ECLI:CZ:US:2017:1.US.2459.17.1
sp. zn. I. ÚS 2459/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, se sídlem Fráni Šrámka 1139/2, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 28 T 20/2014, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 2015 sp. zn. 1 To 59/2015 a rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti č. j. MSP-366/2017-OJD-SPZ/5 ze dne 28. 7. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2017 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), neboť jimi dle tvrzení stěžovatele došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 8, 36, 38 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a za toto své jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 let nepodmíněně. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podal odvolání, které bylo usnesením vrchního soudu zamítnuto. Následně podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, který toto usnesením ze dne 2. 3. 2016 sp. zn. 7 Tdo 1552/2015 odmítl.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem soudů bylo zasaženo do jeho ústavně chráněných práv, neboť postup orgánů činných v trestním řízení byl dle něj nezákonný a jednostranně vedený s cílem odsoudit jej bez ohledu na okolnosti, za kterých došlo k jednání, pro které byl odsouzen.
4. Vedle zmíněného napadl stěžovatel v doplnění své ústavní stížnosti doručeném Ústavnímu soudu dne 19. 10. 2017 také postup Ministerstva spravedlnosti, které rozhodnutím ze dne 28. 7. 2017 odložilo jeho podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 24. 2. 2017 a dodatek ze dne 14. 5. 2017. Tímto postupem Ministerstva spravedlnosti mělo dojít k porušení práv stěžovatele vyplývajících z čl. 36 a 38 Listiny a čl. 1 Ústavy.
5. Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření, nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, vždy ověřuje, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán. V dané věci byl věcný přezkum vyloučen z níže vyložených důvodů.
6. Ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu uvádí Ústavní soud následující. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na dva měsíce od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §27 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je řízení zahájeno dnem doručení návrhu Ústavnímu soudu. Protože Ústavní soud není součástí systému obecných soudů, jeho posláním je kontrola ústavnosti a řízení před ním je řízením odděleným od řízení před obecnými soudy, je lhůta pro ústavní stížnost zachována pouze podáním návrhu Ústavnímu soudu, nikoliv jinému soudu (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 361/17 ze dne 9. 2. 2017).
7. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky nezbytné k projednání ústavní stížnosti. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí vrchního a krajského soudu je třeba počítat nejpozději ode dne 24. 5. 2016, kdy stěžovatel podal předchozí ústavní stížnost v této věci a podle jejího obsahu byla napadená rozhodnutí stěžovateli již doručena. (Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením sp. zn. III. ÚS 1676/16 ze dne 18. 10. 2016). Stěžovatel svou nynější ústavní stížnost podal 29. 9. 2017, lhůta dvou měsíců pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu tedy zjevně nebyla zachována. Dobu doručení rozhodnutí zmíněných soudů nebylo třeba zjišťovat přesněji, neboť obsah spisu Ústavního soudu dostačuje k nepochybnému závěru o částečné opožděnosti ústavní stížnosti (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2107/17 ze dne 28. 11. 2017).
8. Pokud jde o doplnění ústavní stížnosti směřující proti postupu Ministerstva spravedlnosti, pak Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně vyložil, že procesním prostředkem k ochraně práva ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu není jakýkoli procesní prostředek, který je sice způsobilý změnit nepříznivou situaci stěžovatele, avšak stěžovateli přímo nepřísluší. Takovým prostředkem je i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, dále jen "trestní řád"), která není v dispozici stěžovatele; ten může dát k jejímu uplatnění pouze podnět [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94 ze dne 12. 5. 1994 (U 11/2 SbNU 219)]. S podáním podnětu však není spojeno zahájení žádného soudního řízení; závisí na ministru spravedlnosti, který může podat k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, aby po posouzení splnění podmínek k jejímu podání rozhodl, zda podnětu vyhoví či nikoli (srov. též Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 557). Ze žádného právního předpisu totiž nevyplývá nárok na projednání takového podnětu a tomu odpovídající povinnost Ministerstva spravedlnosti takovému podnětu vyhovět (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 100/14 ze dne 6. 5. 2014). Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona lze chápat pouze jako informaci pro subjekt oprávněný k jejímu podání (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2138/08 ze dne 24. 9. 2008 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2609/17 ze dne 28. 8. 2017).
9. Z výše řečeného vyplývá, že odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona nelze považovat za rozhodnutí či opatření ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; ministerstvo, resp. ministr spravedlnosti při aplikaci ustanovení §266 zákona č. 141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád), nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž pouze o tom, zda realizuje svoje oprávnění (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2609/17 ze dne 28. 8. 2017).
10. Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem a dílem podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka