ECLI:CZ:US:2017:1.US.2104.17.1
sp. zn. I. ÚS 2104/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Zapletala, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 5, proti, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017 č. j. 28 Cdo 2259/2016-184 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2015 č. j. 18 Co 45/2015-157 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
2. V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2014 č. j. 108 C 9/2009-130, jímž bylo vyhověno stěžovatelově žalobě proti Statutárnímu městu Brnu ohledně částky 72.660 Kč s příslušenstvím a jímž byl v částce 34.600 Kč s příslušenstvím návrh stěžovatele zamítnut. Stěžovatel jej napadá ústavní stížností v té části, jíž mu nebylo vyhověno.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele pro její nepřípustnost. Poukázal na to, že dovolání není přípustné, pokud směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč ve věci, v níž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, o vztah pracovněprávní ani o věc uvedenou v ustanovení §120 odst. 2 občanského soudního řádu.
II. Argumentace stěžovatele
4. Porušení svých ústavních práv stěžovatel spatřuje v tom, že soudy při svém rozhodování zaujaly stanovisko, že výše bezdůvodného obohacení spočívající v užívání pozemku soukromého vlastníka jako veřejného prostranství lze stanovit nižší částkou v případě, že vlastník pozemku tento pozemek smluvně nabyl v době, kdy už pozemek jako veřejné prostranství užíván byl. Tím soudy stejnému vlastnickému právu přisoudily různou kvalitu, aniž by předpisy ústavního práva takový postup dovolovaly. Stěžovatel přitom k uzavření kupní smlouvy v roce 2006 přistoupil v zájmu vyřešení záležitostí uvnitř rodiny, pozemky totiž koupil od svého švagra po smrti své sestry. Stěžovatel tak v podstatě vstoupil do práv své zemřelé sestry a učinil tak s tím, že bude zajišťovat péči o pozemky, které získal restitucí on sám, i o pozemky, které získala v restituci rodina jeho sestry, jak se k tomu cítil být morálně zavázán svým právním předchůdcům. Stěžovatel uvádí, že respektuje rozhodovací praxi soudů v otázce bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním soukromých pozemků jako veřejného prostranství, považuje však za nepřijatelné, aby při rozhodování o výši nároku soudy rozlišovaly mezi osobami, které získají vlastnické právo k pozemku nebo k jeho části smlouvou, a osobami, které vlastnické právo získají jiným způsobem. Takový postup nemá oporu v žádném obecně závazném právním předpise, naopak je v rozporu s principem rovnosti všech osob před zákonem a v rozporu s principem převoditelnosti práv z převodce na nabyvatele jako důsledku uzavřené kupní smlouvy.
III. Hodnocení Ústavního soudu
5. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná a ve vztahu k rozhodnutí soudu krajského nepřípustná pro svou opožděnost.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
7. Ústavní soud upozorňuje na to, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost. Tento závěr pak dostatečně odůvodnil. Stěžovatel se proti tomuto závěru nikterak nebrání a polemizuje pouze s právními závěry městského a krajského soudu ohledně merita věci. V daném případě se však Nejvyšší soud nezabýval meritem věci pro nepřípustnost dovolání. Stěžovatel proti tomuto závěru nepředkládá žádné argumenty a ani Ústavní soud neshledal ze strany Nejvyššího soudu v tomto směru žádné pochybení. V této části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji proto odmítl.
8. Napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo vydáno 11. dubna 2017, je tedy zřejmé, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně musel být stěžovateli doručen před tímto datem; ústavní stížnost pak byla stěžovatelem podána 4. července 2017, tedy rozhodně později než v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě po doručení napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudě). Pokud by totiž stěžovatel chtěl podat ústavní stížnost proti napadenému rozsudku krajského soudu včas, musel by tak učinit v dvouměsíční lhůtě po doručení tohoto rozsudku, neboť podané dovolání bylo nepřípustné.
9. V té části, v níž směřuje ústavní stížnost proti té části rozsudku krajského soudu, jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku Městského soudu v Brně o zamítnutí návrhu stěžovatele v částce 34.600 Kč s příslušenstvím, tak Ústavní soud musel ústavní stížnost odmítnout jako opožděnou podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu