ECLI:CZ:US:2017:1.US.2090.17.1
sp. zn. I. ÚS 2090/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem Nemanická 440/14, České Budějovice, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2017 č. j. l1 Nc 395/2014-1130 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 6. 2017 č. j. 6 Co 800/2017-1140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 4. 7. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí ve věci předběžného opatření o péči o děti s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na ochranu rodičovské výchovy a péče garantované čl. 32 odst. 4 Listiny a práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dle čl. 6 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že styk stěžovatele (otce) s jeho dvěma dětmi byl upraven předběžným opatřením nařízeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 426/2016-941 ze dne 29. 2. 2016 tak, že je oprávněn se s dětmi stýkat každou lichou sobotu v době od 9 do 18 hodin a každou lichou neděli od 9 do 17 hodin a dále pak každý sudý čtvrtek odpoledne.
3. Napadeným rozhodnutím okresního soudu byl zamítnut návrh otce na rozšíření tohoto styku a napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Obecné soudy vysvětlily, že bylo zjištěno, že vztahy dětí k otci nejsou stále standardního charakteru, a proto bylo zadáno vypracování aktuálního znaleckého posudku za účelem zjištění názoru a potřeb dětí. A to i s ohledem na to, že se jedná o malé děti (narozené v roce XX a XX) a že je třeba zajistit případného odstínění jejich manipulace některým z rodičů. Obecné soudy též poukázaly na to, že otec neprokázal dostatečné zajištění podmínek pro přespání dětí.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že z judikatury Ústavního soudu plyne, že nepřistupuje v plném rozsahu k přezkumu stížností proti předběžným opatřením s odůvodněním, že se nejedná o konečná rozhodnutí, čímž není naplněna materiální stránka zásady subsidiarity ústavní stížnosti a odkázal při tom na usnesení Ústavního soudu vydané pod sp. zn. IV. ÚS 979/16. Předběžná úprava ve věcech péče o nezletilé je ale definitivní, konečný a nenapravitelný zásah do života dítěte a rodiče pro dobu řízení. Intenzita a délka zásahu do základních práv předběžnými opatřeními je tak velká, že působí nenapravitelné škody na vztazích. Čas vrátit nelze, tedy materiální stránka zásady subsidiarity ústavní stížnosti je dle názoru stěžovatele naplněna. Svým návrhem se stěžovatel domáhal úpravy běžného styku (standardní víkend jednou za 14 dní a každý týden od čtvrtka po škole do pátku do školy), dále úpravy letních prázdnin 2017 po dobu 3 kalendářních týdnů. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel kriticky vyjadřuje k tomu, že ačkoli je bezúhonný a plně výchovně způsobilý a o děti se od narození řádně staral, má jen minimalistický styk bez přespávání dětí a bez speciální úpravy v době prázdnin.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání, a konstatuje, že ústavní stížnost je po formální stránce bezvadná a způsobilá dalšího přezkoumávání. Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelem citovaným usnesením vydaným pod sp. zn. IV. ÚS 979/16 byla odmítnuta ústavní stížnost pro nepřípustnost, nikoli však proto, že by Ústavní soud nepřezkoumával konečná rozhodnutí v řízeních o předběžném opatření, ale proto, že v citovaném případě stěžovatel na rozdíl od nyní přezkoumávaného případu nevyčerpal příslušný opravný prostředek (odvolání). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].
8. Ústavní soud se ve své judikatuře zabývá opakovaně i přezkumem předběžných opatření o styku rodičů s dětmi a vyslovil již v minulosti závěr, že ústavní principy týkající se rozhodování o styku rodičů s dětmi dopadají i na rozhodnutí o předběžných opatřeních. Ve věcech péče o nezletilé je nutno použít takové interpretace účelu předběžného opatření, který je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jehož výsledkem rozhodně nemůže být minimální míra ochrany základních práv jako určitého standardu. Jinými slovy, předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, protože je to právě množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tzv. výchova přítomností či příkladem, která je, jak je obecně známo, tou nejúčinnější výchovnou metodou. Ústavní soud ostatně v minulosti již rozhodnutí o předběžných opatřeních, rozporná s tímto závěrem, zrušil [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 204/43 SbNU 279)]. Ústavní soud si je vědom toho, že hrozí nebezpečí, že dítě si zvykne na uspořádání vztahů nastavené předběžným opatřením a s ohledem na zájem dítěte bude komplikované jej v budoucnu změnit a že tím by namísto soudu v meritu věci fakticky rozhodl čas.
9. V nyní posuzovaném případě je styk stěžovatele s jeho dětmi upraven předběžným opatřením, které mu styk s dětmi umožňuje, byť i v omezeném rozsahu. Tato omezení však obecné soudy vysvětlily potřebou adaptace dětí, čekáním na výsledek znaleckého posudku a skutkovými závěry o nedostatečném zajištění bydlení dětí u otce. Ústavnímu soudu z důvodů výše uvedených nepřísluší uvedené argumenty a skutkové závěry přehodnocovat, nicméně uvádí, že omezený rozsah styku lze obecně (bez dalších přesvědčivých argumentů) ospravedlnit pouze po krátké období.
10. Obecné soudy napadená rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a naznačily důvody, které je vedou k tomu, aby definitivní rozhodnutí ve věci učinily až na základě výsledků znaleckého posouzení nejlepšího zájmu dětí.
11. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu