ECLI:CZ:US:2017:1.US.2076.17.1
sp. zn. I. ÚS 2076/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Prušanského, zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, se sídlem Cihlářova 4, Moravská Třebová, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 268/2017-87 ze dne 19. dubna 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 7. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím rozhodl tak, že nesouhlas Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích s postoupením věci, vedené u něj pod sp. zn. 55 Cm 46/2017, je důvodný. V řízení, jímž se společnost Debian Collector Ltd., domáhá po stěžovateli a dalších účastnících zaplacení směnečné sumy ve výši 75.000 Kč s příslušenstvím, Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 1. 2017 č. j. 47 Cm 141/2015- 78 vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako soudu místně příslušnému. Vycházel z toho, že žalobkyně je personálně propojena s žalovanou ad. 3) a místní příslušností zvolenou dle sídla žalované ad. 3) nesledovala ochranu svého ohroženého či porušeného práva, ale pouze účelově založila místní příslušnost soudu, čímž odňala žalovaným ad. 1) a 2) zákonného soudce a zvýšení nákladů na dosažitelnost soudu zvoleného žalobkyní i ztížení obrany proti nároku žalobkyně, což shledal jako zneužití procesního práva.
3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích s postoupením věci nesouhlasil s tím, že žalobkyně měla právo provést volbu Městského soudu v Praze a věc postoupil Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud v Praze se v napadeném usnesení ztotožnil se závěry krajského soudu s tou argumentací, že projednávaný spor se týká směnky. Místní příslušnost u daného sporu vychází z příslušnosti obecné dle §85 odst. 1, 3 občanského soudního řádu nebo z příslušnosti na výběr dané dle §87 občanského soudního řádu. Je to právě žalobkyně, které zákon dává tuto volbu. Z uvedených důvodů byl nesouhlas krajského soudu shledán Vrchním soudem v Praze důvodným.
4. Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud. Porušení svých ústavních práv stěžovatel spatřuje v prvé řadě v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, jemuž stěžovatel vytýká, že se nevypořádal se všemi jím uplatněnými argumenty. Stěžovatel má za to, že postup společnosti Debian Collector, Ltd., respektive procesní angažovanost společnosti unimatic europe s.r.o., jakožto třetího žalovaného, je ryze účelovým výkonem práva a procesní obstrukcí, která má za cíl toliko změnu místní příslušnosti soudu tak, aby zlepšil postavení žalobce a naopak ztížil obranu a přístup k soudu pro stěžovatele. Určení místní příslušnosti k projednání věci skrze osobu avala směnky, společnost unimatic europe s.r.o., bylo úmyslným a účelovým uplatněním práv tak, aby žalovaní byli zbaveni svého ústavního práva na svého zákonného soudce, jakož jim i byla ztížena možnost uplatnění práv z důvodů zvýšení nákladů řízení. Podle stěžovatele formálně ani materiálně nebyly splněny požadavky záruk spravedlivého soudního řízení a řádné, úplné a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí, jakožto záruka vyloučení libovůle u orgánů veřejné moci.
5. Nadto stěžovatel neví, z jakého důvodu Krajský soud v Hradci Králové s postoupením věci nesouhlasil, neměl možnost se s tímto nesouhlasem seznámit a vyjádřit se k němu. Samotné napadené rozhodnutí prakticky není odůvodněno, krom odkazu na ustanovení zákona, toto je jistě stěžovateli i soudu známo, ale stěžovatel ve svém návrhu předestřel úvahy, proč je právě v tomto případě tento postup naopak vadný a lpění na něm by bylo přepjatým formalizmem, který by nereflektoval rozhodné skutečnosti, tedy zneužití právní úpravy. Tím, že se Vrchní soud s těmito argumenty nevypořádal, dokonce je ve svém rozhodnutí vůbec nezmínil a ignoroval je, zatížil své rozhodnutí též vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí, jeho neodůvodnění, jakožto jedné ze záruk spravedlivého procesu.
6. Stěžovatel též poukázal ve své ústavní stížnosti na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 290/15 ze dne 16. 9. 2015, jímž Ústavní soud vyhověl jinému stěžovateli, který se bránil rozsudku Vrchního soudu v Praze ve směnečné věci, jejímž účastníkem byla též společnost unimatic europe s.r.o. (K tomu však Ústavní soud podotýká, že se jednalo o konečné rozhodnutí ve věci samé, nikoli o rozhodnutí soudu o místní příslušnosti.)
7. Ústavní soud uvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69).
9. Ústavní soud není další soudní instancí, která by měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelů od názoru vysloveného odvolacím soudem, ba dokonce ani případná chyba ve výkladu podústavního práva, sama o sobě neznamená porušení základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Ani kusé odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze není takovým excesem, který by vedl Ústavní soud k závěru o zásahu do základních práv stěžovatele.
10. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelem namítané vady napadeného usnesení nedosáhly ústavního rozměru, a proto ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu