ECLI:CZ:US:2017:1.US.2065.17.1
sp. zn. I. ÚS 2065/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 4, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 26 Co 313/2016-62 ze dne 4. dubna 2017, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení 1) nezl. D. K. a 2) nezl. D. K., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastníci 1) a 2) se na majetku stěžovatele domáhali exekuce rozsudku, jímž byla stěžovateli stanovena povinnost platit jim výživné. K návrhu stěžovatele Okresní soud Brno-venkov exekuci zastavil a vedlejším účastníkům uložil povinnost zaplatit exekutoru 7 865 Kč na nákladech exekuce a stěžovateli 2 540 Kč na nákladech řízení před soudem. Okresní soud dospěl k závěru, že rozsudky na plnění výživného jsou sice obecně předběžně vykonatelné, exekuční titul v nynější věci však předběžnou vykonatelnost vyloučil tím, jak je formulován jeho výrok.
2. K odvolání vedlejších účastníků proti výrokům ukládajícím jim povinnost platit náklady exekuce a náklady řízení Krajský soud v Brně usnesení okresního soudu změnil tak vedlejší účastníci nejsou povinni platit náklady řízení stěžovateli. Jejich povinnost platit náklady exekuce potvrdil. Soud dospěl k závěru, že exekuce byla zastavena procesním zaviněním vedlejších účastníků, neboť se domáhali exekuce dosud nevykonatelného rozhodnutí. Okolnosti věci nemohou jít k tíži exekutora, neboť mu nemohly být známy. Podle §150 občanského soudního řádu však soud shledal důvody zvláštního zřetele hodné (věk a nemajetnost vedlejších účastníků, vztah otec-děti, relativně malý dopad částky 2 540 Kč do majetkových poměrů stěžovatele), pro něž stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení.
3. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na ochranu majetku. Nepřiznání náhrady nákladů podle §150 občanského soudního řádu je výjimkou, která musí být řádně odůvodněna. V nynější věci byl zcela nedůvodně zvýhodněn exekutor, který náklady exekuce obdrží. Vedlejší účastníci jsou ve věku blízkém zletilosti, přitom nejsou nemajetní již jen proto, že stěžovatel každému z nich na výživném platí 4 500 Kč. Exekuční návrh měl přitom šikanózní povahu, neboť stěžovatel předem upozorňoval na nesprávně vyplněnou doložku vykonatelnosti. Majetkové poměry stěžovatele nemohou být kritériem pro užití §150 občanského soudního řádu.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Významná je tak především svévole při výkladu a užití příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši, zpravidla nemůže dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry.
7. Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (jako např. majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Tento přístup nelze chápat jako odepření ochrany základních práv a svobod, nýbrž jako praktické promítnutí postavení Ústavního soudu v systému ústavních orgánů České republiky a účelu řízení o ústavní stížnosti. Podobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v praxi např. rozhodnutí ve věcech Korolev proti Rusku č. 25551/05 ze dne 1. 7. 2010, Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011 nebo Šumbera proti České republice č. 48228/08 ze dne 21. 2. 2012].
8. Výše sporné částky v projednávané věci je bagatelní a stěžovatel žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopsal. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval pouze tím, zda rozhodnutí krajského soudu porušilo podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. To Ústavní soud neshledal: krajský soud své rozhodnutí srozumitelně a logicky vysvětlil, nadto k němu dospěl na základě odvolání vedlejších účastníků. Stěžovatel tak měl možnost soudu předložit svůj náhled na věc a přesvědčit jej. Skutečnost, že stěžovatel odvolací soud nepřesvědčil, porušení jeho práv nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)]. Tvrzená nesprávnost výkladu §150 občanského soudního řádu pak není pro věc významná, protože Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv prosté zákonnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 23/93 ze dne 2. 6. 1994 (N 28/1 SbNU 219)].
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu