ECLI:CZ:US:2017:1.US.2620.17.1
sp. zn. I. ÚS 2620/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Pavla O. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Petrem Vavříkem, advokátem se sídlem v Přerově, Bartošova 1660/16, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. listopadu 2016 č. j. OP 13/2013-3609 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. května 2017 č. j. 14 Co 49/2017-3786, za účasti Okresního soudu v Bruntále a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Eva P. (jedná se o pseudonym), jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. srpna 2017, navrhoval podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí ve věci péče o nezletilou Janu (jedná se o pseudonym), kdy odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně tak, že stěžovateli (otci) zakázal styk s nezletilou a uložil mu nahradit státu náklady řízení.
2. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo rodiče na péči o děti a jejich ochranu podle čl. 32 odst. 4 Listiny, právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, nebýt diskriminován na základě pohlaví podle čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 14 Úmluvy a právo dítěte odděleného od jednoho z rodičů udržovat s rodičem pravidelný osobní kontakt podle čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně, tak jako v uplatněných opravných prostředcích, uvedl, že se se závěry nalézacího i odvolacího soudu nemůže ztotožnit, neboť jsou ústavně nekonformní. Rozhodnutím odvolacího soudu byl zakázán styk stěžovatele s nezletilou dcerou, aniž by byly splněny zákonné podmínky (jen odkaz na závěry znaleckých posudků o osobnostní poruše otce). Uvedl, že od poslední úpravy výkonu rodičovské odpovědnosti k 27. 1. 2016 nedošlo k podstatné změně poměrů ve smyslu §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a toto rozhodnutí nemá oporu v provedených důkazech. Obecné soudy se dále přidržují ve svých skutkových a právních závěrech základní vadné premisy v tom smyslu, že skutkový stav v předmětné věci ohledně výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilé doznal podstatných změn. Odvolací soud zvolil nejkrajnější variantu restrikce, zákaz styku s nezletilou v rozporu s výsledky dokazování, doporučením znalkyň i názorem nezletilé Jany.; rozhodl, aniž by navrhl či učinil nějaký pokus o nápravu nepřijatelných vztahů mezi rodiči.
4. Stěžovatel tvrdil, že ve věci rozhodující soudy postupovaly v rozporu s ústavní zásadou spravedlivého procesu, právní jistoty a legitimního očekávání, čímž došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 2482/13. Stěžovatel s ohledem na extrémní nesoulad mezi realitou a provedenými důkazy, resp. jejich hodnocením, ke kterému soudy obou stupňů v řízení dospěly, navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
5. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
6. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
7. Ústavní soud připomíná, že: "Pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních, a že stejně tak posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, se zřetelem na učiněná skutková zjištění, náleží obecným soudům.". V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
8. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.". Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte.".
9. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil (sedmé podání stěžovatele Ústavnímu soudu), že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o rodičovské odpovědnosti zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi [srov. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)]. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí není důvod pochybovat o tom, že ve věci rozhodující soudy z těchto principů vycházely. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z provedeného dokazování je zřejmé, že bitva mezi rodiči se vede doslova na všech frontách, v úrovni majetkoprávní, trestněprávní, přestupkové a v neposlední řadě bohužel i ve vztahu k nezletilé dceři. Odvolací soud má za to, že přechody mezi nenávistnými výchovnými prostředími nemohou zájmu nezletilé odpovídat a pro již tak psychicky zraněné dítě by představovaly neúměrnou zátěž. Pro rozhodnutí soudu pak z uvedených skutečností vyplývá závěr, že v žádném případě nelze předpokládat, že ve výchovném prostředí stěžovatele by nezletilá měla pro vztah k matce potřebnou podporu. Za situace, kdy dítě je citově na matku více fixováno a při respektování jeho citových vazeb k členům rodiny (zejména dvěma polorodým sourozencům), v níž vyrůstá, nelze podle odvolacího soudu o svěření nezletilé do výlučné péče stěžovatele uvažovat.
10. Odvolací soud pak stěžovateli podrobně vysvětlil, z jakého důvodu, po opětovném vyhodnocení všech důkazů provedených v řízení soudy obou stupňů, při zohlednění obsahu spisu a všeho, co za řízení vyšlo najevo, dospěl, na rozdíl od soudu okresního, k jednoznačnému závěru, že situaci nezletilé již není možno řešit jinak, než zákazem styku s otcem. Byť se zajisté jedná o opatření extrémně dopadající do práv otce, je odvolací soud přesvědčen, že v daném případě je opodstatněno nutností zajistit ochranu práva nezletilé na klidný a nerušený duševní vývoj a zdraví, když právě s tímto právem se výkon rodičovského práva otce na styk s nezletilou dostává do výrazné kolize.
11. V daném případě bylo cestou znaleckého zkoumání postaveno zcela najisto, že nezletilá Jana je dítětem psychicky týraným, a to vlivem dlouhodobě konfliktního a psychicky náročného sporu rodičů. V tomto procesu jsou aktivní oba rodiče, příčina neúspěchu vzájemné komunikace však leží více na straně otce a spočívá v jeho ohrožujícím komunikačním stylu. Tento je pak dán narcistickou poruchou osobnosti, která byla u otce diagnostikována a jejíž projevy v důsledku dekompenzace této poruchy vlivem boje mezi rodiči se již výrazně promítly do rodičovské způsobilosti otce, konkrétně do jeho výchovných a rodičovských schopností. Nezletilá je přímo ohrožena zcela patologickými vztahy mezi rodiči, dochází u ní k tzv. procesu štěpení, který pro její další psychický vývoj může mít fatální následky. Znalkyně pak v podstatě zcela vyloučily možnost běžného kontaktu nezletilé s otcem bez přímého psychického ohrožení dítěte. O správnosti závěrů znalkyň pak není žádného důvodu pochybovat.
12. Ústavní soud uzavírá, že z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před odvolacím soudem a polemizuje se závěry, ke kterým tento soud dospěl, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat, proto lze bez dalšího odkázat na napadená rozhodnutí.
13. Odmítnutí této ústavní stížnosti ovšem nijak nevylučuje možnost jiného soudního rozhodnutí či uzavření jiné dohody rodičů o úpravě styku s nezletilou za předpokladu, že dojde k normalizaci vztahů rodičů. Ústavní soud proto v této souvislosti, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilým dítětem nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683).
14. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citované judikatuře Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu