ECLI:CZ:US:2017:1.US.2141.17.1
sp. zn. I. ÚS 2141/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Večerky, CSc., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 23, Praha 7, proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 119/2017-43 ze dne 26. 4. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") s odůvodněním, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Dle stěžovatele byl rovněž porušen čl. 9 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky.
Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též "obvodní soud") č. j. 44 E 19/2016-17 ze dne 20. 10. 2016, ve spojení s usnesením městského soudu č. j. 55 Co 483/2016-26 ze dne 6. 1. 2017, byl za účelem uspokojení pohledávky oprávněné České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 6 ve výši 25 000 Kč, která vznikla jako pokuta uložená dle §351 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z bankovního účtu stěžovatele. Stěžovatel podal dne 20. 1. 2017 návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, který obvodní soud usnesením č. j. 44 E 19/2016-31 ze dne 7. 2. 2017 zamítl. Jeho rozhodnutí bylo následně k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením městského soudu č. j. 55 Co 119/2017-43 ze dne 26. 4. 2017 (výrok I.).
Posledně zmíněné rozhodnutí městského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž uvedl, že v řízení před obecnými soudy upozorňoval na řadu právně významných skutečností, jimiž se však obecné soudy zabývaly nedostatečně, případně je zcela pominuly. Stěžovatel v této souvislosti městskému soudu vytkl, že adekvátně nereagoval na vznesenou námitku věcné nepříslušnosti, když v rozporu s §104a odst. 5 o. s. ř. nepředložil spis k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze. Stěžovatel dále namítal, že předmětná pokuta je daňovým nedoplatkem, který by neměl být vymáhán cestou občanského soudního řízení, nýbrž dle daňových předpisů účinných v době uložení pokuty. Krom toho považoval stěžovatel předmětnou pohledávku za promlčenou. Městský soud se však s touto jeho argumentací v podstatě nevypořádal, když toliko odkázal na jiná rozhodnutí správce daně, aniž by bylo zřejmé, které pasáže těchto rozhodnutí má na mysli. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že popsaný postup městského soudu vykazuje znaky libovůle a neoprávněně zasahuje do shora vypočtených ústavně zaručených práv.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího usnesení obvodního soudu, nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly jeho právní argumentací. Naopak, na veškeré stěžovatelem zmiňované skutečnosti bylo v napadeném rozhodnutí reagováno, přičemž městský soud logicky a srozumitelně vyložil, z jakých důvodů posoudil věc po právní stránce odlišně, než požadoval stěžovatel, a to včetně interpretace předložené námitky věcné nepříslušnosti. Odkazoval-li městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí na odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i na některá další rozhodnutí vydaná ve věci stěžovatele, učinil tak zjevně proto, že stěžovatel uplatňoval totožné argumenty opakovaně a bylo by nadbytečné reprodukovat to, co již bylo několikrát vyřčeno. Na srozumitelnosti a úplnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí to nic nemění a Ústavní soud tedy nemá, co by postupu městského soudu v tomto ohledu vytkl.
Za daných okolností je zřejmé, že důvodem pro podání ústavní stížnosti není tvrzená absence odůvodnění, nýbrž nesouhlas stěžovatele s právním názorem městského soudu stran způsobu vymáhání pokuty uložené dle §351 o. s. ř. K tomu se sluší připomenout, že výklad jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (tzv. přepjatý formalismus), nebo jednalo- -li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Pochybení podobného charakteru však v projednávané věci zjištěno nebylo, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo úvahy městského soudu jakkoliv přehodnocovat. Samotný fakt, že výsledek řízení před obecnými soudy neodpovídal představám stěžovatele, nelze přitom hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces, neboť předmětné právo v žádném případě nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Zbývá uzavřít, že Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu