na rozumné a přesvědčivé úvaze (viz nález ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11); výklad a aplikace dotčených zákonných ustanovení zjevně není v rozporu s ústavním právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 95 Ústavy (viz nález ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 687/06).
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu