ECLI:CZ:US:2017:1.US.257.16.1
sp. zn. I. ÚS 257/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Milušky Šišperové, zastoupené JUDr. Jiřím Ronkem, advokátem se sídlem Janáčkova 1212, Kyjov, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně č. j. 4 C 285/2007-178 ze dne 25. 1. 2012, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 26/2013-246 ze dne 10. 4. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 4642/2014-312 ze dne 27. 10. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně (dále též "okresní soud") a Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud"), přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu stížnostního návrhu Ústavní soud nicméně dovodil, že stěžovatelka napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, Praha: ASPI, 2004, č. 3, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejího podání.
Z obsahu přiloženého spisového materiálu se podává, že rozsudkem okresního soudu č. j. 4 C 285/2007-178 ze dne 25. 1. 2012 bylo vypořádáno zaniklé společné jmění žalobkyně - stěžovatelky a žalovaného Bohumila Šišpery (dále jen "vedlejší účastník") tak, že do výlučného vlastnictví každého z účastníků soud přikázal práva a povinnosti vypočtené ve výrocích I. a II., výrokem III. uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na vyrovnání jeho podílu částku 19 023 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a ve výrocích IV. až VI. pak rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 38 Co 26/2013-246 ze dne 10. 4. 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a dále přiznal vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 53 129 Kč, k jejíž úhradě zavázal stěžovatelku.
Odvolací soud se jednak neztotožnil s názorem stěžovatelky, podle něhož vedlejším účastníkem tvrzený závazek ve výši 400 000 Kč, vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 20. 4. 2004 uzavřené s Ing. Vogeltanzem, neměl být zahrnut do vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM") z důvodu, že částka v takové výši přesahovala poměry účastníků ve smyslu §143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Ve shodě se soudem prvního stupně měl krajský soud naopak za zjištěné, že se nejednalo o jednorázově vzniklý dluh, nýbrž o sumarizaci předchozích půjček, jež vedlejšímu účastníkovi za trvání manželství jako opakovanou finanční výpomoc poskytoval Ing. Vogeltanz. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že vedlejší účastník předmětný závazek v řízení o vypořádání SJM uplatnil opožděně, tj. až po uplynutí tříleté lhůty od nabytí právní moci rozvodu manželství, která nastala dne 1. 7. 2005. Připomněl, že závazek byl navržen k vypořádání již ve vyjádření vedlejšího účastníka k žalobě stěžovatelky ze dne 13. 4. 2007, přičemž skutečnost, že toto neobsahovalo číselnou specifikaci závazku, nebylo možno podle odvolacího soudu kvalifikovat jako dodatečné rozšíření SJM ve smyslu závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2881/2008 ze dne 27. 4. 2010.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka následně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 4642/2014-312 ze dne 27. 10. 2015 odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti obecným soudům vytkla, že nesprávně posoudily včasnost uplatnění závazku vedlejšího účastníka v celkové výši 400 000 Kč k vypořádání. Poukázala přitom na obsah písemného vyjádření vedlejšího účastníka k žalobě ze dne 13. 4. 2007, v němž toliko zmínil, že má půjčku u Ing. Jaroslava Vogeltanze, jehož navrhl vyslechnout jako svědka. Z řečeného podle stěžovatelky vyplývá, že závazek nebyl v podání učiněném ve lhůtě označen způsobem umožňujícím jeho dostatečnou identifikaci, resp. že vedlejší účastník navrhl k vypořádání závazek jiný, který svými znaky neodpovídal závazkům, míněno "řadě postupně poskytovaných půjček", jež dle zjištění obecných soudů účastníkům za trvání manželství vznikly. Tím se obecné soudy, zejména pak soud odvolací, odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, reprezentované rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 1112/2006 ze dne 23. 5. 2007, rozsudkem (správně: usnesením) sp. zn. 22 Cdo 2881/2008 ze dne 27. 4. 2010 a usnesením sp. zn. 22 Cdo 2742/2012 ze dne 25. 9. 2012. Pochybení obecných soudů spočívalo podle stěžovatelky rovněž v tom, že nepřípustně nahradily skutečnosti uváděné vedlejším účastníkem vlastními poznatky, které získaly z provedeného dokazování, jmenovitě z výpovědi svědka Ing. Vogeltanze. V důsledku popsaného postupu se závěr obecných soudů o existenci několika závazků, z nichž žádný svým rozsahem nepřesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, nachází v příkrém rozporu s příslušnými skutkovými tvrzeními vedlejšího účastníka, který po celou dobu řízení prohlašoval, že mu byla poskytnuta jedna půjčka ve výši 400 000 Kč.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky spolu s napadenými soudními akty, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není opodstatněná.
V projednávané věci stěžovatelka uplatňuje námitky proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy a z něj vyvozovaných skutkových zjištění. Jakkoliv se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se toliko o polemiku se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů přistupuje pak pouze tehdy, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
Vady podobného charakteru Ústavní soud v přezkoumávané věci ovšem nezjistil. Dle jeho náhledu obecné soudy pečlivě a podle zásad vyjádřených v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Z ústavněprávního hlediska jim tedy nebylo možno nic vytknout.
Pozornosti Ústavního soudu ostatně neuniklo, že stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla totožné námitky, které dříve uplatnila ve svém dovolání a jimiž se podrobně zabýval Nejvyšší soud v napadeném usnesení ze dne 27. 10. 2015. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu rekapitulovat to, co bylo dovolacím soudem již jednou vysvětleno, odkazuje stěžovatelku v podrobnostech na odůvodnění jeho rozhodnutí. Jen pro připomenutí, dovolací soud shledal závěry odvolacího soudu stran řádné identifikace hodnot navržených k vypořádání vedlejším účastníkem za souladné se svou judikaturou. Současně také vyvrátil tvrzení stěžovatelky, že vedlejší účastník po celou dobu řízení setrval na tom, že mu byla Ing. Vogeltanzem poskytnuta pouze jedna půjčka, když naopak již před soudem prvního stupně upřesnil, že si peníze od svědka začal postupně půjčovat od roku 1996, mimo jiné na úhradu dluhů stěžovatelky. Na zmíněnou argumentaci Nejvyššího soudu přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nereagovala.
Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelkou zmiňované právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
Za dané situace Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu