ECLI:CZ:US:2017:1.US.2145.17.1
sp. zn. I. ÚS 2145/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze pod č. j. 26 Co 194/2017-175 ze dne 18. 5. 2017 a proti usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. 30 P 100/2017-74 ze dne 13. 4. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 11. 7. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí ve věci předběžného opatření o péči o dítě s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu rodičovské výchovy a péče garantované čl. 32 odst. 4 Listiny. Dále namítá porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně nařídil předběžné opatření, kterým nezletilou tříletou dceru stěžovatele svěřil do péče její matky s tím, že stěžovatel (otec) je oprávněn stýkat se s nezletilou každé úterý a každý čtvrtek vždy od 13.00 hodin do 18.00 hodin s tím, že otec nezletilou převezme v místě bydliště matky, kde ji po skončení styku opět matce předá, jakož i s tím, že toto předběžné opatření platí do pravomocného skončení řízení o návrhu matky na změnu péče projednávaného Okresním sudem v Příbrami pod sp. zn. 30 P 100/2017. Krajský soud jako soud odvolací napadené usnesení potvrdil a odůvodnil jej tak, že je v zájmu nezletilé vytvořit stabilní výchovné prostředí do doby, než bude rozhodnuto o návrhu matky na změnu péče v řízení ve věci samé. Toto stabilní výchovné prostředí znamená nezetlelou svěřit zatímně do výlučné péče jen jednoho z rodičů, přičemž s ohledem na zmíněné okolnosti shledal soud I. stupně, že je třeba dát přednost výchovnému prostředí u matky s tím, že otci byl zároveň umožněn kontakt s nezletilou, aby jejich vzájemné vazby zůstaly zachovány.
3. Omezení styku a svěření dítěte do péče matky předběžným opatřením odůvodnily soudy tak, že otec nemá zájem respektovat matku v její výchovné roli, pokud ta projevuje v otázkách péče o nezletilou jiné názory, než jsou ty jeho. Zároveň nezletilou vystavuje pro ni nevhodným situacím, jako je výslech na služebně policie bez přítomnosti odborných pracovníků orgánu sociálně právní ochrany dětí a mládeže, ač nezletilá je dosud velmi útlého věku.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nastavenou úpravou styku s dcerou je podstatným způsobem zasahováno do jeho základních práv a s ohledem na věk nezletilé se tím zásadně narušuje vztah mezi nimi a vychyluje rovnováha mezi rodičovskými právy otce a matky, a to ve prospěch matky. Poukazuje dále na to, že rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 11. 5. 2016 došlo k úpravě péče o nezletilou tak, že byla schválena dohoda o střídavé péči o nezletilou. Této dohodě předcházelo praktické aplikování podmínek střídavé péče od 18. 3. 2016, tedy od chvíle, kdy byl stěžovatel donucen se odstěhovat ze společné domácnosti. V době rozhodování soudu o schválení střídavé péče byla tato střídavá péče aplikována již 2 měsíce. Matka se podle stěžovatele začala domáhat změny úpravy styku 5 měsíců od schválení dohody o střídavé péči, a to aniž by došlo ke změně poměrů. Matkou použitá argumentace o odsouzení stěžovatele za trestný čin není podle stěžovatele relevantní a je účelovým hozením špíny na stěžovatele.
5. Stěžovatel má za to, že předběžné opatření je extrémně nespravedlivé, neboť je založeno na skutečnostech, které nejsou tak závažné, aby tím byla fakticky po dobu trvání řízení o změně péče omezována rodičovská práva stěžovatele. Stěžovatel se cítí být penalizován za nekomunikativnost matky týkající se nezletilé ve vztahu k jeho osobě. Stěžovatel má za to, že každý rodič se může dopustit chyby ve své úvaze a postupu, která se bude týkat nezletilých, navíc když nezletilou vyslýchali policisté, pak tato situace je zapříčiněna nezákonností postupu policie, která neuvědomila o vyslýchání nezletilé OSPOD a nezajistila, aby nezletilá byla vyslýchána za přítomnosti dětského psychologa.
Stěžovatel spatřuje jako jediné důvody pro omezení styku s jeho dcerou přehnanou starostlivost stěžovatele o zdravý vývoj nezletilé v kombinaci s neposkytnutím informací ze strany matky a zprávu Centra psychologického - sociálního poradenství Středočeského kraje, která je založena jen na půlhodinovém setkání s pracovnicí tohoto centra, což jsou zjevně nedostatečné důvody pro omezení rodičovské péče předběžným opatřením.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání, a konstatuje, že ústavní stížnost je po formální stránce bezvadná a způsobilá dalšího přezkoumávání. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].
8. Ústavní soud se ve své judikatuře zabývá opakovaně i přezkumem předběžných opatření o styku rodičů s dětmi a vyslovil již v minulosti závěr, že ústavní principy týkající se rozhodování o styku rodičů s dětmi dopadají i na rozhodnutí o předběžných opatřeních. Ve věcech péče o nezletilé je nutno použít takové interpretace účelu předběžného opatření, který je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Jinými slovy, předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, protože je to právě množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tzv. výchova přítomností či příkladem, která je, jak je obecně známo, tou nejúčinnější výchovnou metodou. Ústavní soud ostatně v minulosti již rozhodnutí o předběžných opatřeních, rozporná s tímto závěrem, zrušil [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 204/43 SbNU 279)]. Ústavní soud si je vědom toho, že hrozí nebezpečí, že dítě si zvykne na uspořádání vztahů nastavené předběžným opatřením a s ohledem na zájem dítěte bude komplikované jej v budoucnu změnit a že tím by namísto soudu v meritu věci fakticky rozhodl čas.
9. V nyní posuzovaném případě je styk stěžovatele s jeho dcerou upraven předběžným opatřením, které mu styk s dítětem umožňuje, byť i v omezenějším rozsahu než dříve. Toto omezení však obecné soudy vysvětlily s odkazem na mimořádně konfliktní vztahy mezi rodiči, opakované vystavení malého dítěte pobytu na policejní služebně i názorem odborníka z Centra psychologicko - sociálního poradenství Středočeského kraje. Ústavnímu soudu z důvodů výše uvedených nepřísluší uvedené argumenty a skutkové závěry přehodnocovat; zohlednil i to, že obecné soudy zatím postupují dostatečně promptně, se snahou respektovat zejména nejlepší zájem dítěte i odůvodnit přesvědčivě stěžovateli svá rozhodnutí.
10. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu