ECLI:CZ:US:2017:1.US.2492.17.1
sp. zn. I. ÚS 2492/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: CF FLOP, s. r. o., sídlem Nejedlého 383/11, Brno, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou sídlem Masná 8, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2017, č. j. 47 Co 516/2016-355, a usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 29. 9. 2016, č. j. 5 C 99/2007-338, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno - venkov, jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 8. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
2. Stěžovatelka vystupovala na straně žalující ve sporu vedeném Okresním soudem Brno - venkov (dále také jen "okresní soud"), kde se domáhala na celkem čtyřech žalovaných úhrady částky ve výši 405 202,- Kč s příslušenstvím. Řízení ve věci samé bylo opakovaně přerušováno, přičemž podáním ze dne 13. 9. 2016 vzala stěžovatelka svou žalobu zpět v plném rozsahu. Okresní soud následně zjistil, že ve věci nebyl uhrazen soudní poplatek, proto stěžovatelku vyzval k jeho úhradě. Po uplynutí lhůty k úhradě soudního poplatku okresní soud řízení zastavil pro jeho neuhrazení s tím, že tento postup má přednost před zpětvzetím žaloby. O nákladech řízení rozhodl okresní soud dle ustanovení §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "občanský soudní řád"), s tím, že zavinění spočívá na straně stěžovatelky. Náklady řízení byly stanoveny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 47 156,- Kč pro každého ze čtyř žalovaných, tj. celkem v částce 188 624,- Kč.
3. Stěžovatelka napadla nákladový výrok odvoláním, o nákladech řízení proto rozhodoval Krajský soud v Brně (dále také jen "krajský soud"), který svým rozhodnutím ze dne 28. 4. 2017, č. j. 47 Co 516/2016-355, usnesení okresního soudu změnil tak, že stěžovatelku zavázal k úhradě nákladů řízení ve prospěch všech čtyř žalovaných ve výši 7 260,- Kč pro každého ze čtyř žalovaných, celkem tedy k částce 29 040,- Kč. Náklady odvolacího řízení nebyly přiznány žádné ze stran. Své rozhodnutí odůvodnil postupem dle nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 (toto i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz), podle kterého zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, došlo k zásahu do legitimních očekávání účastníků probíhajících soudních řízení ke dni 7. 5. 2013 a nejeví se spravedlivým, aby obecné soudy v důsledku neočekávatelného zrušení vyhlášky upravující výši náhrady nákladů právního zastoupení bez dalšího předvídatelnou maximální výši nákladů zmnohonásobily.
4. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2017, č. j. 47 Co 516/2016-355, a usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 29. 9. 2016, č. j. 5 C 99/2007-338, napadla stěžovatelka ústavní stížností s tvrzením, že tato rozhodnutí zasáhla do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví. Tvrdila, že okresní soud měl řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavit již v r. 2009, kdy by stěžovatelka nenesla náklady řízení za dva úkony žalovaných ze dne 20. 9. 2016 a dne 14. 9. 2016, tedy celkem částku ve výši 2 x 300,- Kč + DPH. Stěžovatelka dále tvrdila, že krajský soud měl při rozhodování o výši nákladů řízení postupovat dle advokátního tarifu, a to podle §9 odst. 1, který se použije pro řízení, kdy nelze hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Částka nákladů řízení tak měla dle tvrzení stěžovatelky činit 7 139,- Kč celkem.
III.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud je dále dle ustanovení §43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem má tento pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než o návrhu rozhodne nálezem, přičemž předpokladem je objektivní způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být obvykle předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zpravidla intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ke zrušení nákladových výroků tak Ústavní soud přistupuje pouze výjimečně a jen v případech, kdy je rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti - viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení však v nyní projednávané věci zjištěna nebyla.
8. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelky (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09, či usnesení ze dne 13. října 2009, sp. zn. I. ÚS 2552/09). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Stěžovatelka v dané věci brojí proti rozhodnutí v otázce nákladů řízení, které v konečném součtu činí částku ve výši 726,- Kč, tedy částku spadající do limitu tzv. bagatelních věcí. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti v dané věci tak plyne už ze samotné skutečnosti, že s ohledem na předmět sporu nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky.
IV.
9. Vedle závěrů o zjevné neopodstatněnosti projednávané ústavní stížnosti z důvodu rozhodování o nákladech řízení v bagatelní částce, uvedených shora, konstatuje Ústavní soud, že i bez aplikace těchto závěrů nelze spatřovat v napadených rozhodnutích zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Tvrzení stěžovatelky, že soud měl v daném případě při určení výše nákladů řízení postupovat dle advokátního tarifu, a to podle §9 odst. 1, se navíc zcela míjí se skutečností, že žaloba byla podána na peněžité plnění a tudíž výpočet výše nákladů řízení byl založen na jasně určitelné žalované částce.
10. Ústavní soud tak po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, neshledal důvod pro jejich zrušení. Ústavní soud se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, kdy tento zásah provádí výhradně tehdy, kdy případné porušení běžných zákonů dosáhne takové intenzity, že je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky, o to extrémnější tento zásah pak musí být v případě, kdy předmětem sporu jsou náklady řízení, navíc v bagatelní částce.
V.
11. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu