ECLI:CZ:US:2017:1.US.2035.17.1
sp. zn. I. ÚS 2035/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Landkamra, zastoupeného Mgr. Mariánem Francem, advokátem se sídlem Škroupova 10, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2017 č. j. 13 Co 346/2016-166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora uvedené rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, že napadeným rozhodnutím krajský soud potvrdil co do částky 15.331 Kč s příslušenstvím rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž vyhověl stěžovatelově žalobě, a co do částky 30.484 Kč žalobu zamítl. Žádnému z účastků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně a stěžovateli jako žalobci bylo uloženo zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 509 Kč, část soudního poplatku ve výši 508 Kč a zálohované náklady řízení státu ve výši 554,15 Kč.
3. Spor se týkal náhrady za tři měsíce užívání bytu žalovaným, přičemž žalobce byt koupil od insolvenční správkyně žalovaného a žalovaný jej poté ještě tři měsíce užíval, a dále náhrady škody spočívající v tom, že od stavební firmy z důvodů včasného nepředání bytu k rekonstrukci nedostal tzv. zimní slevu. Odvolací soud uznal nárok stěžovatele na náhradu bezdůvodného obohacení za to, že žalovaný byt tři měsíce užíval (s přihlédnutím k částce, kterou uhradil správci domu), a náhradu nákladů za sepis výzvy k vyklizení bytu. Naopak odvolací soud neuznal náhradu škody za tzv. zimní slevu, a to s přihlédnutím k nejasnosti právní úpravy ohledně případného zajištění náhradního bydlení a k tomu, že vyklízené osobě je třeba dát nějaký časový prostor, aby si našla náhradní bydlení.
II. Argumentace stěžovatele
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nesouhlasí s výkladem krajského soudu o lhůtě k vyklizení bytu a s krácením bezdůvodného obohacení. Dle stěžovatele je třeba porovnat postavení jeho osoby jako vlastníka a postavení žalovaného jako dlužníka. Stěžovatel získal vlastnické právo uzavřením kupní smlouvy a zaplacením kupní ceny a očekával, že dlužník (žalovaný) po přechodu vlastnických práv byt bez odkladu vyklidí. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy nemají vykládat zákony tím způsobem, že by chránily osoby nezodpovědné, dokonce by jim udělovaly více práv než mají osoby zodpovědné. Soud v posuzovaném případě podle stěžovatele dostatečně nechránil jeho vlastnické právo a vyzdvihl zájem osoby, která nemá na další ochranu právo. Takové právo zákon neodpovědné osobě nedává a výklad zákona nemůže jít nad jeho smysl, byť by pohnutkou k takovému výkladu bylo vyvinuté sociální cítění.
III. Hodnocení Ústavního soudu
5. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.].
7. Ústavní soud zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod.
8. Ústavní soud takovýto zásah v posuzovaném případě neshledal a poukazuje na to, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyčerpávajícím způsobem odůvodněn. Stěžovatelovy námitky pak směřují jen proti výkladu podústavního práva, provedeného obecným soudem. Výklad odvolacího soudu není svévolný ani excesivní, Ústavní soud neshledal ani zásah do stěžovatelových procesních práv, ani do práva na ochranu vlastnictví na ústavní úrovni. Provádět výklad podústavního práva nespadá do kompetencí Ústavního soudu.
9. Ústavní soud tedy ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji proto odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu