ECLI:CZ:US:2017:1.US.2494.16.1
sp. zn. I. ÚS 2494/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: ECOMEDIA plus, s. r. o, se sídlem Kominárska 2, 4, 839 04 Bratislava, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem Na Kozačce 1289/7, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, č. j. 21 Cdo 2041/2016-300, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015, č. j. 39 Co 368/2007-256, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jejího ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 6. 2006, č. j. 21 C 62/2002-126, jímž bylo určeno, že stěžovatelka (jako žalovaná) je společně s dalšími dvěma žalovanými povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy, tzn. částky 2 985 510, 80,- Kč, která byla převzata do úschovy soudu usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 10. 2001, č. j. Sd 29/2001-22, a jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatelka společně s dalšími žalovanými je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6 725,- Kč a že žalovaní včetně stěžovatelky jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 1 soudní poplatek ve výši 1000,- Kč.
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil shora uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 6. 2006, č. j. 21 C 62/2002-126, tak, že žaloba o nahrazení souhlasu stěžovatelky a ostatních žalovaných s vydáním předmětu úschovy se zamítá, a ve výroku o soudním poplatku byl změněn tak, že se stěžovatelce a ostatním žalovaným soudní poplatek nevyměřuje. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo současně rozhodnuto, že stěžovatelce ani ostatním žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů. V odůvodnění svého rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že v průběhu odvolacího řízení došlo ke změně ve skutkovém stavu věci, neboť částka složená do soudní úschovy byla žalobci vyplacena, a to na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2010, č. j. 24 Co 108/2009-109. Proto v daném případě předpoklady pro vedení sporu pominuly, neboť nahrazení nesouhlasu stěžovatelky a dalších žalovaných s vydáním úschovy rozsudkem nemůže vést k vydání soudní úschovy, protože ta již vydána byla a chybí tak i věcná legitimace účastníků k vedení daného řízení.
O dovolání stěžovatelky proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že dovolání stěžovatelky odmítl. Nejvyšší soud k tomu v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že stěžovatelka, napadá-li ve svém dovolání v rozsudku odvolacího soudu výrok o věci samé, výrok o soudním poplatku a o nepřiznání náhrady nákladů řízení ostatních žalovaných, není v této části stěžovatelka oprávněna dovolání podat, neboť výroky odvolacího soudu o věci samé a o nevyměření soudního poplatku stěžovatelce bylo rozhodnuto v její prospěch a výroky o nevyměření poplatku a o nepřiznání náhrady nákladů řízení ostatním žalovaným se stěžovatelky netýkají. V tomto rozsahu proto výroky napadeného rozsudku Městského soudu v Praze nevznikla a nemohla vzniknout stěžovatelce žádná újma na jejích právech, odstranitelná tím, že by dovolací soud tyto výroky rozsudku zrušil. Ani dovolání stěžovatelky proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nepřiznání nákladů řízení stěžovatelce není podle dovolacího soudu přípustné, protože tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a z obsahu spisu nevyplývá, že by stěžovatelce v řízení vznikly náklady, které by přesáhly uvedenou částku.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že pokud formálně odpadl předmět daného řízení, zůstává v této věci mezi účastníky předmět řízení nadále sporný, neboť nebyl dán dobrovolný souhlas s vyplacením peněz z úschovy. Stěžovatelka má tedy zájem na skutečném meritorním rozhodnutí věci, resp. na vyřešení sporných otázek, což je významné pro případné další kroky ve vztazích mezi účastníky a i pro otázku náhrady nákladů řízení. K přípustnosti své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že postupovala v souladu s judikaturou Ústavního soudu, pokud podala nejdříve dovolání k Nejvyššímu soudu, neboť nenastala výjimečná situace, se kterou zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, spojuje možnost podání ústavní stížnosti bez předchozího vyčerpání všech prostředků nápravy. V této souvislosti odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3097/15.
II.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Jde-li o rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatelka ve vztahu k tomuto rozhodnutí ve své ústavní stížnosti namítá, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu.
K námitkám stěžovatelky, které směřují proti té části usnesení Nejvyššího soudu, kterou za nepřípustnou bylo označeno dovolání stěžovatelky proti výrokům o věci samé a o soudním poplatku rozsudku Městského soudu v Praze, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde dovolací soud s odkazem na svoji předchozí judikaturu (usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, nebo usnesení ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. 2 Cdon 1648/97) uvádí, že: "Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože vznik případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší" (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, č. j. 21 Cdo 2041/2016-300).
V této souvislosti Ústavní soud připomíná principy, na nichž je založen celý civilní proces, tedy i řízení o dovolání. Konkrétně jde o zásadu dispoziční a projednací, přičemž podle první z nich je iniciativa vždy v rukou toho, kdo brání svůj zájem, a podle druhé soud projednává v řízení jen to, co mu (každý) z účastníků řízení předloží (srov. Wintrová, A. a kol.: Civilní právo procesní. 5. aktualizované vydání, Linde Praha, 2008. s. 76-78). V dovolacím řízení jsou tyto zásady upraveny v §240 odst. 1 a §242 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozhodovací praxe obecných soudů (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1363/96 ze dne 30. října 1997 in SoJ 1998, 3: 61- č. 28; aj.) a doktrína (Drápal, L. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1907-8; Wintrová, A. a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3. aktualizované vydání. Linde Praha, 2007. s. 709-710) z těchto zásad dále vyložily princip subjektivní přípustnosti dovolání, podle nějž je k dovolání oprávněn jen ten účastník (resp. jen v tom rozsahu), kterému byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma, která je odstranitelná zrušením napadeného rozhodnutí. Tyto principy jak jednotlivě, tak i ve svém souhrnu přitom plně odpovídají ústavněprávnímu požadavku na spravedlivý proces, totiž aby měl každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5.2010, sp. zn. II. ÚS 725/10).
Pokud jde o dovoláním napadený výrok o nákladech řízení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, Nejvyšší soud při rozhodování o přípustnosti této části dovolání podaného stěžovatelkou aplikoval ustanovení §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle nějž je dovolání dle §237 občanského soudního řádu nepřípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Přitom stěžovatelka proti tomuto závěru dovolacího soudu ve své ústavní stížnosti nic konkrétního nenamítá.
Podle Ústavního soudu Nejvyšší soud ve stěžovatelčině případě své závěry o nepřípustnosti dovolání odůvodnil zcela srozumitelně, logicky a přesvědčivě. Ústavní soud upozorňuje, že jako ochránce ústavnosti není oprávněn hodnotit nebo dokonce přehodnocovat zákonnost napadených rozhodnutí, nýbrž je toliko oprávněn k přezkumu jejich ústavnosti. Z mezí ústavnosti však napadené rozhodnutí dovolacího soudu nevykročilo.
Ústavní stížnost je proto v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto Nejvyšším soudem zčásti proto, že stěžovatelka nebyla k podání dovolání oprávněna a ve zbytku pro nepřípustnost dovolání podle kogentní právní normy, která možnost podání dovolání vylučuje, má to nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti zbylých námitek stěžovatelky, obsažených v její ústavní stížnosti, směřujících proti rozsudku Městského soudu v Praze.
Shora uvedená nepřípustnost dovolání stěžovatelky proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze znamená, že usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost nelze považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval. Jinými slovy vyjádřeno, napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo možné přímo napadnout ústavní stížností, neboť zákon proti němu žádný procesní prostředek nepřipouští. Lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí městského soudu je proto nutno počítat již od okamžiku doručení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze.
Dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015, č. j. 39 Co 368/2007-256, byl stěžovatelce doručen dne 12. 6. 2015. Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula dnem 12. 8. 2015. Byla-li ústavní stížnost podána až dne 27. 7. 2016, stalo se tak po lhůtě stanovené zákonem. Ústavní stížnost proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015, č. j. 39 Co 368/2007-256, byla podána opožděně a Ústavní soud se jí nemohl věcně zabývat.
Na uvedeném nic nemění ani odkaz stěžovatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3097/15, který není přiléhavý, neboť toto usnesení se týkalo situace, kdy bylo společně s ústavní stížností podáno i dovolání a Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou s ohledem na to, že ke dni rozhodnutí Ústavního soudu řízení u Nejvyššího soudu stále běželo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti opožděný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu