ECLI:CZ:US:2017:1.US.2325.17.1
sp. zn. I. ÚS 2325/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., t. č. Klatovská třída 202, Věznice Plzeň, zastoupeného Mgr. Lukášem Matasem, advokátem, se sídlem ulice Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. března 2017 č. j. 8 Co 102/2017-27 a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 13. ledna 2017 č. j. 43 EXE 12198/2015-16, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě dne 24. července 2017, doručené Ústavnímu soudu dne 25. července 2017 a doplněné dne 16. října 2017, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na rovnost stran podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 13. ledna 2017 č. j. 43 EXE 12198/2015-16 zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce, která byla nařízena na základě usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. ledna 2009 č. j. 1 T 7/2006-4381, jímž bylo stěžovateli uloženo zaplatit oprávněné České republice - Krajskému soudu v Hradci Králové částku 10 000 Kč. Na základě odvolání, podaného stěžovatelem, Krajský soud v Ústí nad Labem, usnesením ze dne 20. března 2017 č. j. 8 Co 102/2017-27, usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími okresního a krajského soudu. Stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody, jehož výkon skončí až v roce 2029. Je zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, ve které nelze předpokládat pracovní zařazení. Proto nelze reálně očekávat ani uhrazení nákladů exekuce. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že samotná nemajetnost není důvodem pro zastavení exekuce, nicméně je toho názoru, že v jeho případě zcela jistě přichází v úvahu aplikace §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., když je zřejmé, že výtěžek, který by mohl být exekucí získán, nebude postačovat ani k pokrytí nákladů exekuce. Stěžovatel je toho názoru, že ve věci rozhodující soudy měly vyčkat na kompletní a úplné zprávy exekutora o majetkových a výdělkových možnostech stěžovatele. Z uvedených důvodů považuje napadená rozhodnutí za chybná a značně předčasná. Rozhodnutí odvolacího soudu pak vytýká, že jeho odůvodnění je velice obecné, naprosto nedostatečné a stižené vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a zásah do jeho Ústavou zaručených práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení (§72 zákona o Ústavním soudu) a ověřil, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
9. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se ve věci rozhodující soudy celou věcí podrobně zabývaly, včetně důvodů tzv. nemajetnosti stěžovatele ve smyslu §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Exekuční soud vyšel ze správy soudního exekutora, který se vyjádřil tak, že postihl příjmy stěžovatele ve věznici, následně bylo zjištěno, že stěžovatel není zaměstnán. Soudní exekutor nadále provádí šetření majetku stěžovatele, tato šetření nebyla dosud ukončena, stěžovatel je v produktivním věku, mohl by být po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zaměstnán, může pobírat důchod či získat majetek děděním. Z exekutorského spisu exekuční soud zjistil, že ve zprávě Vězeňské služby České republiky je uveden plánovaný konec věznění 31. března 2032, počátek věznění 24. dubna 2002 a Věznice Plzeň k žádosti soudu přípisem ze dne 20. prosince 2016 sdělila, že stěžovatel nebyl v posledních 5 letech pracovně zařazen. Soudní exekutor dosud neprovedl místní šetření za účelem zjištění majetkového stavu stěžovatele a tzv. nemajetnost stěžovatele tak ze strany soudního exekutora dosud není zcela prokázána.
10. Pro úplnost odvolací soud dodal, že §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. skutečně nezná jako důvod pro zastavení exekuce nemajetnost povinného, ale pouze konkrétně to, že průběh výkonu rozhodnutí (exekuce) ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů. Podle závěru učiněného odvolacím soudem lze předpokládat, že tento předpoklad v předmětné exekuci však nebude naplněn a proto nebyly splněny zákonné podmínky §268 odst. 1 o. s. ř. pro zastavení exekuce.
11. Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku stěžovatele o porušení principu rovnosti účastníků řízení. K uplatnění této námitky Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Z obecného pohledu si je však třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces a práva na soudní a jinou právní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu