ECLI:CZ:US:2017:1.US.225.17.1
sp. zn. I. ÚS 225/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti P. B., zastoupeného Mgr. Josefem Balínem, LL.M., advokátem, se sídlem v Plzni, Goethova 294/8, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 8 To 459/2016-224 a usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. října 2016 č. j. 3 T 137/2014-217, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. ledna 2017, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. října 2016 č. j. 3 T 137/2014-217 byl stěžovateli podle §61 trestního zákoníku přeměněn nevykonaný zbytek trestu domácího vězení, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. října 2014 č. j. 3 T 137/2014-170 v trvání 18 měsíců, v trest odnětí svobody v trvání 44 dnů, se zařazením stěžovatele pro výkon uloženého trestu do věznice s dozorem.
3. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal při veřejném zasedání konaném dne 18. října 2016 stížnost, kterou nijak písemně neodůvodnil. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 8 To 459/2016-224 podanou stížnost jako nedůvodnou zamítl.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy nesprávně posoudily splnění podmínek pro přeměnu trestu domácího vězení, jak předpokládá §61 trestního zákoníku, přičemž podle názoru stěžovatele toto ustanovení neumožňuje postihnout přeměnou nevedení řádného života. Dále stěžovatel namítal, že usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. října 2016 č. j. 3 T 137/2014-217, bylo doručeno pouze jeho právnímu zástupci, nikoliv stěžovateli. Stěžovatel má za to, že toto usnesení mělo být doručeno i do jeho rukou tak, aby mohl následně na jeho zdůvodnění reagovat v podané stížnosti. Tím, že Krajský soud v Plzni tuto vadu nenapravil, rovněž zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž uvedl, že usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 5. ledna 2017 sp. zn. 3 T 137/2014 mu byl odklad výkonu trestu odložen o 3 měsíce do 24. února 2017.
5. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve věci rozhodujícími soudy porušeno nebylo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost, což vyslovil v řadě svých rozhodnutí, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
7. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.
8. Ústavní soud z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 3 T 137/2014 ověřil, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a náležitě popsaly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřely, jakými úvahami se řídily a na základě jakých skutečností rozhodly.
9. Pokud stěžovatel namítá, že v dané věci nebyly splněny zákonné důvody pro přeměnu trestu domácího vězení v trest odnětí svobody nepodmíněný, Ústavní soud uvádí, že se nemůže zabývat samotným meritorním přehodnocováním důvodů, jež vedly soud k jeho rozhodnutí, neboť přezkum soudcovského uvážení daného rámcem abstraktně formulovaného, resp. relativně neurčitého pojmu "vedení řádného života" se z přezkumné činnosti Ústavního soudu - vyjma rozhodovací svévole, již však Ústavní soud v posuzované věci neshledal - zjevně vymyká (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 242/15). K aplikaci §61 trestního zákoníku ve věci rozhodujícími soudy, kterým je upravena přeměna trestu domácího vězení je třeba uvést, že toto ustanovení sice výslovně nestanoví, že důvodem přeměny trestu domácího vězení nebo jeho zbytku v trest odnětí svobody může být též skutečnost, že odsouzený v době jeho výkonu nevede řádný život (srov. např. §65 odst. 2 trestního zákoníku), nicméně vedení řádného života je neodmyslitelnou součástí vykonání alternativních trestů (tedy i trestu domácího vězení) a porušení této povinnosti je důvodem pro přeměnu trestu domácího vězení na trest odnětí svobody (srov. komentář k §61 trestního řádu in ASPI).
10. Podle zjištění Okresního soudu v Klatovech, uvedeného v odůvodnění jeho rozhodnutí, stěžovatel byl trestním příkazem Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. dubna 2016 sp. zn. 1 T 23/2016 uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin a tento skutek se stal dne 26. ledna 2016. Stěžovatel tedy v době, kdy měl vykonávat trest domácího vězení, se tak dopustil další trestné činnosti, svým jednáním mařil základní účel jakéhokoli trestu, tedy i trestu domácího vězení, a to zabránit, aby páchal další trestnou činnost. V úvahu bylo vzato i to, že trest domácího vězení byl stěžovateli uložen jako alternativa nepodmíněného trestu odnětí svobody, neboť trestné činnosti, kterou byl uznán vinným, se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení. K tomu z opisu rejstříku trestů stěžovatele Okresní soud v Klatovech zjistil, že stěžovatel byl v minulosti opakovaně trestně stíhán, v opise má celkem 5 záznamů, nepočítaje poslední odsouzení. Prvá tři odsouzení k výchovným a alternativním trestům, i trestu domácího vězení, jsou v důsledku amnestie zahlazena. Nicméně je stále ve zkušební lhůtě odsouzení ve věci Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 1 T 114/2013 a zkušební lhůta je stanovena do 24. září 2018. Okresní soud v Klatovech tedy dovodil, že stěžovatel svým jednáním zmařil výkon uloženého trestu a bylo na místě přeměnit tento trest domácího vězení v trest odnětí svobody nepodmíněný. Krajský soud v Plzni se pak se závěrem učiněným Okresním soudem v Klatovech ztotožnil a v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že okresní soud postupoval v souladu s trestním řádem.
11. K námitce stěžovatele ohledně nedoručení usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. října 2016 č. j. 3 T 137/2014-217 do jeho vlastních rukou je nutno uvést, že podle ustanovení §137 odst. 1 trestního řádu, kterým je upraveno oznamování usnesení, je usnesení třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět; usnesení soudu se oznámí též státnímu zástupci. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Dále pak podle §137 odst. 2 trestního řádu má-li osoba, jíž je třeba usnesení oznámit, obhájce, popřípadě zmocněnce, stačí, že usnesení bylo vyhlášeno buď oné osobě, anebo jejímu obhájci, popřípadě zmocněnci; oznamuje-li se usnesení doručením opisu, doručí se jen obhájci, popřípadě zmocněnci.
12. Z ustanovení §137 odst. 1 trestního řádu, ve spojení s ustanovením §143 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že stížnost proti usnesení lze podat do tří dnů. Tato lhůta se počítá od oznámení usnesení. Zákon tedy určuje dvě formy oznamování usnesení - buď jeho vyhlášením v přítomnosti dotčené osoby, anebo doručením jeho opisu nepřítomné osobě. Výjimkou je usnesení, kterým bylo rozhodnuto o opravném prostředku, které je nutno doručovat vždy [§137 odst. 4 trestního řádu, srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205) a ze dne 23. září 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09 (N 201/58 SbNU 787)].
13. V projednávané věci bylo zjištěno, že usnesení okresního soudu, vůči němuž stížnost směřovala, nebylo usnesením o opravném prostředku podle §137 odst. 4 trestního řádu, ale jednalo se o usnesení o přeměně nevykonaného zbytku trestu domácího vězení v trest odnětí svobody. Stěžovatel i jeho obhájce byli osobně přítomni veřejnému zasedání okresního soudu, konanému dne 18. října 2016, kde bylo usnesení o přeměně nevykonaného zbytku trestu domácího vězení vyhlášeno. K oznámení tohoto usnesení stěžovateli i jeho obhájci tak prokazatelně došlo jeho vyhlášením dne 18. října 2016 a od tohoto okamžiku běžela zákonem stanovená třídenní lhůta pro podání stížnosti, přičemž stěžovatel po vyhlášení usnesení si stížnost do protokolu podal. Právě přítomnost stěžovatele a jeho obhájce při vyhlášení usnesení založila právní účinky oznámení usnesení vyhlášením, a nikoliv jeho doručením. Pokud tedy lhůta k podání stížnosti započala běžet vyhlášením usnesení na veřejném zasedání dne 18. října 2016, není možno počátek této lhůty odvozovat od doručení písemného opisu tohoto usnesení. Po doručení písemného vyhotovení usnesení právnímu zástupci stěžovatele dne 26. října 2016 (§137 odst. 2 trestního řádu), pak stěžovateli nic nebránilo, aby po tomto doručení svoji včas podanou stížnost v návaznosti na jeho plné písemné odůvodnění doplnil.
14. Z povahy institutu stížnosti, vymezeného v trestním řádu, dle Ústavního soudu vyplývá, že o stížnosti rozhodující soud nemá povinnost vyčkávat na její odůvodnění delší čas, než jaký lze považovat při bezodkladném a bedlivém hájení svých práv za přiměřený. Přitom je třeba vycházet zejména ze zákonné lhůty (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 3. května 2007 sp. zn. II. ÚS 880/07 a ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 1248/15). Krajský soud v Plzni pak postupoval při přezkoumání stížnosti v souladu s §147 trestního řádu, podle kterého je stížnostní řízení ovládáno tzv. revizním principem, jehož uplatnění znamená, že stížnostní soud musí na základě stížnosti osoby oprávněné k jejímu podání přezkoumat správnost celého napadeného usnesení z toho hlediska, zda odpovídá příslušným zákonným ustanovením o usnesení a současně musí přezkoumat celé dosavadní řízení předcházející vydání napadeného usnesení. Tento přezkum je tedy nezávislý na obsahu stížnostních námitek, i když námitky, pokud jsou podány řádně a včas, jsou důležitým podkladem pro rozhodnutí o stížnosti a je nutno se s nimi v rozhodnutí vypořádat. V posuzované věci je zřejmé, že právní zástupce stěžovatele si nevytvořil náležité podmínky proto, aby soudu dodal písemné odůvodnění stížnosti a místo toho argumentuje nedoručením písemného vyhotovení předmětného usnesení stěžovateli, přičemž tato argumentace je interpretací práva v podústavní rovině (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2010 sp. zn. IV. ÚS 1623/10, ze dne 16. června 2009 sp. zn. I. ÚS 1420/09, ze dne 7. září 2016 sp. zn. I. ÚS 2774/15, ze dne 30. října 2015 sp. zn. I. ÚS 4042/14, ze dne 10. května 2016 sp. zn. III. ÚS 1271/16 a ze dne 18. října 2016 sp. zn. III. ÚS 3239/16).
15. Z uvedeného plyne, že stěžovateli nebylo postupem Okresního soudu v Klatovech znemožněno reagovat na skutkovou a právní argumentaci odůvodnění usnesení tohoto soudu, když usnesení soudu prvního stupně bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 26. října 2016 a Krajský soud v Plzni o podané stížnosti rozhodl dne 24. listopadu 2016.
16. Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu