ECLI:CZ:US:2017:1.US.2623.17.1
sp. zn. I. ÚS 2623/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Valentýna Plzáka, zastoupeného JUDr. Zbyňkem Petrem, advokátem se sídlem Praha 1, Široká 36/5, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 427/2016-387 ze dne 8. 11. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2259/2017-517 ze dne 25. 7. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením městského soudu bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (soud prvního stupně) ze dne 1. 7. 2016 č. j. 38 EXE 2518/2015-340, kterým zamítl stěžovatelův návrh na zastavení exekuce vyklizením bytu a pro pohledávku ve výši 60.928 Kč vedené soudní exekutorkou JUDr. Ingrid Švecovou, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 091 EX 01856/15. Prvostupňový soud ve svém citovaném rozhodnutí uvedl, že převážná část námitek vznesených stěžovatelem, týkající se okolností, které předcházely vydání exekučního titulu, jsou námitkami směřujícími do nalézacího řízení, kterými se již exekuční soud zabývat nemůže, neboť exekuční řízení není pokračováním nalézacího řízení ani duplicitním nalézacím řízením a exekuční soud je vázán pravomocným a vykonatelným exekučním titulem. Z uvedeného plyne, že nemohou obstát ani námitky stěžovatele, které se týkají případné povinnosti oprávněných poskytnout povinným nabídky nového bydlení, neboť, jak plyne z exekučního titulu, povinnost povinných vyklidit předmětný byt není vázána na zajištění bytové náhrady ze strany oprávněných.
3. Napadeným usnesením pak Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost, neboť závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Nejvyšší soud vysvětlil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat správnost exekučního titulu, obsahem rozhodnutí je vázán a je povinen z něj vycházet. I když lze přisvědčit dovolateli, že podle ustálené soudní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. 20 Cdo 4128/2016) může návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. podat i povinný, závěr odvolacího soudu, že nejsou důvody pro takovéto zastavení exekuce, odpovídá obsahu spisu.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces. Obecné soudy podle něj postupovaly i v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, kterou dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou povinny respektovat, a to konkrétně nálezem sp. zn. II. ÚS 2230/2016 ze dne 1. listopadu 2016, jímž Ústavní soud rozhodl, že důvod k zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. je dán i tehdy, jestliže by výkon rozhodnutí znamenal zjevnou nespravedlnost a byl v rozporu s principy právního státu. V takovém případě je v exekučním řízení přípustný i přezkum hmotněprávního nároku. Podle stěžovatele tak měl prvostupňový soud zjišťovat zdravotní stav povinných. Dále měl povinnost mu dát možnost se k věci dostatečně vyjádřit, což však neučinil.
III. Hodnocení Ústavního soudu
5. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
7. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele a dospěl k závěru, že stěžovatelovy námitky směřují ryze do oblasti podústavního práva, poukazují na výhrady, které již byly posouzeny obecnými soudy. Stěžovatelova argumentace, byť i se odvolává na zásady spravedlivého procesu, směřuje ryze proti vyvození právních závěru, pohybující se na úrovni podústavního práva.
8. V projednávané věci obecné soudy nevybočily z mezí své rozhodovací sféry a Ústavní soud neshledal, že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Argumentace uvedená v ústavní stížnosti je jen opakováním výhrad, již přednesených před obecnými soudy a jimi vypořádaných.
9. Odkaz na výše citovaný nález Ústavního soudu též není případný, v tam posuzované věci bylo vedeno exekuční řízení v souvislosti s nezaplaceným jízdným v hromadné dopravě, přičemž stěžovatel v té věci byl těžce zdravotně postižený držitel průkazu ZTP/P a z toho titulu má nárok na bezplatnou přepravu v hromadné dopravě. Exekuční řízení proti jeho osobě bylo tedy v rozporu s elementárními pravidly spravedlnosti a zdravého rozumu. V aktuálním případě se však ze strany stěžovatele jedná o polemiku s pravomocným výrokem vydaným v nalézacím řízení o jeho existujícím dluhu a povinnosti vyklidit byt.
10. Ústavní soud tedy neshledal ústavní dimenzi předloženého případu, a proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu