ECLI:CZ:US:2017:1.US.2189.17.1
sp. zn. I. ÚS 2189/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti A. R., zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 2. 9. 2016, č. j. KRPA-363586-285/TČ-2014-000071, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 2 ZN 2917/2014, vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 3. 2017, č. j. 3 KZN 1514/2015-114 a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 5. 2017, č. j. 1 VZN 2021/2014-164, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Na Ústavní soud se včasným podáním splňujícím náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), obrátila stěžovatelka, přesvědčená, že orgány činné v trestním řízení nevěnovaly příkladný prostor hodnocení skutkového stavu úmrtí její dcery, věc pečlivě neposoudily a nedostatečně své závěry odůvodnily. Domnívá se, že jejich postupem došlo k dotčení jejích základních práv podle čl. 2 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z toho dovozuje, že jí svědčí právo na účinné vyšetřování.
2. Napadeným usnesení policie odložila věc týkající se úmrtí poškozené (*1991) se závěrem, že se ve věci nejedná o podezření z trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak.
3. Stížnost stěžovatelky Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 napadeným usnesením zamítlo jako nedůvodnou.
4. Proti uvedenému usnesení stěžovatelka podala podnět k výkonu dohledu. Městské státní zastupitelství jej zamítlo jako nedůvodné. Vrchní státní zastupitelství v Praze se s jeho postupem ztotožnilo.
5. Vzhledem k nenahraditelné individuální újmě, kterou stěžovatelka utrpěla v důsledku smrti blízké osoby, se dovolává práva na účinné vyšetřování a požaduje důkladné zhodnocení skutkového stavu a zohlednění pochybností a rozporů, na něž konstantně upozorňuje. Nesouhlasí se závěrem, že dcera páchala sebevraždu bez cizího zavinění, na němž ustrnuly orgány činné v trestním řízení. Podle názoru stěžovatelky předem vyloučily a řádně se tudíž nezabývaly prošetřením podezření, že úmrtí bylo následkem spáchání zvlášť závažného trestného činu proti životu a zdraví. Připojuje rozsáhnou kritiku vedení trestního řízení i polemiku s jednotlivými závěry, které orgány činné v trestním řízení ze skutkových zjištění dovodily.
6. Stěžovatelka dodává, že v mnoha případech se orgány činné v trestním řízení zabývají prověřením i zcela bagatelních trestních věcí, aniž by přisvědčily oprávněným námitkám obviněných, aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe a věc odložily.
7. V posuzovaném velmi závažném případu úmrtí mladé ženy naopak tuto zásadu důsledně uplatňovaly a věc proto odložily.
8. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí i dalších písemností a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Základem ústavní stížnosti je nespokojenost stěžovatelky se závěry, k nimž orgány činné v trestním řízení dospěly, pokud neshledaly, že by konkrétní osoby svým jednáním zapříčinily úmrtí její dcery.
10. Ústavní soud se již v minulosti zabýval otázkou nároku na trestní stíhání jiné osoby. Opakovaně judikoval, že z "čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy ČR nezakládá (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96, U 5/7 SbNU 343).
11. Z ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatelka dovolává práva na účinné vyšetřování. Tím se Ústavní soud v nedávné době opakovaně zabýval a v dnes již poměrně rozsáhlé judikatuře vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, meze tohoto subjektivního ústavního práva (srov. zejména nálezy ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 a ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 nebo usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15). Jak lze dovodit z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, právo poškozeného na účinné vyšetřování se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných čl. 2, čl. 3 a čl. 4 Úmluvy - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací a výjimečně také u čl. 8 Úmluvy chránícího právo na soukromý a rodinný život (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10). Není-li dotčeno žádné z uvedených substantivních práv poškozeného, nelze dovodit, že by mu svědčilo právo na účinné vyšetřování. Právo na efektivní trestněprávní ochranu navíc nelze uplatnit v případě, kdy se poškozený může svých práv účinně domáhat jinými právními prostředky (např. občanskoprávní žalobou nebo instituty správního práva).
12. Jde-li o účinnost vyšetřování, zda došlo ke spáchání trestného činu (jinou osobou), platí, že jednou z povinností státu je vytvořit účinný a nezávislý systém schopný zjistit příčinu smrti a případně pachatele přivést k odpovědnosti - v opačném případě by byla záruka ochrany práv pouze teoretická. Konkrétní požadavky efektivního vyšetřování závisí na kontextu, v němž došlo (mělo dojít) k zásahu do práva na život. Evropský soud pro lidská práva odůvodňuje požadavek účinného vyšetřování potřebou účinné realizace vnitrostátních zákonů na ochranu života, jakož i potřebou příbuzných dozvědět se relevantní fakta. Efektivní ochrana vyžaduje provedení řádného a pečlivého vyšetřování v souladu s trestním řádem prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení, a to vždy, je-li podezření na spáchání trestného činu. Blíže se k otázce účinného vyšetřování státními orgány vymezil Ústavní soud například v usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13.
13. Ani požadavek efektivního vyšetřování však neznamená, že orgány činné v trestním řízení naleznou osobu odpovědnou za úmrtí, případně že by jejich povinností bylo vypátrat a označit pachatele i za situace, kdy dojdou k závěru, že nebyl spáchán ani nedbalostní trestný čin. Závěr o trestněprávním zavinění nelze nikdy dovozovat z pouhého faktu, že zemřel člověk, mladá žena - k takovým událostem s objektivně tragickým dopadem dochází i bez cizího zavinění, případně i přes snahu tomuto dopadu zabránit. V konkrétním případě není možné odhlédnout od stavu toxické psychózy, v němž se poškozená v inkriminované době (podle závěrů znaleckých posudků) nacházela po užití kokainu v kombinaci s únavou z náročného mnohahodinového návratu z dovolené. Působení mnoha okolností podrobně rozvedených v napadených rozhodnutích (zejména v usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9) pak svědčí pro závěr, že smrtelná zranění si způsobila sama poškozená. Závazek účinného vyšetřování je závazek náležité péče, a přezkum jeho splnění se proto zaměřuje na otázku, zda orgán veřejné moci prokázal řádnou snahu zjistit konkrétní okolnosti - nehodnotí se však výsledek, k jakému orgán dospěl.
14. Úkolem Ústavního soudu pak není přezkum rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jde-li o opodstatněnost zahájení či nezahájení trestního stíhání, ale přezkum, zda při svém postupu orgány neporušily zaručená práva. Ústavní soud rozumí situaci, v níž se stěžovatelka ocitla poté, co ztratila jedinou dceru za okolností, které by bez řádného prověření mohly domněnky o účasti další osoby či osob na tragickém následku podporovat. Orgány činné v trestním řízení se však velmi podrobně věnovaly zhodnocení rozporů ve výpovědích dvou osob přítomných v bytě v inkriminovaný čas při jejich výsleších i rekonstrukci, které konfrontovaly s fotodokumentací z místa činu, se zajištěnou elektronickou komunikací z doby před nešťastnou událostí, s výpověďmi dalších mnoha svědků z jejich okolí a mnoha dalšími zjištěnými skutečnostmi. Závěry znaleckých posudků i výslechy znalců byly podrobně zhodnoceny v kontextu celého důkazního řízení. Z celkového prověřování, včetně jeho revize, orgány činné v trestním řízení nezjistily žádné indicie, které by podezření z účasti jiné osoby na poranění a smrti poškozené podporovaly. Naopak bylo prokázáno, že si smrtelná zranění způsobila sama poškozená, což vedle výpovědi osob přítomných v bytě, podporovaly závěry znaleckých posudků. Ústavní soud prověřování podezření ze spáchání trestného činu v posuzované věci hodnotí jako velmi důkladné, zcela v souladu se zásadami ovládajícími dokazování v trestním řízení, včetně zásady vyhledávací a zásady zjišťování stavu bez důvodných pochybností.
15. O aplikaci zásady subsidiarity trestní represe v případě prověřování případu poškozené nemůže být vůbec řeč. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (zvláště přestupky a jiné správní delikty), přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují, a zejména je třeba ho použít k výkladu těch znaků trestných činů, které nemají jasnou spodní hranici. Tímto přístupem se zároveň zabraňuje tomu, aby tzv. bagatelní činy byly považovány za trestné činy. V posuzovaném případě k trestnímu stíhání nedošlo, neboť nebyly naplněny znaky některé ze skutkových podstat uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku. To byl důvod pro odložení věci policejním orgánem. Z napadených rozhodnutí není patrné, že by orgány činné v trestním řízení vedly úvahy o tom, že by věc měla být odložena proto, že se jedná o bagatelní skutek s hraniční společenskou škodlivostí
16. Ústavní soud tedy neshledal, že by orgány činné v trestním řízení nedostály uvedeným ústavněprávním požadavkům na efektivní vyšetřování a tvrzené zkrácení v zaručených právech nezjistil. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu