ECLI:CZ:US:2017:1.US.2605.17.1
sp. zn. I. ÚS 2605/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Marie Handschin, zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Nádražní 344/23, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3816/2016-342 ze dne 31. 5. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 53/2011, Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem č. j. 38 C 53/2011-189 ze dne 22. 4. 2015 rozhodl o žalobě bývalého manžela stěžovatelky na vrácení daru (členství v bytovém družstvu) tak, že žalobce je členem bytového družstva Správní bytové družstvo Nový domov, IČ 00033456, se sídlem v Praze 4, Maroldova 1449/8, a nositelem členských práv a povinností, s nimiž je spojeno zejména právo nájmu blíže specifikované bytové jednotky. Současně rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 22 Co 353/2015-295 ze dne 10. 3. 2016 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka uvedla, že dovolací soud pochybil tím, že se řádně nezabýval uplatněnými dovolacími důvody, jakož ani pochybeními soudů prvního a druhého stupně ohledně prokazování rozhodných skutečností potřebných pro správné a spravedlivé rozhodnutí. Konkrétně namítla, že jí včas navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností soudy dílem bezdůvodně odmítly jako nadbytečné a dílem zcela ignorovaly, čímž došlo ke hrubému zkreslení skutkového stavu a následně k překroucení a chybnému výsledku v neprospěch stěžovatelky. Tyto své námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah naříkaného soudního aktu i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že Nejvyšší soud její dovolání odmítl, aniž se řádně zabýval dovolacími důvody. Nejvyšší soud se naopak právní argumentací předestřenou stěžovatelkou zabýval a na vznesené právní otázky odpověděl tak, že již byly v jeho judikatuře vyřešeny, popřípadě odpověď na ně vyplývá přímo z ustanovení právního předpisu. Námitkami procesního charakteru, tj. údajnými vadami spočívajícími v neprovedení soudy prvního a druhého stupně stěžovatelkou navržených důkazů, se Nejvyšší soud nezabýval, poněvadž dovolání nebylo přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Z odůvodnění odvolacího soudu je přitom zcela zřejmé, že se výhradami stěžovatelky stran opomenutých důkazů zabýval a zcela dostatečně vysvětlil, proč soud prvního stupně některé důkazní návrhy nepřipustil (zejména absence relevantní souvislosti s právem žalobou uplatňovaným), popřípadě proč z provedených důkazů neučinil významnější skutkové závěry (str. 5 rozsudku městského soudu, str. 5 - 6 rozsudku obvodního soudu). Tím spíše tedy Nejvyšší soud neměl důvod se touto dovolací námitkou, jež v obecné rovině nemá při nepřípustnosti dovolání v dovolacím řízení své místo, dále zabývat. To také v odůvodnění svého usnesení dostatečně zdůraznil. Nejde o situaci extrémního excesu, kdy by soudy předmětné důkazní návrhy ignorovaly či je bez dalšího odmítly.
Závěrem Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a nepřísluší mu tak rozhodovat o věcech, jejichž rozhodování je svěřeno soudům obecným. Z toho důvodu ani nemůže vést v tomto směru žádné dokazování, jak je pro řízení o ústavní stížnosti navrhuje stěžovatelka. Pokud jde o tvrzení stran opomenutých důkazů, to lze spolehlivě ověřit z obsahu spisového materiálu, který si Ústavní soud od obvodního soudu vyžádal.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. října 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu