ECLI:CZ:US:2017:1.US.2172.17.1
sp. zn. I. ÚS 2172/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Mgr. Martiny Jinochové Matyášové, insolvenční správkyně dlužníka OVK, s.r.o., se sídlem Washingtonova 25, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2016 č. j. 104 VSPH 907/2015-840, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, Radky Ševčíkové a Mgr. Jana Ševčíka, zastoupených Mgr. Petrem Zapletalem, advokátem, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, a Ing. Gabriely Burzové, insolvenční správkyně MTM Invest s. r. o., se sídlem Veleslavínská 39/48, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka, advokátka, byla v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "insolvenční soud") pod sp. zn. KSLB 76 INS 766/2011 ustanovena insolvenční správkyní dlužníka OVK, s.r.o. Vlastníkem dlužníka je společnost Bullinger Anstalt se sídlem v Lichtenštejnském knížectví; jediným jednatelem je od roku 2002 pan Sachok. Incidenční žalobou ze dne 18. 8. 2011 se proti ní vedlejší účastníci (manželé Ševčíkovi) domáhali vyloučení specifikovaných nemovitostí, tj. penzionu a přilehlých pozemků v katastrálním území Josefův Důl (dále jen "sporné nemovitosti"), z majetkové podstaty dlužníka. Incidenční žalobou podanou k insolvenčnímu soudu dne 11. 1. 2012 se pak stěžovatelka domáhala určení neplatnosti, příp. neúčinnosti kupních smluv, kterými byly sporné nemovitosti převedeny z vlastnictví dlužníka do vlastnictví společností MTM Capital s.r.o. a MTM Invest s. r. o. a posléze do vlastnictví manželů Ševčíkových. Insolvenční soud obě věci spojil ke společnému řízení.
2. Rozsudkem ze dne 10. 4. 2015 č. j. 76 ICm 2194/2011-791 zamítl insolvenční soud žalobu o vyloučení sporných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka (výrok I.), určil neplatnost kupních smluv ze dnů 25. 11. 2008 a 30. 12. 2008, jimiž byly sporné nemovitosti převedeny z vlastnictví dlužníka do vlastnictví společností MTM Capital s.r.o. a MTM Invest s. r. o., a rovněž kupních smluv ze dnů 11. a 13. 10. 2010, jimiž byly následně sporné nemovitosti převedeny do vlastnictví vedlejších účastníků (výroky II., III., IV. a V.). Dále prohlásil, že sporné nemovitosti náležejí do majetkové podstaty dlužníka (výrok VI.), zamítl žalobu na určení neúčinnosti sporných kupních smluv (výroky VII., VIII., IX. a X.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok XI.). Vycházeje jednak z nesporných skutkových zjištění a jednak z provedených důkazů měl insolvenční soud za prokázané, že jednatel dlužníka vytvořil sám nebo pomocí svého právního zástupce Mgr. Mrázka společnosti MTM Invest s. r. o. a MTM Capital s.r.o., přičemž na první z nich převedl v roce 2008 pozemky (za kupní cenu 7.860.000 Kč, která měla být uhrazena do 30. 9. 2008), na druhou penzion (za kupní cenu 17.500.000 Kč s úhradou do 31. 12. 2030), který si poté dlužník za úplatu pronajal zpět. Platební podmínky ohledně dražšího majetku byly přitom sjednány v takovém rozsahu, že v podstatě nebylo možné očekávat uhrazení kupní ceny. Ta pak byla uhrazena pouze formálně, ve skutečnosti obdržel dlužník pouze cenný papír, který neměl žádnou hodnotu, o čemž jednatel dlužníka měl a mohl vědět; z předloženého znaleckého posudku, jehož autenticita nebyla prokázána, nevyplývá, že by cena byla stanovena na základě objektivního zjištění hodnoty posuzovaného podniku, kterému akcie patřily. Pokud jde o kupní cenu za pozemky, ta byla sice po částech formálně zaplacena, ale vzhledem k převodům uskutečněným jednatelem prodávajícího a kupujícího, kterým byla stejná osoba, dlužník fakticky ničeho neobdržel. V roce 2010 pak byly pozemky i penzion převedeny do vlastnictví vedlejších účastníků a uvedené společnosti, přestože měly obdržet peníze, skončily stejně jako dlužník v úpadku nebo se staly fakticky mrtvými. Tímto jednáním byli poškozeni věřitelé dlužníka OVK s.r.o. K vlastnímu převodu nemovitostí z uvedených společností na vedlejší účastníky nebyly tvrzeny ani prokazovány žádné významné skutečnosti zpochybňující tento převod. Insolvenční soud však dospěl k závěru, že kupní smlouvy, které uzavřel dlužník jako prodávající, jsou absolutně neplatné dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., tj. starého občanského zákoníku, a to absolutně, protože jejich cílem bylo obejít zákon a vyvést z vlastnictví dlužníka majetek tak, aby věřitelé nebyli uspokojeni. Pokud dlužník chtěl nemovitosti prodat, protože již hotel provozovat nechtěl, jak uvedl svědek Sachok, nebylo potřeba tyto převádět na nově vytvořené subjekty, ale mohl být hotel prodán rovnou zájemci, který by jej dále provozoval. K tomuto úkonu došlo za účinnosti starého občanského zákoníku. Pokud úkony, kterými měly společnosti MTM Capital s.r.o. a MTM Invest s.r.o. nabýt majetek, jsou úkony absolutně neplatnými, nestaly se MTM Capital s.r.o. a MTM Invest s.r.o. vlastníky sporných nemovitostí, a tudíž je nemohly převést na manžele Ševčíkovy, neboť pouhá dobrá víra v zápis do katastru nemovitostí tehdy nestačila (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013); nemovitosti tedy patří do majetkové podstaty dlužníka.
3. K odvolání vedlejších účastníků a insolvenční správkyně společnosti MTM Invest s.r.o. vydal Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dne 25. 4. 2016 napadený rozsudek, kterým změnil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích I., II., III., IV. a V. tak, že vyloučil sporné nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka a zamítl žalobu o určení neplatnosti sporných kupních smluv; dále zrušil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích VI., VII. a VIII., potvrdil jej ve výrocích IX. a X., změnil výrok XI. rozsudku insolvenčního soudu stran nákladů řízení (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý). Odvolací soud odkázal na skutková zjištění učiněná insolvenčním soudem, který podle něj správně zjistil skutkový stav, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Pokud jde o převod pozemků na MTM Invest s.r.o., jejímž jednatelem a společníkem byl v té době jednatel dlužníka pan Sachok, vrchní soud konstatoval, že kupní cena, která nebyla dle znaleckých posudků sjednána v nižší než v obvyklé výši, uhrazena byla, i když po částech, prostřednictvím opakovaných výběrů z účtu MTM Invest s.r.o. a následných vkladů na účet dlužníka, přičemž pro řešení otázky platnosti kupní smlouvy není rozhodné, jakým způsobem s takto uhrazenou kupní cenou dlužník, resp. jeho jednatel naložil. Pokud jde o převod penzionu na MTM Capital s.r.o., vrchní soud přisvědčil názoru vedlejších účastníků, že se v tomto případě nejedná o tzv. kvalifikovaný převod podle §196a obchodního zákoníku, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by Mgr. Mrázek jakožto zástupce MTM Capital s.r.o. uplatňoval na dlužníka řídící vliv, a byl tak jeho řídící osobou. Kupní cena ve výši 17,5 mil. Kč (bez DPH) nebyla dle znaleckého posudku sjednána v nižší než v obvyklé výši a měla být uhrazena do dne 31. 12. 2030. Tuto kupní cenu se zavázala zaplatit společnost Bolmond Limited na základě smlouvy o převzetí dluhu ze dne 18. 2. 2009 uzavřené mezi MTM Capital s.r.o., Bolmond Limited a dlužníkem, přičemž dne 30. 9. 2009 se MTM Capital s.r.o. a dlužník dohodly, že MTM Capital s.r.o. zaplatí za dlužníka daň z převodu nemovitostí s penzionem a tato částka bude započítána na kupní cenu, a také se dohodly, že převzatý dluh bude uhrazen akciemi pořízenými na ukrajinské burze. Kupní cena byla zaplacena převodem akcií Mašinobudivnyj závod, přičemž otázka ekvivalentnosti takto uhrazené kupní ceny může mít vliv na rozhodování o neúčinnosti kupní smlouvy, nemá však žádného dopadu na její platnost. O neplatnosti takových právních úkonů by bylo lze uvažovat jen tehdy, kdyby byl nepochybně prokázán společný úmysl obou stran, tj. dlužníka a obou nabývajících společností zkrátit práva věřitelů, což v řízení nijak prokázáno nebylo. Z insolvenčního spisu neplyne, že by měl dlužník v rozhodné době nějaké věřitele se splatnými (či nesplatnými) pohledávkami, toliko věřitel č. 7 - Bullinger Anstalt (jenž vlastní 99% obchodní podíl dlužníka) měl zřejmě za dlužníkem dosud nesplatnou pohledávku z titulu poskytnutého úvěru; není tak ani zřejmé, kterých věřitelů by se měl zkracující úmysl stran dotknout. Z těchto důvodů dospěl vrchní soud k závěru, že insolvenční soud pochybil, jestliže shledal absolutní neplatnost kupních smluv uzavřených mezi dlužníkem, MTM Invest s.r.o. a MTM Capital s.r.o., neboť tyto smlouvy nebyly sjednány v rozporu se zákonem ani jej neobcházely, jiné důvody neplatnosti se ze spisu nepodávají. Za této situace neshledal vrchní soud ani neplatnost kupních smluv mezi uvedenými společnostmi a vedlejšími účastníky. Vzhledem k tomu, že výroky VII. - VIII. týkající se neúčinnosti kupních smluv mezi dlužníkem a uvedenými společnostmi, jíž se insolvenční soud vzhledem k závěru o neplatnosti těchto smluv nezabýval, jsou závislé na rozhodnutí o určení neplatnosti kupní smluv, nezbylo vrchnímu soudu než tyto výroky zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Naopak výroky IX. a X. o zamítnutí žaloby na určení neúčinnosti kupních smluv uzavřených mezi uvedenými společnostmi a vedlejšími účastníky vrchní soud potvrdil jako věcně správné (byť z odlišných důvodů), neboť se nejednalo o právní úkony dlužníka, ale třetích osob, které nemohou být shledány neúčinnými podle zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon").
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.")., neboť nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a nebylo přípustné ani podle §237 o. s. ř. Uvedl, že podstatou dovolací argumentace je námitka, podle níž pokud byl v řízení před soudy nižších stupňů prokázán úmysl dlužníka svým jednáním zkrátit práva věřitelů, lze tento úmysl přičítat i druhé ze stran právního úkonu, za kterou jedná tatáž osoba jako za dlužníka. Podle Nejvyššího soudu však otázky předestřené stěžovatelkou v souvislosti s touto námitkou nezakládají přípustnost dovolání v projednávané věci, jelikož nejde o otázky hmotného ani procesního práva, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu závisí; stěžovatelka totiž při jejich vymezení vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci vrchní soud, který ve svém rozsudku konstatoval, že úmysl stran, tj. dlužníka a obou nabývajících společností, zkrátit práva věřitelů nebyl v řízení nijak prokázán. Vytýkala-li pak stěžovatelka vrchnímu soudu, jak hodnotil provedené důkazy, nenapadla jeho rozsudek přípustným dovolacím důvodem, neboť samotné hodnocení důkazů nelze v dovolacím řízení úspěšně napadnout. Dovolání nečiní přípustným ani další námitky stěžovatelky stran porušení poučovací povinnosti soudu a zákazu překvapivých rozhodnutí, neboť stěžovatelka neotvírá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na níž napadené rozhodnutí spočívá. Rozhodnutí vrchního soudu navíc nelze považovat za překvapivé ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu, neboť existence úmyslu zkrátit práva věřitelů u dlužníka a nabývajících společností byla předmětem dokazování již v řízení před insolvenčním soudem, jakož i odvolání vedlejších účastníků. Za této situace mohl být tím, že spornou otázku posuzoval i odvolací soud, překvapen pouze účastník svého práva nedbalý a na odvolací řízení nepřipravený.
5. Z listin předložených stěžovatelkou dále vyplývá, že pro uvedené právní jednání byla na pana Sachoka dne 30. 6. 2017 podána obžaloba pro zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku.
6. Z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku pak Ústavní soud zjistil, že rozsudkem č. j. 76 Icm 2194/2011-926 ze dne 25. 9. 2017 zamítl insolvenční soud žalobu na určení, že sporné nemovitosti náleží do majetkové podstaty dlužníka, jakož i žalobu na určení neúčinnosti kupních smluv, na jejichž základě byly uvedené nemovitosti z majetku dlužníka převedeny do vlastnictví společností MTM Capital s. r. o. a MTM Invest s. r. o. S odkazem na ustanovení §240 odst. 1, 2 a 3 insolvenčního zákona poukázal na to, že právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, který tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Připomněl přitom, že vrchní soud ve svém rozsudku ze dne 25. 4. 2016 konstatoval, že k ovládnutí zúčastněných osob prostřednictvím advokáta nedošlo, neboť nebylo prokázáno, že by Mgr. Mrázek jako zástupce společnosti MTM Capital s. r. o. uplatňoval na dlužníka řídící vliv, a byl tak jeho řídící osobou. Insolvenční soud tedy zamítl žalobu stěžovatelky na určení neúčinnosti uvedených kupních smluv, jelikož neshledal, že by tyto smlouvy byly uzavřeny mezi osobami blízkými, tj. tvořícími koncern, a jelikož byly uzavřeny ve lhůtě delší než jeden rok před zahájením insolvenčního řízení.
II. Argumentace účastníků řízení
7. Ve své ústavní stížnosti ze dne 13. 7. 2017, která směřuje proti výroku I. a II. v záhlaví označeného rozsudku vrchního soudu, stěžovatelka tvrdí, že je v zájmu legitimních věřitelů dlužníka, aby posouzení platnosti úkonu, kterým se dlužník před zahájením úpadkového řízení zbavil nemovitostí nabytých za úvěrové prostředky ve výši 48 milionů Kč získané od svého hlavního věřitele, bylo výsledkem spravedlivého procesu nalézání práva. Namítá přitom, že vrchní soud svoje rozhodnutí neodůvodnil, čímž vyloučil jeho přezkoumatelnost, a porušil tak právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Způsob, jak uvedený soud k věci přistoupil a o žalobě rozhodl, pak potlačuje ústavně zaručená práva věřitelů na ochranu vlastnictví, z něhož mají být jejich pohledávky uspokojeny.
8. Stěžovatelka poukazuje na to, že insolvenční soud provedl obsáhlé dokazování, na jehož základě s náležitým odůvodněním zhodnotil převod sporných nemovitostí jako absolutně neplatný pro rozpor se zákonem, neboť měl za prokázaný úmysl dlužníka i (jím ovládaných) nabyvatelů odstranit majetek dlužníka a znemožnit tím uspokojení pohledávek věřitelů. Z provedeného dokazování také vyplynulo, že vedlejší účastníci při nabytí nemovitostí nebyli a nemohli být v dobré víře a majetek platně od nevlastníka nenabyli. Vrchní soud pak při jediném jednání rozhodl naprosto opačně, aniž by provedl dokazování, činil skutková zjištění či věc právně hodnotil a aniž by bylo zřejmé, jaké důvody či právní úvahy ho ke změně rozhodnutí vedly. V rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. omezil svá skutková zjištění a právní hodnocení věci na tři věty, ve kterých uvedl, že zkracující úmysl obou stran nebyl v řízení nijak prokázán a že není zřejmé, kterých věřitelů se měl dotknout. Nijak přitom nezhodnotil skutečnosti, že úvěrová pohledávka ve výši 48 milionů Kč bude uspokojována ze 7m2 zbytkového pozemku v hodnotě 0 Kč, že dlužníka i nabývající společnosti ovládá jediná osoba a že dlužníku se za sporné nemovitosti nedostalo jediné koruny ani jiného plnění. Stěžovatelka přitom odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001 sp. zn. 26 Cdo 2172/2000, dle kterého "požadavku na dostatečnost a srozumitelnost odůvodnění rozsudku neodpovídá, konstatuje-li soud v odůvodnění rozsudku pouze obecně závěry, ke kterým došel, a neuvede, z jakých skutkových závěrů a z jakého zákonného ustanovení v dané věci při rozhodování vycházel", jakož i na nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), podle kterého "jen věcně správná, zákonu zcela odpovídající a náležitě zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují - jako neoddělitelná součást 'stanoveného postupu' - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (článek 38 odst. 1)". Podle ní se vrchní soud při řešení otázky platnosti úkonu dopustil popření zásad spravedlivého procesu měrou, která dosahuje ústavněprávní relevance.
9. Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na skutkové a právní závěry obsažené v odůvodnění svého rozhodnutí, jež vychází z ustálené judikatury.
10. Vedlejší účastníci (manželé Ševčíkovi) vyjádřili přesvědčení, že napadený rozsudek splňuje veškeré požadavky, které jsou na odůvodnění rozsudku kladeny normami podústavního práva (zejména §157 o. s. ř.) a které vyplývají z práva na spravedlivý proces [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010 sp. zn. 33 Cdo 903/2008, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2603/13 ze dne 21. 11. 2013 (N 196/71 SbNU 335)]. Dle jejich názoru je napadený rozsudek přezkoumatelný, úplný a přesvědčivý a vyplývá z něj, jakými úvahami se odvolací soud při jeho vydání řídil, jak se vypořádal s relevantními otázkami (zejména platnost předmětných kupních smluv a úmysl obou stran zkrátit práva věřitelů) a námitkami stěžovatelky (vztah ovládané a ovládající osoby, plnění ve prospěch dlužníka). Náležitě přitom vysvětlil, z jakých důvodů změnil či zrušil výroky rozsudku soudu prvního stupně, a vymezil podmínky, za kterých by v projednávané věci bylo lze uvažovat o neplatnosti, s tím, že tyto podmínky nebyly splněny (mimo jiné pro neexistenci věřitelů se splatnými pohledávkami).
11. Vedlejší účastníci dále namítli, že ačkoliv stěžovatelka mohla namítat údajnou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku již v dovolání, učinila tak až ve své ústavní stížnosti, která tak byla podle nich podána účelově. Nejvyšší soud pak sice stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné, nicméně tento závěr učinil na základě odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud by jej považoval za nepřezkoumatelný, přistoupil by k jeho zrušení.
12. Avšak ani kdyby došlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích základních práv, nebylo by podle vedlejších účastníků zrušení napadeného rozsudku racionální [srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)], neboť oni nabyli předmětné nemovitosti v dobré víře, bez ohledu na údajnou neplatnost předmětných smluv. Z toho důvodu pak nelze než předmětné nemovitosti vyjmout z majetkové podstaty dlužníka. V této souvislosti vedlejší účastníci odmítli tvrzení stěžovatelky, že by se v daném případě jednalo o zinscenované odstranění majetku dlužníka tak, aby se dlužníku nedostalo za nemovitost vůbec žádného protiplnění a věřitelům se znemožnilo uspokojení jejich pohledávky, či že by po právní moci napadeného rozsudku činili kroky ke zbavení se majetku. Podotýkají také, že proti jednateli dlužníka sice bylo zahájeno trestní řízení, nicméně dle jim známých informací nebyl pan Sachok v tomto trestním řízení odsouzen.
13. Vedlejší účastnice (Ing. Gabriela Burzová jako insolvenční správkyně MTM Invest s. r. o.) se na výzvu Ústavního soudu nevyjádřila.
14. Stěžovatelka nepředložila ve lhůtě stanovené Ústavním soudem svoji repliku.
III. Hodnocení Ústavního soudu
15. Ústavní soud nejprve konstatuje, že podaná ústavní stížnost splňuje formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka je advokátkou zapsanou v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou pod č. 9635, proto v jejím případě v souladu se stanoviskem pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) není nutné požadovat její zastoupení jiným advokátem dle ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
16. K aktivní legitimaci stěžovatelky je třeba uvést, že podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. V daném případě je stěžovatelka jako insolvenční správkyně dlužníka OVK, s. r. o., oprávněna jednat vlastním jménem na účet dlužníka, na něhož byl prohlášen konkurz, a byla účastnicí incidenčního řízení před soudy, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1113/16 ze dne 29. 11. 2016, bod 13; usnesení sp. zn. III. ÚS 1209/17 ze dne 30. 5. 2017, bod 10).
17. Namítá-li stěžovatelka porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný.
18. Ústavní soud dále podotýká, že jedním z principů, představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky a s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Ústavní soud ve své judikatuře k právu na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny stojí na stanovisku, že důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 o. s. ř. a následující), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. např. výše cit. nález sp. zn. II. ÚS 1113/16).
19. Náležité odůvodnění soudních rozhodnutí je precizně definováno např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 1404/11 ze dne 29. 4. 2014 (N 69/73 SbNU 279) takto:
"Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu je požadavek, aby rozhodnutí soudů byla náležitým způsobem odůvodněna. Pro účastníka řízení z nich musí být zřejmé, jaká skutková zjištění soud učinil a jakým způsobem je právně vyhodnotil. Jeho skutkové a právní závěry přitom nesmí být projevem libovůle a úvahy, na nichž jsou založeny, musí odpovídat obecně akceptovaným interpretačním postupům. Pokud jde o rozsah odůvodnění, ten přirozeně vždy závisí na okolnostech konkrétního případu, neboť nezbytnost jednotlivých jeho obsahových komponentů se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, se kterými se soudy musí adekvátně vypořádat. Rozhodující je jejich relevance z hlediska projednávané věci a to, zda jsou způsobilé ovlivnit výsledek řízení. Význam nakonec nelze upřít ani otázce, zda je příslušným rozhodnutím rozhodováno v prvním stupni, nebo zda jde o rozhodnutí o řádném nebo mimořádném opravném prostředku. V těchto případech nelze na rozhodnutí soudů hledět izolovaně, nýbrž ve spojení s rozhodnutími jemu předcházejícími. Soud rozhodující o opravném prostředku především není povinen opakovat argumentaci obsaženou v odůvodněních jím přezkoumávaných rozhodnutí, pokud ji považuje za správnou a dostatečnou z hlediska výše uvedených požadavků. Z jeho rozhodnutí ovšem musí být patrné, že se skutečně zabýval všemi důležitými otázkami a že se neomezil toliko na potvrzení závěrů soudů nižšího stupně".
20. Projednávaná ústavní stížnost směřuje proti rozsudku vrchního soudu, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení neplatnosti kupních smluv, jimiž byl převeden majetek dlužníka na společnosti MTM Capital s. r. o. a MTM Invest s. r. o. a následně do vlastnictví vedlejších účastníků. Jelikož soud prvního stupně rozhodl o neplatnosti uvedených smluv, a věcně se tedy nezabýval jejich neúčinností, vrchní soud v této části věc vrátil insolvenčnímu soudu, který v mezidobí od podání ústavní stížnosti o této otázce rozhodl (viz též bod 6). Hlavní spornou otázkou řešenou v napadeném rozsudku tak byla platnost kupních smluv mezi dlužníkem a společnostmi MTM Capital s. r. o. a MTM Invest s. r. o., od níž se pak odvíjela i platnost kupních smluv mezi uvedenými společnostmi a vedlejšími účastníky. Vrchní soud je shledal platnými a rozhodl o vyloučení dotčených nemovitostí z majetkové podstaty insolventního dlužníka. Na rozdíl od insolvenčního soudu totiž dospěl k závěru, že pro řešení otázky platnosti kupní smlouvy není rozhodná ani ekvivalentnost kupní ceny uhrazené převodem akcií, ani způsob, jakým způsobem s uhrazenou kupní cenou dlužník, resp. jeho jednatel naložil. Zabýval se přitom i tím, zda byl prokázán úmysl dlužníka a nabývajících společností zkrátit práva věřitelů, přičemž uvedl, že dlužník neměl v rozhodné době věřitele se splatnými pohledávkami, jehož by se zkracující úmysl mohl dotknout.
21. Pokud jde o posouzení převodu sporných nemovitostí ve světle příslušných ustanovení starého občanského zákoníku a insolvenčního zákona, Ústavní soud zejména připomíná, že tento proces bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, anebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
22. Hodnocení platnosti kupní smlouvy je totiž primárně otázkou výkladu podústavního práva (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 4269/16 ze dne 9. 5. 2017). Stěžovatelka tedy v podstatě otvírá spor o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda vrchním soudem v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní. K porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces by došlo, pokud by z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. To se však v předmětném případě nestalo. Okolnost, že stěžovatelka se závěry vrchního soudu nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
23. Celkově ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Napadené rozhodnutí není svévolné ani nedostatečně odůvodněné. Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry vrchního soudu jsou z hlediska zachování ústavnosti zcela akceptovatelné a nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení či iracionality; výklad a aplikace dotčených zákonných ustanovení tak nejsou v rozporu s ústavním právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 95 Ústavy. Ústavnímu soudu proto nepřísluší rozsudek vrchního soudu jakkoliv přehodnocovat.
24. Na závěr je třeba poznamenat, že stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhla pouze zrušení rozhodnutí vrchního soudu v Olomouci. K tomu Ústavní soud konstatuje, že přestože není nezbytně třeba napadat ústavní stížností i usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, z hlediska právní jistoty není tato situace zcela uspokojivá, neboť v případě vyhovění takové stížnosti by reálně zůstalo nadále zachováno nenapadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by mohlo být v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu. Lze tedy do budoucna stěžovatelům doporučit, aby ústavní stížností napadali také rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 653/17 ze dne 24. 3. 2017). V dané věci však Ústavní soud podrobil ústavnímu přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího, které stěžovatelka v odůvodnění stížnosti (bez dalšího) zmiňuje. Na postupu Nejvyššího soudu nicméně - z pohledu ústavněprávního - neshledal žádné pochybení. Jeho rozhodnutí je jasné, srozumitelné a odpovídajícím způsobem se vypořádává s námitkami stěžovatelky.
25. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by tvrzeným zásahem mohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv, jak bylo stěžovatelkou tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu