ECLI:CZ:US:2017:1.US.2037.17.1
sp. zn. I. ÚS 2037/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti MISE, s. r. o., se sídlem v Moravské Třebové - Město, Bránská 40/6, zastoupené Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem v Praze, Navrátilova 664/10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 553/2017-245 ze dne 22. března 2017, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a vedlejší účastnice Mercedes Benz Česká republika, s. r. o., se sídlem v Praze, Daimlerova 2296/2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 62 800 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající ve snížení hodnoty automobilu po opravě poškození způsobeného krupobitím. Obvodní soud žalobu zamítl s tím, že samotné poškození vozu bylo opraveno a ve vztahu ke snížení hodnoty nebyly naplněny zákonné podmínky náhrady škody. Vedlejší účastnice totiž s ohledem na okolnosti neporušila žádnou právní povinnost: vůz parkovala na svém pozemku a přes nepříznivou předpověď počasí nemohla předvídat, že dojde ke krupobití takové síly, že bude způsobilé poškodit zaparkované vozy.
2. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Po vedlejší účastnici nelze rozumně požadovat, aby s ohledem na svou situaci veškeré automobily v servisu zabezpečovala proti intenzivnímu krupobití při každé nepříznivé předpovědi počasí. Stěžovatelka si navíc takové jednání nevymínila. Procesní nedostatky v řízení před obvodním soudem (nedostatek poučení) nemohly mít vliv na vlastní výsledek řízení.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné s tím, že stěžovatelka řádně nevylíčila, k jaké právní otázce a judikatuře Nejvyššího soudu mají být naplněny předpoklady přípustnosti dovolání. Námitky proti procesnímu postupu vyřešil již odvolací soud a ve zbytku jde o námitky skutkové povahy.
4. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a ochranu majetku. Porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že řádně uvedla právní otázky, kterými došlo k odchýlení od rozhodovací praxe, případně právní otázky, které měly být posouzeny jinak ze strany dovolacího soudu. S procesními námitkami se potom obecné soudy nevypořádaly vůbec. Stěžovatelka bezpečně prokázala, že vedlejší účastnice mohla předvídat krupobití. Z rozhodnutí není zřejmé, co víc měla prokazovat (o tom nebyla poučena). Soud je povinen sdělit účastníkům své předběžné skutkové a právní stanovisko, v opačném případě jde o překvapivé rozhodnutí. Obvodní soud účastníky řádně nepoučil podle §118a, 188b a 119a občanského soudního řádu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je také celkově nedostatečné. V důsledku došlo též k porušení zásady plného odškodnění, neboť se snížila cena poškozeného vozidla.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím a dovoláním stěžovatelky; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl formálně pro nepřípustnost podle §237 občanského soudního řádu, avšak věcně jí vtykl vady spočívající v nedostatečném vymezení předpokladů přípustnosti a uplatnění procesních a skutkových námitek, které nejsou v dovolacím řízení samostatně projednatelné či vůbec přípustné. Za takového stavu může být předmětem řízení o ústavní stížnosti toliko otázka splnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013 [srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93 ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47)]. Samotná správnost rozhodnutí ve věci předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu být nemůže, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (a to ani kvazivěcného přezkumu odmítnutím opravného prostředku z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu).
7. Jednou z povinných náležitostí dovolání je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je náležitost odlišná od dovolacího důvodu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017). Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části.
8. To znamená, že dovolatel je ze zákona povinen nejen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, neboť tomu náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Podle toho je dovolatel povinen vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 občanského soudního řádu). Měl by tedy uvést, který z předpokladů vymezených v §237 občanského soudního řádu je naplněn a proč. Jinými slovy: dovolatel je povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo zda se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016).
9. Z dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka ve vztahu k přípustnosti uvedla, že napadené rozhodnutí "závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, případně, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly takto konkrétně vyřešeny, či mají být dovolacím soudem posouzeny jinak... Předmětné otázky hmotného a procesního práva souvisí především s ustanoveními §118 a 118a občanského soudního řádu a s ustanovením §415 občanského zákoníku z roku 1964 ohledně tzv. obecné prevenční povinnosti. Uvedené otázky se pak konkrétně týkají toho, jaké poučení by se mělo dostat účastníkům řízení v počátku řízení, resp. při prvním jednání soudu, a jaké v návaznosti na vývoj dokazování, a také se týkají posouzení otázky míry prevenční povinnosti podnikatele, který se zabývá opravou vozidel, a který za účelem opravy převezme vozidlo od zákazníka."
10. Ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu stěžovatelka zjevně blíže neurčila, takže předpoklad přípustnosti mohl být bezvadně vymezen toliko ve vztahu k alternativě, že jde o otázku dosud neřešenou. Není však ústavně neakceptovatelný (tj. kvalifikovaným způsobem vadný) závěr Nejvyššího soudu, že otázka "míry prevenční povinnosti podnikatele, který se zabývá opravou vozidel, a který za účelem opravy převezme vozidlo od zákazníka" není dostatečně určitá. To platí tím spíše, že obecné soudy vyšly z konkrétních skutkových zjištění (velký počet automobilů v provozovně vedlejší účastnice, výjimečnost intenzivního krupobití) a konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu. Stěžovatelka je sice považovala za věcně nepřiléhavá, konkrétní oponenturu jim však nepředložila.
11. Ve vztahu k namítaným procesním vadám lze odkázat na odst. 16, 17 a 19 nálezu sp. zn. III. ÚS 3432/15 ze dne 8. 8. 2017: procesní vady jsou za stávající právní úpravy dovolacího řízení významné jen tehdy, pokud je dovolání přípustné pro jinou otázku hmotného či procesního práva, nebo pokud lze ve vztahu k procesním vadám formulovat otázku procesního práva, která by přípustnost dovolání sama založila. Žádnou konkrétní procesní otázku ovšem stěžovatelka neformulovala. Nadto ani v ústavní stížnosti nevylíčila, jakým způsobem se tvrzené procesní vady měly projevit ve výsledku sporu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57) k zásadě hmotněprávní relevance procesních vad]. Tvrdí-li stěžovatelka, že měla být nalézacím soudem poučena o tom, že věc bylo možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, není zřejmé, v čem ono jiné posouzení spatřuje. Z rozsudku obvodního soudu totiž plyne, že nedošlo ke změně právní kvalifikace - nebylo tedy třeba měnit rozsah a obsah žalobních tvrzení. Soud rozhodl na základě skutkových okolností prokazovaných stěžovatelkou a zákonných ustanovení, o něž stěžovatelka svou žalobu opírala. Samotná skutečnost, že se soud se stěžovatelkou neztotožnil v náhledu na důvodnost žaloby, překvapivost rozhodnutí nezakládá.
12. Co se týče zjištění skutkového stavu, Ústavní soud dříve dovodil, že v dovolacím řízení musí být projednána právní otázka, zda byly dodrženy zásady hodnocení důkazů (odst. 32 nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16), a tato otázka může být vymezena pouze ve vztahu k judikatuře Ústavního soudu (což §237 občanského soudního řádu nepředpokládá). Tyto závěry však neznamenají, že procesním předpisem jasně vyjádřený požadavek (tedy "stanovený postup" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny) může být naplněn pouze odkazem na obecné závěry Ústavního soudu k obsahu ústavněprávních záruk, neboť ty se v obecné rovině uplatní na všechny případy a nevypovídají o porušení práv v konkrétní věci.
13. Závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí jsou tudíž přiléhavé: stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak to vyžaduje §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelka tak své právo před dovolacím soudem neuplatnila stanoveným postupem, který teprve požívá ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu