ECLI:CZ:US:2017:1.US.210.17.1
sp. zn. I. ÚS 210/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, proti rozsudkům Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 6/2016-455 ze dne 25. října 2016, Vrchního soudu v Olomouci č. j. 9 Cmo 6/2014-387 ze dne 11. března 2015 a Krajského soudu v Ostravě č. j. 9 Cm 3/2013-275 ze dne 2. října 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 1) innogy Energie, s. r. o., se sídlem v Praze, Limuzská 3135/12, 2) Ing. Miroslava Szwedy a 3) Ing. Viktora Illeho, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení, že blíže určené právní úkony mezi dlužníkem žalobce OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., a vedlejšími účastníky (jejich právními předchůdci) jsou vůči němu právně neúčinné. Krajský soud žalobu zamítl s tím, že na majetek dlužníka žalobce byl prohlášen konkurs. Za takového stavu není možné domáhat se neplatnosti právních úkonů podle obecných podmínek odporovatelnosti v občanském zákoníku, tj. s účinky a vydáním plnění jen vůči stěžovateli. Namítat neúčinnost odporovatelných úkonů lze jen podle zákona o konkursu a vyrovnání s účinky vůči všem konkursním věřitelům a vydáním plnění do konkursní podstaty. V opačném případě by docházelo k uspokojování věřitelů mimo konkurs, což není přípustné. Vrchní soud tento právní názor následně potvrdil.
2. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zamítl. Dospěl k závěru, že úspěch v řízení o odpůrčí žalobě jde na účet konkursní podstaty a tudíž ku prospěchu všech konkursních věřitelů, ač jej žalobce (konkursní věřitel či správce) vede svým jménem. Konkursní věřitel tak nemá právo požadovat uspokojení pohledávky zkrácené odporovaným právním úkonem. Odpůrčí žaloba, kterou se žalobce domáhá určení neúčinnosti jen vůči němu, proto nemůže být způsobilým právním prostředkem k uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Konkursní věřitel se tedy musí odpůrčí žalobou domáhat neúčinnosti právního úkonu dlužníka (úpadce) vůči všem konkursním věřitelům. To stěžovatel neučinil. Za toho stavu nemohla být žaloba stěžovatele úspěšná, byla správně zamítnuta a nebyl ani důvod provádět dokazování, které by bylo nadbytečné.
3. Proti rozhodnutím Nejvyššího, vrchního a krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům. Právní závěr Nejvyššího soudu nemůže obstát, neboť v době podání žaloby nebylo jasné, zda je nutné úkonům dlužníka odporovat podle úpravy občanského zákoníku z roku 1964, nebo zákona o konkursu a vyrovnání. K vyjasnění došlo až následně, což stěžovateli nemůže jít k tíži. Závěr, že úkony dlužníka byly považovány za účinné a jeho majetek mizel ze světa jen proto, že nebyly řádně napadeny, je nepřijatelně formální. Zcela by postačovalo, aby výnos z úkonů stěžovatelem řádně odporovaných byl vydán do konkursní podstaty. Při řešení věci se Nejvyšší soud také odchýlil od své předchozí judikatury. Ve věci byla opomenuta i řada důkazních návrhů stěžovatele, a to bez řádného odůvodnění.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Námitky stěžovatele vůči postupu obecných soudů, které měly opomenout řadu jeho důkazních návrhů, jsou zjevně neopodstatněné. Je zřejmé, že obecné soudy dospěly k závěru, že žalobě stěžovatele není možné vyhovět z právních důvodů, a to bez ohledu na výsledek dokazování. Za takového stavu by dokazování bylo nadbytečné, což všechny tři obecné soudy stěžovateli řádně sdělily [srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)].
6. Stěžovatel dále Nejvyššímu soudu vytkl odchýlení od jeho předchozí judikatury. Jakkoliv tuto námitku založil na citaci právních vět řady rozhodnutí, není zřejmé, v čem tvrzenou vadu spatřuje. Nejvyšší soud vyšel z obdobných závěrů jako citovaná rozhodnutí a žádné z citovaných rozhodnutí neuvádí právní závěr opačný. Z ústavní stížnosti neplyne, v čem konkrétně stěžovatel rozpor spatřoval, byť platí, že stěžovatel je povinen tvrdit a argumenty podporovat námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [usnesení sp. zn. II. ÚS 632/06 ze dne 24. 10. 2006 (U 12/43 SbNU 639)]. Z vlastní činnosti Ústavní soud tvrzený rozpor neshledal.
7. Co se týče vlastního posouzení rozhodné právní otázky, postavení vrcholného soudního orgánu v otázkách zákonnosti náleží Nejvyššímu soudu, přičemž námitky stěžovatele tuto zákonnou rovinu nepřesahují. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv prosté zákonnosti. Nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně jeho odůvodnění. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv a svobod [nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, o což v dané věci šlo výlučně, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu (nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Takové vady Ústavní soud neshledal - obecné soudy se věcí stěžovatele dostatečně zabývaly, jeho námitky k výkladu právní úpravy posoudily a ve věci řádně rozhodly.
9. K námitce vůči nepředvídatelnosti závěrů Nejvyššího soudu pro řízení, které bylo zahájeno dlouho před tím, než byla právní otázka Nejvyšší soudem vyřešena, lze uvést: Rozhodovací činnost soudů má retrospektivní dopady z povahy věci, neboť se obvykle vztahuje na právní normy a děje proběhlé v době před rozhodnutím. Proto platí, že vyjasnění nejasné právní otázky (či přímo obrat v rozhodovací činnosti) zásadně dopadá na všechny případy (řízení), které ještě nejsou ukončeny, nejsou-li dány závažné důvody proti takovému postupu [tzv. zásada incidentní retrospektivy judikatorního odklonu, srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 3221/11 ze dne 12. 12. 2013 (N 216/71 SbNU 531) či nález sp. zn. II. ÚS 1955/15 ze dne 8. 12. 2015 (N 208/79 SbNU 373)]. V posuzované věci to tedy znamená, že závěry k možnosti domáhat se neúčinnosti právního úkonu pouze s účinností vůči všem konkursním věřitelům a s vydáním výnosu do konkursní podstaty, se na věc uplatní, a to přesto, že k tomuto závěru dospěla rozhodovací činnost civilních soudů až poté, co stěžovatel žalobu podal.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu