ECLI:CZ:US:2017:1.US.2391.17.1
sp. zn. I. ÚS 2391/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany P. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, advokátem, se sídlem Benešova 628/12, Brno, proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov č. j. P 477/2013-710 ze dne 9. března 2016 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 13 co 154/2016-833 ze dne 4. května 2017, za účasti Okresního soudu Brno - venkov a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Pavla P. (jedná se o pseudonym) a Městského úřadu Šlapanice - odboru sociálního jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Z ústavní stížnosti, napadených rozsudků a spisu vedeného Okresním soudem Brno-venkov (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. P 477/2013 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelka je matkou nezletilého dítěte, narozeného XXX, s jehož otcem - vedlejším účastníkem - uzavřela manželství v dubnu 2012. S ohledem na neshody v manželství a plánovaný rozvod podala stěžovatelka v listopadu 2013 návrh na zahájení řízení o úpravu práv a povinností k nezletilému dítěti pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství, v němž navrhla svěření dítěte do své výchovy. Rovněž několikrát ohlásila na policii, že se na ní otec dítěte dopouštěl domácího násilí; v červnu 2014 bylo proti otci zahájeno trestní stíhání pro týrání soby žijící ve společném obydlí.
2. Předběžným opatřením okresního soudu ze dne 17. 2. 2014 bylo otci uloženo, aby dítě zatímně předal do péče stěžovatelky a otci byl určen styk s nezletilým. Rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 5. 2014 byl nezletilý s účinností od 1. 11. 2013 svěřen do výchovy stěžovatelky, která o něj v té době pečovala. Soud dospěl k závěru, že oba rodiče jsou výchovně způsobilí, avšak střídavá péče - kterou navrhoval otec - není z důvodu špatné komunikace mezi rodiči možná. Vzhledem k úzké citové vazbě mezi nezletilým a jeho otcem soud upravil poměrně široký styk v rozsahu každý sudý týden od pátku 16h do neděle 18h, dále každý týden od středy 15h do čtvrtka 18h a každý lichý týden v pondělí od 15h do 18h.
3. Dne 17. 6. 2014, poté, co si otec dítě vyzvedl, se stěžovatelka měla pokusit o sebevraždu požitím velkého množství léků (z násilného podání léků posléze křivě obvinila otce dítěte, za což byla okresním soudem dne 22. 9. 2015 odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců) a byla několik dnů hospitalizována. Otec reagoval podáním návrhu na předběžné svěření dítěte do své péče. Opatrovník dítěte - Městský úřad Šlapanice - podal návrh na nařízení předběžného opatření podle §452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, kterým by bylo dítě předáno do péče otce, s tím, že dle závěrečné lékařské zprávy je z psychiatrického hlediska nutný lékařský dohled nad stěžovatelkou i proti její vůli a že stěžovatelka přes výslovné doporučení lékaře psychiatrickou konzultaci nevyhledala. Dne 25. 6. 2014 nařídil okresní soud předběžné opatření, kterým rozhodl o předání nezletilého do péče otce, a zrušil předběžné opatření ze dne 17. 2. 2014. Dle soudu bylo zřejmé, že stěžovatelka je labilní, situaci nezvládá a existuje vážná obava, že by dítě mohlo být z její strany ohroženo na zdraví a zdravém psychickém vývoji. Stěžovatelka se proti tomuto usnesení odvolala s tvrzením, že se nepokusila o sebevraždu a že dne 26. 6. 2014 absolvovala konzultaci na psychiatrické klinice, podle které nejeví známky akutního psychiatrického onemocnění a je schopná se starat o dítě a vychovávat ho. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále "krajský soud") ze dne 21. 7. 2014 bylo usnesení okresního soudu ze dne 25. 6. 2014 zrušeno; nezletilý byl posléze vrácen do péče stěžovatelky a návrh otce na nařízení předběžného opatření, kterým by mu byl nezletilý předán do péče, byl zamítnut dne 11. 8. 2014. Předběžným opatřením ze dne 12. 9. 2014 bylo otci uloženo přebírat nezletilého ke styku bezkontaktně v krizovém centru Spondea a stejným způsobem jej stěžovatelce po styku předávat.
4. K odvolání otce proti usnesení ze dne 11. 8. 2014 rozhodl krajský soud dne 11. 11. 2014 tak, že změnil předběžné opatření ze dne 17. 2. 2014 tak, že rodiče nezletilého jsou povinni se v péči nezletilého po týdnu střídat a předávat si jej v Krizovém centru Spondea. Uvedl, že úprava vztahu rodičů k nezletilému provedená předběžným opatřením ze dne 17. 2. 2014 se jeví neadekvátní, neboť je zde nevyvrácená obava z emoční lability matky a jejího dosud blíže nezjištěného duševního stavu, a na druhé straně dosud nevyvrácené obvinění otce z domácího násilí zpochybňuje předání nezletilého do výlučné péče otce bez dalšího. S ohledem na věk nezletilého je pak v jeho zájmu, aby udržoval pro zachování a rozvíjení vzájemných vztahů rovnocenný kontakt s oběma rodiči, k čemuž se časový interval jednoho týdne jeví jako vhodný. Pozdější návrh stěžovatelky na předběžné svěření nezletilého do její péče byl zamítnut.
5. Usnesením ze dne 25. 11. 2014 zrušil krajský soud rozsudek okresního soudu ze dne 19. 5. 2014, neboť po vyhodnocení skutečností, které nastaly v průběhu odvolacího řízení, dospěl k závěru o nutnosti doplnit dokazování dalšími důkazy k objasnění výchovné způsobilosti obou rodičů tak, aby rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilého bylo v jeho nejlepším zájmu. Za nezbytné považoval zejména vyhotovení znaleckých posudků z oboru psychiatrie k posouzení osobností rodičů a z oboru psychologie k posouzení jejich výchovné způsobilosti, příp. doporučení o nejvhodnějším modelu zajištění další výchovy nezletilého.
6. Usneseními ze dne 12. 12. 2014 ustanovil okresní soud znalkyně k vypracování znaleckých posudků z oborů psychiatrie a klinické psychologie. Úkolem znalkyně z oboru psychiatrie bylo odpovědět mimo jiné na otázky, zda některý z rodičů trpí duševní poruchou či nemocí a jaká je osobnost obou rodičů. Dle závěrů znaleckého posudku z června 2015 (proti kterému stěžovatelka dle obsahu spisu nevznesla žádné námitky) trpí oba rodiče poruchou osobnosti "emočně nestabilní", která je trvalého rázu, ovlivnitelná medikací a psychoterapií. Konflikty mezi nimi vyplývají z jejich osobnostní struktury, nad výchovou nezletilého bude nutný dohled, nezletilý potřebuje pevné a klidné zázemí, avšak jeho život a zdraví nejsou při styku s rodiči bezprostředně ohroženy. Úkolem znalkyně z oboru klinická psychologie bylo posoudit vzájemnou citovou vazbu a aktuální vztah nezletilého k rodičům, příp. jejich partnerům; zhodnotit, zda může případně zjištěná duševní porucha či nemoc rodiče ovlivnit jeho výchovnou způsobilost a jak; posoudit výchovnou způsobilosti obou rodičů, který z rodičů má za současného stavu lepší výchovné předpoklady a je schopen dítěti zajistit vyrovnanější a klidnější prostředí, zda jsou rodiče schopni kooperace a který z nich vykazuje lepší předpoklady pro spolupráci s druhým rodičem; formulovat případné doporučení o nejvhodnějším modelu zajištění další výchovy nezletilého s ohledem na zjištěný aktuální stav. Dle závěrů znaleckého posudku z oboru klinické psychologie, který byl okresnímu soudu předložen dne 5. 1. 2016, je vzájemná citová vazba mezi nezletilým a stěžovatelkou mírně nevyvážená a ne zcela stabilizovaná, dítě vůči ní vykazuje vyšší míru obezřetnosti a sníženou spontaneitu; vztah nezletilého k otci je bezproblémový, otec vykazuje silnou a rodičovsky pevnou vazbu, silný citový vztah existuje také mezi nezletilým a partnerkou otce (která byla znalkyní rovněž vyšetřena). Ani jeden z rodičů netrpí psychickou chorobou; stěžovatelka je osobností akcentovanou až emočně poruchovou s výraznými rysy nevyzrálosti, přičemž nelze předpokládat, že by v dohledné době dozrála natolik, aby ji bylo možno považovat za osobnostně stabilizovanou a výchovně plně kompetentní; u otce se psychiatrem zjištěná porucha osobnosti "emočně nestabilní" díky příznivým sociálním osobnostem a pozitivnímu vlivu partnerky markantně neprojevuje a jeho výchovné kompetence se zlepšily. Za současného stavu má podle znalkyně podstatně lepší výchovné kompetence otec nezletilého, který je schopen zajistit mu klidnější a vyrovnanější výchovné prostředí; výchovné schopnosti stěžovatelky jsou limitovány její psychosociální nevyzrálostí, stěžovatelka může selhávat v náročnějších a neobvyklých situacích. Rodiče nejsou schopni mezi sebou korektně a spolehlivě kooperovat. Znalkyně doporučila, aby byl nezletilý svěřen do výchovy otci a stěžovatelce byl umožněn standardní rozsah styku, tedy každý druhý víkend a jedno odpoledne v pracovním týdnu. Upozornila přitom, že na kvalitě výchovného zázemí otce se velkou měrou podílí jeho partnerka; případná změna jejich vztahu by měla zásadní dopad na výchovnou způsobilost otce s nutností přehodnotit závěry znaleckého posudku. Stěžovatelka vyjádřila s obsahem a závěry znaleckého posudku nesouhlas, postup znalkyně shledala vadným a zpochybnila použité metody zkoumání; znalecký posudek je podle ní pojat jednostranně a nesprávně vychází z výchovných kvalit třetí osoby (otcovy partnerky). Navrhla proto výslech znalkyně, jakož i vypracování revizního posudku (viz dále bod 10).
7. K návrhu otce nařídil okresní soud dne 30. 4. 2015 předběžné opatření, kterým stěžovatelce uložil předat nezletilého do péče otce. Pro účely tohoto řízení vzal totiž za prokázané, že stěžovatelka porodila pod cizí identitou dvě děti a dala souhlas s jejich umístěním do dětského centra. Dle soudu je tak celková situace ohledně jednání stěžovatelky (která vědomě a úmyslně podávala informace o údajném úmrtí narozených dětí) natolik závažného charakteru, že minimálně do doby, než bude vypracován znalecký posudek z oboru psychiatrie, nelze podceňovat situaci, neboť stěžovatelka by mohla jednat v tzv. afektu a nezletilého ohrozit. Je zřejmé, že výchovná způsobilost stěžovatelky a její schopnost řádně pečovat o nezletilého je výrazným způsobem zpochybněna. Stěžovatelka reagovala dne 18. 6. 2015 návrhem na vydání předběžného opatření nařizujícího střídavou péči, přičemž uvedla, že žádným lékařem nebylo zjištěno, že by byla psychicky labilní, a že o nezletilého řádně osobně pečovala a že jí otec odmítá umožnit styk s nezletilým. Porod pod jménem své sestry vysvětlila tím, že v průběhu těhotenství ji opustil její přítele a otec dětí, bez jehož pomoci by nebyla schopna děti uživit, proto se rozhodla dát je k adopci. Současně si uvědomovala, že domněnka otcovství svědčí jejímu manželovi, který by s ohledem na jejich vyhrocené vztahy mohl adopci zhatit. Její jednání pod cizí identitou bylo plánované a promyšlené, nejednala tedy zkratkovitě či v afektu. Stěžovatelka dále uvedla, že otcovu výchovnou způsobilost považuje za sníženou s ohledem na jeho bohatou trestní minulost, agresivní povahu, probíhající trestní řízení pro domácí násilí, zneužívání alkoholu a exekuce. Usnesením ze dne 25. 6. 2015 okresní soud zrušil předběžné opatření ze dne 30. 4. 2015 a nařídil předběžné opatření, kterým rodičům uložil, aby se v péči o nezletilého po týdnu střídali. Vyšel přitom ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie, z něhož lze učinit závěr, že stěžovatelka nezletilého bezprostředně neohrožuje na životě a zdraví. K odvolání otce krajský soud dne 25. 9. 2015 toto usnesení změnil tak, že předběžné opatření ze dne 30. 4. 2015 se nezrušuje a návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření nařizujícího střídavou péči se zamítá. Podle krajského soudu nedošlo od vydání předběžného opatření ze dne 30. 4. 2015 k žádné změně poměrů, porod pod cizí identitou je třeba považovat za velmi závažné jednání ze strany stěžovatelky, které má nepochybně souvislost s jejími psychickými problémy; nelze přitom vycházet ze znaleckého posudku, aniž by byl aktualizován právě s ohledem na porod dětí pod cizí identitou a jejich ponechání v kojeneckém ústavu. Krajský soud proto uzavřel, že v současné době je vhodnější osobou k zajištění péče o nezletilého otec, jehož výchovná způsobilost nebyla nijak relevantně zpochybněna.
8. V mezidobí byl otec nezletilého rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 5. 2015 uznán vinným ze zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí (stěžovatelky) a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. K odvolání otce byl tento rozsudek v celém rozsahu zrušen usnesením krajského soudu ze dne 22. 7. 2015.
9. Usnesením ze dne 30. 11. 2015 nařídil okresní soud k návrhu stěžovatelky předběžné opatření, kterým upravil její styk s nezletilým v rozsahu každý sudý týden od úterý 16h do středy 7h a od pátku 16h do neděle 18h a každý lichý týden od středy 16h do pátku 7h.
10. Na jednání ve věci samé dne 29. 2. 2016 byla vyslechnuta znalkyně z oboru klinické psychologie, která vysvětlila použité metody a důvody vyšetření otcovy partnerky. Uvedla, že u dítěte jde o bazální existenční jistotu, není možné je vystavit situaci vysokého emočního napětí (rodič musí být odvezen RZS, pokus o sebevraždu), podle ní jde o velmi výrazné rodičovské selhání. Na otázku, zda by vyhodnocení bylo jiné, kdyby otec neměl svou současnou přítelkyni, odpověděla, že by nebylo tak jednoznačné, neboť ani jeden z rodičů nemá ideální výchovné předpoklady, v každém případě by zůstávalo stejné riziko u matky a rozchod otce s partnerkou by měl velmi negativní dopad na nezletilého. Na jednání konaném dne 2. 3. 2016 soud zamítl stěžovatelčin návrh na doplnění dokazování výslechem její matky, tedy babičky nezletilého, s tím, že je zřejmé, že příbuzní v pozici svědka vždy vypovídají ve prospěch té strany, která jejich výslech navrhovala; vyslechl-li soud jako svědkyni partnerku otce, pak z toho důvodu, že má svou osobností přímý výchovný vliv na nezletilého. Rovněž zamítl návrh na vypracování revizního znaleckého posudku, neboť soudní znalkyně byla osobně vyslechnuta před soudem, podala vysvětlení a objasnila otázky.
11. Napadeným rozsudkem ze dne 9. 3. 2016 okresní soud rozhodl, že nezletilý se s účinností od 1. 11. 2013 do 30. 11. 2014 svěřuje do výchovy matky, s účinností od 1. 12. 2014 do 30. 4. 2015 do střídavé péče obou rodičů a s účinností od 1. 5. 2015 a od právní moci rozsudku o rozvodu manželství do výchovy otce. Stěžovatelce byl stanoven styk s nezletilým každý lichý týden od pátku 16h do neděle 18h a každý týden od úterý 16h do středy 7h, se zvláštní úpravou po dobu prázdnin. Soud konstatoval, že poté, co byl nezletilý původním nepravomocným rozsudkem svěřen do výchovy stěžovatelky, následovala z její strany celá řada jednání, která svědčí o tom, že je výchovně nezpůsobilá. Zmínil zejména úmyslný a plánovaný porod pod cizí identitou, přičemž v žádném směru nepřijal její argumentaci ohledně daného jednání, a připomněl, že tak nezletilého připravila o sourozeneckou vazbu. Poukázal také na závěr znalkyně, podle které nedošlo ze strany nezletilého k silnému citovému přilnutí ke stěžovatelce. Pokud jde o otce, vzal soud za prokázané, že u něj došlo k postupnému zlepšení jeho výchovné kompetence, zejména pod vlivem jeho partnerky, která začala mimo jiné řešit logopedickou péči o nezletilého, kterou stěžovatelka zanedbala. Soud se rovněž zabýval otázkou, zda by v nejlepším zájmu dítěte byla střídavá péče, a dospěl k jednoznačnému závěru, že tato není možná. Je-li výchovná kompetence stěžovatelky snížená, tedy pokud stěžovatelka není způsobilá mít nezletilého ve své výlučné péči, není způsobilá jej mít ani ve střídavé péči; není totiž možné vystavit nezletilého neurčitému a neočekávanému ohrožení stěžovatelčina zkratkovitého jednání, přičemž k masivnímu selhání stěžovatelky došlo opakovaně. U rodičů je také vzhledem k jejich poruše osobnosti značně snížená schopnost komunikace a kooperace. Soud pak hodnotil závažnost selhání toho kterého rodiče s ohledem na jeho dopad na dítě a dospěl k závěru, že míra závažnosti je vyšší u stěžovatelky, u níž se jedná o selhání celkových kompetencí a schopností pečovat a vychovávat dítě; pokud jde o selhání u otce, jako nejzávažnější soud vyhodnotil řízení pod vlivem alkoholu, které by ohrožovalo i nezletilého, pokud by jej v autě převážel; své dluhy a exekuce pak otec již řeší. Za současného stavu má proto lepší výchovné předpoklady pro výchovu nezletilého otec, který prokázal snahu o celkovou nápravu situace.
12. Ve svém odvolání proti rozsudku stěžovatelka především namítla, že soud neprovedl jí navrhovaný důkaz revizním znaleckým posudkem, vzal za prokázaná některá tvrzení otce, aniž by zjišťoval jejich pravdivost, a slepě bez bližšího zkoumání následoval názory znalkyně, nad jejichž rámec neučinil prakticky žádné poznatky.
13. Dle zprávy opatrovníka ze dne 20. 4. 2017, ve které tento navrhl potvrzení napadeného rozsudku, se stěžovatelka s nezletilým stýká podle dohody rodičů každý sudý týden od pátku odpoledne do pondělí ráno a v lichém týdnu od středy odpoledne do pátku ráno. Při jednání s ním stěžovatelka opakovaně uvádí, že si přeje syna do péče a že otec by měl nastoupit výkon trestu odnětí svobody, o čemž opatrovník nemá ověřené informace. Nezletilý při pohovoru uvedl, že by si přál bydlet s tátou.
14. Na jednání konaném před krajským soudem dne 4. 5. 2017 byli opětovně vyslechnuti oba rodiče i partnerka otce a stěžovatelčiny návrhy na doplnění dokazování byly zamítnuty.
15. Napadeným rozsudkem ze dne 4. 5. 2017 změnil krajský soud napadený rozsudek tak, že nezletilý se pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství rodičů svěřuje do péče otce a že stěžovatelka je oprávněna se s nezletilým stýkat v každém sudém týdnu od pátku 15h do pondělí 8h, v každém lichém týdnu od středy 15h do pátku 8h a po dobu školních prázdnin. Ze shodných důvodů jako okresní soud přitom neshledal potřebu doplnit dokazování revizním znaleckým posudkem. Uvedl, že okresní soud správně vyšel z jasných a srozumitelně odůvodněných závěrů znaleckého posudku z oboru klinické psychologie, přičemž rozhodně nelze mít za to, že by jeho závěry "slepě" převzal, a zohlednil i všechny další skutečnosti, jež vyšly v řízení najevo. Krajský soud zdůraznil, že zatímco v otcově chování nastala po rozchodu s matkou zásadní změna k lepšímu, též díky pozitivnímu vlivu jeho partnerky, u matky šel vývoj věcí opačným směrem - konkrétně zmínil její pokus o sebevraždu, z nějž křivě obvinila otce, a porod pod identitou její sestry, což jsou z pohledu jejích výchovných kompetencí závažná jednání převyšující závadné jednání otce. Při svěření nezletilého do péče otce bylo také nutno vzít v úvahu stanovisko opatrovníka i zprávu mateřské školy, která hodnotí otcovo výchovné působení výrazně lépe než matčino; nelze přehlédnout ani autentické přání nezletilého, který si přeje bydlet s otcem. Pokud jde o případnou střídavou péči, krajský soud uvedl, že stěžovatelka ji u okresního soudu nenavrhovala a názor změnila až vlivem neúspěchu v řízení. Za vhodnou ji nelze pokládat také proto, že komunikace rodičů je na špatné úrovni a že faktická střídavá péče probíhající od prosince 2014 do dubna 2015 nezletilému neprospívala; střídavá péče konečně nebyla namístě i proto, že matce byl stanoven poměrně široký rozsah styku s nezletilým, v jehož rámci na něj může výchovně působit. Při posouzení rozsahu styku soud zkorigoval závěry znalkyně podle faktické dohody rodičů a zdůraznil, že kvalita výchovné způsobilosti stěžovatelky nepochybně odůvodňuje uskutečňování styku s nezletilým, v jehož zájmu je udržování pravidelného kontaktu s ní, přičemž otec potřebu styku respektuje. K otázce případného výkonu trestu otcem, namítaného stěžovatelkou, krajský soud zdůraznil, že pro rozhodnutí je určující stav v době jeho vyhlášení a nelze s jednoznačnou jistotou říci, že otec trest nastoupí (proti rozsudku okresního soudu ze dne 26. 5. 2016 podal odvolání). Samozřejmě platí, že pokud se tak stane, půjde o podstatnou změnu poměrů s nutností opětovného posouzení výchovného prostředí nezletilého.
II. Argumenty účastníků řízení
16. Ve své ústavní stížnosti ze dne 31. 7. 2017 stěžovatelka tvrdí, že v záhlaví uvedenými rozsudky byla porušena její práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), na rodinný život a na péči o děti dle článků 10 odst. 2 a 32 odst. 4 Listiny, resp. právo na respektování rodinného života dle článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
17. S odkazem zejména na komentářovou literaturu stěžovatelka v prvé řadě namítá vady spojené se znaleckými posudky, přičemž tvrdí, že zadáním na posouzení osobnosti rodičů a na vyhotovení doporučení o nejvhodnějším modelu výchovy uložil okresní soud znalkyním, aby hodnotily otázky právní, což jim nepřísluší (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2742/2013). Soud se tak preventivně zbavil odpovědnosti za své budoucí rozhodnutí [viz nález sp. zn. II. ÚS 2630/07 ze dne 13. 12. 2007 (N 224/47 SbNU 941)], přičemž poté ve velké míře pouze převzal tvrzení znalkyň, aniž by je podrobil dostatečně kritickému zkoumání a aniž by nechal vypracovat revizní znalecké posudky. Napadené rozsudky jsou podle ní navíc nedostatečně odůvodněny a trpí logickými rozpory.
18. Podle stěžovatelky obecné soudy také nerespektovaly zásadu, podle které v případě, že oba rodiče naplňují ústavněprávní kritéria pro svěření dítěte do péče zhruba stejnou měrou, je zájmem dítěte, aby bylo především v péči obou rodičů. Podle ní ani ze znaleckého posudku nesprávně výrazně favorizujícího otce nevyplývá, že by otec tato kritéria naplňoval "výrazně lépe" než ona, a okolnosti svědčí přinejmenším ve prospěch svěření nezletilého do střídavé péče. Namísto toho u nezletilého dochází k navazování pevnějších kontaktů a vzniku kvazi-rodinných vazeb s rodinou otcovy přítelkyně. Hodnocení výchovných schopností otce soudem je nepřesvědčivé, neboť nedostatečně zohledňuje jeho dřívější trestnou činnost a to, že má v následujících měsících nastoupit do výkonu trestu což povede k novému rozhodování o svěření do péče. Navíc kvality otcovy partnerky nemohou být faktorem, který by měl na pomyslných miskách vah převážit ve prospěch výlučné péče otce. Stěžovatelka je také přesvědčena, že její schopnost zajistit vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby nezletilého je na takové úrovni, že jeho svěření do výlučné péče otce je zcela nepodložené a v rozporu s nejlepším zájmem dítěte.
19. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že v důsledku domácího násilí, které na ní otec spáchal, se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha a úzkosti, v jejichž důsledku učinila některé zoufalé kroky; nyní však spolupracuje s psychology, její život je stabilizovaný, s dvojčaty, která porodila pod identitou sestry, se stýká a iniciovala řízení o jejich svěření do své péče. Její život se tak za poslední více než rok také posunul výrazně pozitivním směrem.
20. Okresní soud Brno - venkov ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 9. 3. 2016.
21. Krajský soud v Brně uvedl, že se s argumentací stěžovatelky vypořádal v odůvodnění svého rozsudku, které považuje za podrobné, srozumitelné a vystavěné na logické skutkové a právní argumentaci. Je přesvědčen, že ve věci jednal a rozhodl plně v souladu s ústavními pravidly.
22. Vedlejší účastník - Městský úřad Šlapanice, odbor sociální, ve svém vyjádření zrekapituloval vývoj právního stavu věci a obsah opatrovnického spisu. Zmínil, že stěžovatelka nedala souhlas s osvojením dětí narozených XXX a od jejich umístění do náhradní rodinné péče o ně projevuje zájem, dojíždí za nimi a podala návrh na jejich svěření do své péče. U nezletilého byl vypracován individuální plán ochrany, dlouhodobým cílem zůstává zajištění stabilního a bezpečného výchovného prostředí a zlepšení komunikace rodičů. Vedlejší účastník rovněž uvedl, že Okresní soud Malacky usnesením ze dne 10. 7. 2017 rozhodl ve věci podmíněného odsouzení otce ze dne 23. 8. 2013 tak, že se neosvědčil a trest vykoná; o otcově odvolání nebylo dosud rozhodnuto.
23. Vedlejší účastník - otec nezletilého - se domnívá, že ústavní stížnost stěžovatelky je primárně polemikou se skutkovým posouzením situace obecnými soudy a postrádá ústavněprávní přesah; odůvodnění napadených rozhodnutí jsou podle něj ústavně konformní a obecné soudy se srozumitelně vypořádaly s tím, proč byly důkazy navrhované stěžovatelkou považovány za nadbytečné. Zdůraznil, že od 1. 5. 2015, kdy je nezletilý v jeho péči, se podařilo vytvořit mu stabilizované zázemí, ve kterém se mu daří a je spokojený. Domnívá se, že stěžovatelka nemá skutečný zájem o dítě, ale spíše se mu chce pomstít, ačkoliv ona sama svým chováním zapříčinila, že dítě muselo být předáno do jeho péče. V řízení nebyla porušena žádná ústavní práva stěžovatelky ani nezletilého.
24. Stěžovatelka, ač vyzvána, se k vyjádřením ostatních účastníků řízení nevyjádřila.
III. Hodnocení Ústavního soudu
25. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že posuzovaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
26. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Zdrženlivost Ústavního soudu je namístě tím spíše v řízení o ústavních stížnostech brojících proti rozhodnutím soudů o svěření dítěte do péče obou či jednoho z rodičů, do nichž zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je zásadně doménou obecných soudů, které, se znalostí spisu a vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a s orgánem sociálně právní ochrany dětí, mohou nejlépe poznat a posoudit individuální okolnosti každého případu a učinit konečné rozhodnutí, jež bude odrážet nejen zájmy rodičů, ale zejména zájmy nezletilých dětí. V souladu s článkem 3 Úmluvy o právech dítěte totiž musí být pro soudy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí zájem dítěte, to znamená, že soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je pro dítě nejvhodnější, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů, případně jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče na péči o jeho děti zaručené v článku 32 odst. 4 Listiny.
27. Referenční rámec ústavněprávního přezkumu při rozhodování obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do výchovy vymezil například nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 [(N 32/56 SbNU 363), všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], ve kterém se v bodě 20 uvádí: "Napadl-li stěžovatel výroky rozsudků obecných soudů o svěření nezletilého do výchovy matce, je úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda těmito rozhodnutími obecné soudy porušily některá základní práva a svobody stěžovatele. K porušení by mohlo dojít především tím, že by soudy excesivním způsobem nerespektovaly již sama ustanovení běžného zákona, v tomto případě zejména ustanovení §26 odst. 2 a §50 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Ostatně, jak již Ústavní soud několikráte judikoval, je zásadně věcí obecného soudu zvážit podmínky svěření dítěte do výchovy jednoho či druhého rodiče. Proto je při posuzování předložené ústavní stížnosti třeba zabývat se v prvé řadě otázkou, zda obecné soudy při rozhodování o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti a úpravě styku s dítětem obsah a smysl příslušných zákonných ustanovení respektovaly."
28. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní normy tzv. podústavního práva (a případně i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
29. Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že pokud obecné soudy rozhodují o úpravě styku dítěte s rodičem, nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů. Je-li tedy rozhodnutím soudu dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání je zpravidla vždy v "nejlepším zájmu dítěte", přičemž odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, přičemž konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány (viz více v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016).
30. V projednávané věci stěžovatelka v prvé řadě namítá vady znaleckých posudků, ze kterých obecné soudy při rozhodování o úpravě práv a povinností k jejímu nezletilému synovi vycházely. Nesouhlasí se svěřením nezletilého do péče otce, které je podle ní v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, a domnívá se, že namístě bylo přinejmenším svěření do střídavé péče.
31. Z předmětného spisu v daném případě vyplývá, že nezletilý byl od rozchodu rodičů v péči stěžovatelky, jíž byl následně rozsudkem ze dne 19. 5. 2014 svěřen do výchovy (viz bod 2). Poté, co se měla stěžovatelka v červnu 2014 pokusit o sebevraždu, byl nezletilý na základě předběžného opatření předán do péče otce, avšak posléze byl vrácen do péče stěžovatelky. Následně byla předběžným opatřením nařízena střídavá péče (viz bod 4), která fakticky probíhala od prosince 2014 do 30. 4. 2015, kdy byl na základě dalšího předběžného opatření nezletilý předán do péče otce, v níž se nachází doposud. V mezidobí krajský soud zrušil výše uvedený rozsudek ze dne 19. 5. 2014 a nařídil doplnit dokazování znaleckými posudky k objasnění výchovné způsobilosti obou rodičů.
32. Pokud jde o usnesení, kterými okresní soud v návaznosti na pokyn krajského soudu zadal vypracování znaleckých posudků z oborů psychiatrie a klinické psychologie, Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že otázky adresované ustanoveným znalkyním částečně překračují meze odborného posouzení. V nyní posuzované věci sice nebylo sporu o nutnosti ověřit výchovné předpoklady rodičů, k čemuž byl okresní soud vyzván v usnesení krajského soudu ze dne 25. 11. 2014, avšak otázky formulované okresním soudem k tomuto cíli směřovaly jen částečně.
33. Otázka týkající se obecného hodnocení osobnosti rodičů znalkyní z oboru psychiatrie není v dané věci vhodná, neboť okresní soud se měl zaměřit zejména na posouzení těch charakteristik, které mají přímý vliv na rodičovské kompetence. Další otázku, na základě které měla znalkyně z oboru klinické psychologie určit, který z rodičů má lepší výchovné předpoklady, nelze při použití standardních psychologických metod zodpovědět; znalkyně tak mohla vyjádřit pouze svůj osobní názor, který se neopíral o forenzně přezkoumatelné znalecké zkoumání (viz Ptáček, R. Doporučení pro soudní znalce. In Brzobohatý, R., Cirbusová, M., Rogalewiczová, R. Interdisciplinární spolupráce v nejlepším zájmu dítěte. Brno: Tribun EU, 2015, s. 60 a násl.).
34. Zejména však není na místě směřovat vůči soudnímu znalci dotaz na nejvhodnější model zajištění další výchovy nezletilého, neboť to je rolí soudů, aby tento model samy našly. Praxi soudů, které znalcům kladou dotazy, jež jsou spíše dotazy právními, k jejichž zodpovězení je povinen soud po provedeném dokazování, již ve své judikatuře kritizoval jak Nejvyšší soud (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2742/2013), tak Ústavní soud [nález sp. zn. II. ÚS 2630/07 ze dne 13. 12. 2007 (N 224/47 SbNU 941)].
35. V projednávaném případě je tedy zřejmé, že znalecké posudky trpí vadami, neboť znalkyně zodpověděly otázky, které překročily meze jejich odborného posouzení, a učinily závěry, k nimž byl příslušný pouze soud. Pokud totiž znalci svými závěry zasahují do rozhodování soudu tím, že dávají přímý návod, jak rozhodnout o právních otázkách, nejde již o rozhodnutí nezávislého soudu. V případě, že se soud bez dalšího o znalecké závěry opře a nedoplní je o vlastní právní posouzení situace, zasahuje tím do práva účastníků řízení na soudní ochranu zaručeného článkem 36 Listiny. V posuzované věci však Ústavní soud navzdory uvedeným vadám znaleckých posudků nepřistoupil ke zrušení napadených rozsudků, a to z následujících důvodů. Ústavní soud je toho názoru, že v posuzované věci je třeba upřednostnit především stálost výchovného prostředí, jež je pro děti důležitou hodnotou, kterou je třeba chránit (viz výše cit. nález sp. zn. I. ÚS 153/16). V této souvislosti je namístě připomenout, že po několikerých změnách v péči je nezletilý od května 2015 svěřen do výchovy otce a podle zpráv opatrovníka i mateřské školy v jeho péči prospívá a přeje si u otce zůstat (viz bod 15). Rovněž je zřejmé, že oproti úpravě stanovené v rozsudku ze dne 9. 3. 2016 si rodiče dohodli širší rozsah styku (viz bod 13), který pak krajský soud převzal do svého rozsudku ze dne 4. 5. 2017. Tak (implicitně) respektoval závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu, které konkretizují ústavněprávní kritéria, jejichž naplnění Ústavní soud v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá (zejména pak míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb), a v nichž Ústavní soud zdůraznil, že "při jakémkoliv zásahu do rodinného života musí obecné soudy vždy usilovat o to, aby byl takový zásah minimalizován, tedy (a) aby dítě nebylo odtrženo zejména od osob, k nimž má silnou náklonnost, u nichž dlouhodobě setrvávalo a u nichž nachází svůj domov, a od svých sourozenců; a (b) aby bylo svěřeno do péče osoby, která uznává roli a důležitost jiných blízkých osob v životě dítěte a která tedy kontaktu dítěte s takovým osobami v případě nebude bránit" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683) a nález sp. zn. II. ÚS 1835/14 ze dne 11. 9. 2014]. Ze spisu i vyjádření orgánu sociálně právní ochrany dětí (srov. bod 22 výše) je zřejmé, že styk stěžovatelky s dítětem pravidelně probíhá a že stěžovatelka má dostatečný prostor pro zachování a postupné prohlubování vztahu se svým synem.
36. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že v minulosti ve své judikatuře odmítl takový postup obecných soudů, kdy zcela mechanicky a nekriticky přejímaly do svých právních závěrů závěry ze znaleckých posudků a fakticky tak nastolily situaci, že v dané věci "rozhodl znalecký ústav a nikoli soudy, jejichž role se omezila pouze na paušální a nekritické převzetí jeho závěrů" [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 581/06 ze dne 3. 6. 2008 (N 101/49 SbNU 491) či nález sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014]. Taková situace však dle názoru Ústavního soudu v nyní projednávaném případě nenastala, neboť obecné soudy všechny provedené důkazy, včetně předmětných znaleckých posudků, kriticky hodnotily především s ohledem na zájmy nezletilého, přičemž vycházely z celé řady důkazních prostředků, jimiž zkoumaly výchovné prostředí nezletilého a vzájemné vztahy mezi jeho rodiči. Ve věci tak byli opakovaně vyslechnuti rodiče nezletilého i partnerka otce, okresní soud přistoupil také k výslechu znalkyně z oboru klinické psychologie, soudy měly k dispozici rovněž výchovné zprávy opatrovníka a zprávy mateřské školy. Zejména okresní soud jasně a srozumitelně vysvětlil své vlastní úvahy, které ho vedly k závěru, že stěžovatelka se dopustila několika výchovných selhání a není způsobilá mít nezletilého ve své výlučné či ve střídavé péči. Svá rozhodnutí tedy oba soudy založily na legitimním zájmu, kterým je ochrana nejlepšího zájmu dítěte. Jestliže pak v této souvislosti odmítly jako nadbytečné provést stěžovatelkou navrhované důkazy, zejména revizní znalecký posudek, nelze tomuto jejich procesnímu postupu z hlediska ústavní konformity nic vytknout.
37. Ústavní soud však považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů" (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 514/17 ze dne 4. 4. 2017, bod 16). Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda v chování stěžovatelky došlo k určitému pokroku, resp. k jí tvrzené pozitivní změně (viz bod 19), a úpravu výchovných poměrů k nezletilému podle toho upravily (např. nařízením střídavé péče). V projednávané věci přitom soudy samy připustily, že otci v kvalitní výchově nezletilého pomáhá jeho partnerka a že pokud by otec nastoupil do výkonu trestu, bylo by nutné výchovné prostředí nezletilého znovu posoudit. Stejně tak bude nadále namístě brát ohled na přání dítěte.
38. V projednávané věci má tedy Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelky za to, že se soudy nezpronevěřily ochraně nejlepšího zájmu dítěte, která je hlavním účelem řízení ve věci péče o nezletilé. Napadené rozsudky - s ohledem na jejich stěžejní důvody - jako celek obstojí. Ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, zejména její právo na péči o dítě podle článku 32 odst. 4 Listiny a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do jejího rodinného života podle článku 10 odst. 2 Listiny, jimi porušena nebyla.
39. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu