ECLI:CZ:US:2017:1.US.2354.16.1
sp. zn. I. ÚS 2354/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti JUDr. Vladimíra Novotného, zastoupeného Mgr. Jiřím Hnátem, advokátem, HKR advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 30a/404, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016 č. j. 26 Cdo 1157/2015-257, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2011 č. j. 62 Co 204/2011-113 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 3. 2008 č. j. 43 C 3/2004-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Stěžovatel se jako žalobce v řízení před obecnými soudy domáhal, aby mu žalovaný (Městská část Praha 4) předal dvě místnosti tvořící jeho původní byt č. A1 (dále též jen "sporný byt") ve třetím nadzemním podlaží domu čp. A2 v P. (konkrétně vymezeném jako "místnosti, jejichž dveře jsou ke dni 9. lednu 2008 označené štítkem s nápisem "č. 221 Věra Bělušíková vedoucí kontrolního odboru" a "č. 222 Eva Trejtnarová účetní" nacházející se ve třetím nadzemním podlaží domu čp. A2 v P., ve směru po schodišti nahoru zabočit vlevo, po cca 170 cm zdi vlevo jsou umístěny dveře do místnosti č. 221, dále pokračuje zeď cca 120 cm, poté další zeď doprava cca 140 cm, poté další zeď doleva a po cca 60 cm jsou umístěny dveře do místnosti č. 222"), dále klíče ke dveřím k těmto místnostem a klíče ke všem dveřím, jimiž je při cestě z ulice k uvedeným místnostem nutno projít, klíče od sklepa uvedeného domu, dále aby žalovaný umožnil žalobci (stěžovateli) plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním výše uvedených místností a sklepa a také aby žalovaný umožnil žalobci (stěžovateli), aby si na vstupních dveřích uvedeného domu umístil svoji schránku na dopisy.
Soud prvého stupně žalobu zamítl. Odvolací soud na základě odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a shledal závěry soudu prvého stupně jako správné. Soudy vyšly z toho, že stěžovatel se stal uživatelem sporného bytu na základě rozhodnutí odboru bytového hospodářství ONV v Praze 4 v roce 1981. V roce 1989 bylo stěžovateli a jeho manželce užívací právo ke spornému bytu zrušeno rozhodnutím ONV Praha 4 ze dne 10. 5. 1989. Náhradní byt stěžovateli přidělen nebyl s odůvodněním, že spolu se svojí manželkou jsou společnými uživateli jiného bytu, k němuž jim vzniklo právo společného užívání bytu manžely. V roce 1995 bylo soudně rozhodnuto (v řízení sp. zn. 15 C 486/92 vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4) o povinnosti stěžovatele byt vyklidit a odevzdat Městské části Praha 4, v roce 1997 došlo k vyklizení. V roce 1993 nabylo právní moci stavební povolení na stavební úpravy bytového domu. V roce 1998 bylo vydáno kolaudační rozhodnutí, jímž byla povolena změna užívání předmětných prostor (zahrnující sporný byt) jako kanceláří. Prostory, které původně tvořily sporný byt, v současné době v tom stavu, v jakém je stěžovatel užíval, neexistují. Stěžovatel (žalobce) tudíž není nájemcem sporného bytu, který navíc v současné době ani bytem není, neboť se jedná o nebytové prostory kolaudované jako kanceláře. Sporný byt tak stěžovatel nemůže užívat právně ani fakticky. Žalobě tudíž nebylo možno vyhovět z důvodu faktické i právní neexistence předmětu sporu.
Nejvyšší soud odvolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
II. Tvrzení stěžovatele
Stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i práva na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny.
Stěžovatel připomíná, že v roce 1995 byl vydán rozsudek, který mu ukládal povinnost vyklidit sporný byt. Zároveň tvrdí, že proti rozsudku podal odvolání, takže rozsudek nenabyl právní moci ani vykonatelnosti, přesto však došlo v roce 1997 k vyklizení bytu, čímž bylo nadále znemožněno stěžovateli byt užívat. V uvedeném spatřuje stěžovatel porušení práva na domovní svobodu. Jak stěžovatel dále uvádí, jeho opakovaným žádostem a vzájemným návrhům, aby bylo zabráněno protiprávnímu vyklizení bytu (popř. aby byl navrácen do původního stavu a bylo v něm opět umožněno bydlet), učiněným v rámci řízení o vyklizení (sp. zn. 15 C 486/92), nebylo nikdy vyhověno.
Stěžovatel všem napadeným rozhodnutím vytýká, že v nich nijak není zohledněna skutečnost, že došlo k protiprávnímu vyklizení jeho bytu. Stěžovatel uvádí, že má stále řádně vzniklé a dosud trvající nájemní právo. Užívací právo k předmětnému bytu sice mělo být údajně zrušeno rozhodnutím ONV Praha 4 ze dne 10. 5. 1989, to však stěžovateli dle jeho slov nikdy nebylo doručeno. Stěžovatel dále uvádí, že i kdyby právní účinky tohoto nedoručeného rozhodnutí nastaly, byl povinen se vystěhovat až poté, co mu bude přidělen náhradní byt, k čemuž nedošlo. Užívací právo tedy dle stěžovatele trvalo dál a dnem 1. 1. 1992 se změnilo na nájem, který trvá dosud. Stěžovatel vytýká soudům, že se k tomu jeho tvrzení nijak nevyjádřily. Kolaudaci pokládá stěžovatel za vadný právní akt, neboť byl umožněn protiprávním vyklizením. Stěžovatel též rozporuje argumentaci soudů, že nelze žalobě vyhovět z důvodu, že prostory již nejsou kolaudovány jako byt, a odkazuje na zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který v §2236 odst. 2 uvádí, že "skutečnost, že pronajatý prostor není určen k bydlení, nemůže být na újmu nájemci".
Stěžovatel na podporu svých tvrzení odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499), podle něhož "každý musí mít v demokratickém právním státě jistotu, že neztratí své vlastnické právo v řízení, jehož účastníkem ani nebyl".
III. Posouzení Ústavní soudem
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že pro posouzení relevance tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv, je nutno odlišit otázku možných pochybení orgánů veřejné moci, která tvrdí stěžovatel a ke kterým mělo dojít v řízeních odlišných od nyní posuzovaného (ať již jde o tvrzené neúčinné rozhodnutí o zrušení užívacího práva k bytu v roce 1989, o tvrzené neoprávněné vyklizení bytu v roce 1997, popř. o tvrzenou neoprávněnou kolaudaci nových prostor v roce 1998) od otázky ústavnosti rozhodnutí obecných soudů v nyní posuzované věci. Je tedy nutno se z ústavního pohledu zabývat relevancí důvodů, pro které soudy žalobě stěžovatele nevyhověly.
Závěry obecných soudů vycházejí v zásadě z toho, že není možno soudním rozhodnutím uložit nemožné plnění. Nájemní vztah zaniká zničením pronajaté věci. Podle §680 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného v rozhodné době, "zničením pronajaté věci nájemní smlouva zaniká". Dané ustanovení se uplatní i ve vztazích týkajících se nájmu bytu, což potvrzuje i rozhodovací praxe obecných soudů. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2005 sp. zn. 26 Cdo 2669/2004 lze za zničení bytu považovat "nejen fyzický zánik stavby, v níž se byt nachází, ale též takovou stavební úpravu stavby, po které se v ní byt již nadále fakticky nenachází", což obiter dictum zmínil i dovolací soud v nyní posuzované věci.
Právní úprava §2236 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinná od 1. 1. 2014, na kterou upozorňuje stěžovatel, pak nemá na otázku zničení pronajaté věci, ke kterému došlo nejpozději v roce 1998, žádný vliv. Je zde nutno vzít do úvahy, že nejde pouze o otázku kolaudace předmětných prostor jako nebytového prostoru, tj. otázku odlišného právního režimu daných prostor z pohledu veřejného práva, ale též o faktickou stránku věci, tedy skutečnost, že se v daných prostorách po stavebních úpravách a přestavbě části domu na kanceláře původní byt stěžovatele již fakticky nenachází.
Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499) není zcela případný, neboť odkazovaný nález se týkal vlastnického práva a jeho ztráty (navíc v kontextu žaloby na určení vlastnictví k obrazům, jež propadly do vlastnictví státu rozhodnutím celního úřadu), nyní jde o posouzení nájemního vztahu, tedy nikoli ochrany vlastnictví, resp. věcného práva obecně, nýbrž závazkového vztahu (obligace). V nyní posuzovaném případě navíc nelze ani analogicky využít závěr Ústavního soudu o tom, že "každý musí mít v demokratickém právním státě jistotu, že neztratí své vlastnické právo v řízení, jehož účastníkem ani nebyl", neboť v nyní posuzovaném řízení stěžovatel účastníkem řízení byl a všechna svá práva mohl uplatňovat.
Pokud jde o předchozí řízení, která se dotýkala práv stěžovatele (ať již jde o tvrzené neúčinné rozhodnutí o zrušení užívacího práva k bytu v roce 1989, o tvrzené neoprávněné vyklizení bytu v roce 1997, popř. o tvrzenou neoprávněnou kolaudaci nových prostor v roce 1998), bylo nutno se proti případným pochybením bránit právě v rámci těchto řízení, popř. v rámci opravných prostředků na ně navazujících, včetně možné ústavní stížnosti, pokud měl stěžovatel za to, že vyklizení bylo protiprávní či že neměl možnost v kolaudačním řízení uplatnit svá práva. Výsledky těchto případných řízení však nemají vliv na nyní posuzovanou otázku, tedy zda lze soudním rozhodnutím uložit povinnost, jejíž plnění není právně ani fakticky možné. Jinou věcí je pak nárok na případné finanční odškodnění, a to typicky z titulu náhrady škody za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup. Otázka náhrady škody v penězích za případné nezákonné rozhodnutí či případný nesprávný úřední postup však není v této věci posuzována, neboť stěžovatel se žalobou domáhal, aby mu byly předány (zpřístupněny) kanceláře tvořící jeho původní byt.
Tvrdí-li stěžovatel zásah do domovní svobody, bezesporu k němu došlo právě v roce 1997 vyklizením jeho bytu. To, zda tento zásah představoval porušení ústavního práva stěžovatele na domovní svobodu, či šlo naopak o zásah zákonný a potažmo ústavní, bylo opět možno řešit procesními prostředky směřujícími vůči tehdy probíhajícímu výkonu rozhodnutí, popř. následně též ústavní stížností, a to v rámci zákonných lhůt.
Ústavní soud tak uzavírá, že pokud obecné soudy dospěly k závěru, že plnění požadované stěžovatelem je právně i fakticky nemožné, nepředstavuje jejich rozhodnutí porušení práva stěžovatele na soudní ochranu, ani práva na domovní svobodu. Soudní rozhodnutí nemůže zavázat k nemožnému plnění, přičemž právo na soudní ochranu ústavně negarantuje záruku požadovaného výsledku. Případnou újmu stěžovatele, pokud, jak tvrdí stěžovatel, pochybením orgánů veřejné moci vznikla (což nyní Ústavní soud nijak nepředjímá), bylo možno odčinit na základě právně relevantních titulů, tj. náhrady škody.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu