ECLI:CZ:US:2017:1.US.2653.17.1
sp. zn. I. ÚS 2653/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., t. č. Věznice Jiřice, Lysá nad Labem, zastoupeného Mgr. Janem Fraňkem, advokátem se sídlem Jana Opletala 644/8, Poděbrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. července 2017 č. j. 14 To 255/2017-41 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. června 2017 č. j. 1 PP 15/2017-29, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Projednávanou ústavní stížností se stěžovatel obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel žádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud v Nymburce žádost napadeným usnesením zamítl.
3. Krajský soud v Praze napadeným usnesením stížnost proti rozhodnutí okresního soudu zamítl.
4. Oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nesplnil jednu z podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stanovených tr. zákoníkem. Sice prokázal polepšení svým chováním a plněním svých povinností, podle soudů však od něj v tuto chvíli nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená usnesení odporují výše konkretizovaným ustanovením Listiny i rozhodovací praxi Ústavního soudu [nálezu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)]. Pokud mu soudy znovu přičetly k tíži, že v minulosti páchal závažnou trestnou činnost zavrženíhodným způsobem a dopustil se jí i v době podmíněného propuštění, porušují tím zásadu zákazu dvojího přičítání (ne bis in idem). Za tato protiprávní jednání byl již stěžovatel v minulosti shledán vinným a byl mu uložen trest. Soudy přitom řádně nevzaly v úvahu jeho velmi dobré chování ve výkonu trestu.
6. Stížnostní soud dále argumentoval i tím, že riziko páchání trestné činnosti pramení i ze zneužívání omamných a psychotropních látek. Podle jeho názoru navzdory spolupráci se sdružením zabývajícím se uvedenou problematikou se na svobodě stěžovatelova drogová minulost opět stane problémem zásadním, jehož řešení bez skutečné odborné pomoci má jen velmi malou naději na úspěch. Stěžovatel namítá, že tento závěr soud učinil, aniž by k tomu provedl jakékoli dokazování, navíc za situace, kdy stěžovatel při více než čtyřletém pobytu ve vězení prokazatelně abstinuje. Stěžovatel se navíc k tomuto závěru nemohl vyjádřit. Stěžovatel uzavírá, že zobecnění názoru soudu by vedlo k tomu, že by nebylo možné podmíněně propustit žádného pachatele s drogovou minulostí.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o Ústavní stížnosti, a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává takové aspekty soudního rozhodování jako je jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost, neboť jeho funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti vyděleného ze soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) spočívá v ochraně před zásahy do základních práv a svobod a hodnocení oprávněnosti případných zásahů z hlediska pravidel stanovených Listinou (zejména čl. 4) nebo jiným ústavním zákonem, popř. mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy). I přes odkaz na ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry soudů podrobí instančnímu přezkumu.
10. Ústavní soud se otázkou aplikace §88 tr. zákoníku a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů, vydávaných na základě žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, zabýval již dříve [srov. například nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), usnesení ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, usnesení ze dne 15. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14 a usnesení ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14]. V citovaných rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit ("soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže...", obsažená v aplikovaném ustanovení §88 odst. 1 tr. zákoníku). Nejde tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", nýbrž teprve po zhodnocení daných okolností soudem, kterému je ponechán poměrně velmi široký prostor pro vlastní uvážení. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.
11. V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [srov. nálezy ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439) a ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09, ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10, ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 75/13, ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14, ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14, ze dne 2. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2761/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14, a další]. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného soudu.
12. Podstata ústavní stížnosti spočívá - jak bylo shora předznačeno - v námitce, že soudy při posuzování žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění na svobodu porušily právní princip ne bis in idem, neboť považovaly jeho chování před zahájením výkonu trestu odnětí svobody za rozhodující, ačkoli jej zvážily již při ukládání vykonávaného trestu; dále nezohlednily míru jeho úsilí o nápravu a zařazení do řádného života a vyjádřily nepřiměřeně kritická očekávání v otázce, zda v budoucnu povede řádný život i s poukazem na dřívější zneužívání omamných a psychotropních látek.
13. Dospěje-li obecný soud k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)].
14. Jde-li o předpoklad pro podmíněné propuštění, stanovený v §88 odst. 1 tr. zákoníku, že stěžovatel svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení, soudy vzaly v potaz, že vykonává trest bez problémů, byl pracovně zařazen, a to i na pracovišti mimo věznici, sedmkrát byl kázeňsky odměněn a opakovaně mu bylo umožněno opustit věznici. Tuto podmínku tedy považovaly za splněnou.
15. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že smysl podmíněného propuštění nespočívá jenom v tom, aby byl odsouzený za dobré chování z výkonu trestu podmíněně propuštěn, ale je potřeba sledovat prognózu jeho chování. Polepšení je proto třeba sledovat nejen jako adaptaci odsouzeného na prostředí věznice, kde je jeho chování determinováno režimem věznice, ale musí jít o skutečné změny v jeho chování odůvodňující naději, že povede řádný život (usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 3024/16).
16. Ke kritice stěžovatele, že soudy přihlédly k jeho trestní minulosti (stěžovatel byl podle konstatování soudů, proti kterým se v ústavní stížnosti nevymezuje, v minulosti opakovaně soudně trestán, v rejstříku trestů má dvanáct záznamů, dosáhl již podmíněného odložení výkonu trestu, tohoto beneficia však nevyužil a ve zkušební době znovu páchal trestnou činnost, jejíž nebezpečnost gradovala, zvlášť závažný zločin provedl zbabělým a zavrženíhodným způsobem, kdy obětí byla žena vysokého věku, od spáchání poslední loupeže přitom uplynuly pouhé čtyři roky). Ústavní soud uvádí, že soud rozhodující o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je povinen zkoumat minulé chování žadatele, tj. zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného. Pouze tak dostojí principům vztaženým k institutu podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Jak vyplývá z jeho dosavadní rozhodovací praxe, takový postup nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem (zákaz "dvojího přičítání") ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, zejména již jedenkrát zklamané důvěry, je pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 399/14, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3220/13, ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1535/13 nebo ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 4805/12). Ačkoliv to obecné soudy výslovně neuvedly, z jejich rozhodnutí je zřejmé, že u stěžovatele vyžadují výrazně delší období vzorného chování ve výkonu trestu odnětí svobody, aby znovu nabyly přesvědčení, že stěžovatel skutečně prodělal takový osobnostní posun, který by odůvodnil předpoklad, že situace bude po jeho propuštění odlišná, tzn., že stěžovatel svým slibům tentokrát dostojí a povede na svobodě řádný život.
17. Nelze přisvědčit stěžovateli, že zneužívání drog v minulosti automaticky vylučuje možnost odsouzeného dosáhnout podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Při komplexní úvaze přihlížející konkrétně k osobě stěžovatele, k jeho životním poměrům a charakteru jeho chování na svobodě však nelze stížnostnímu soudu vytýkat, že jeho obavu, že stěžovatel by po podmíněném propuštění ani nyní nevedl řádný život, podpořila i informace o jeho drogové minulosti. Je obecně známou skutečností, že po předchozí zkušenosti se zneužíváním tvrdých drog existuje vyšší riziko inklinace k jejich užívání v budoucnu (bez ohledu na delší abstinenci).
18. Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) je nepřípadný s ohledem na odlišný skutkový stav. Ve věci rozhodované uvedeným nálezem šlo o situaci, kdy stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí v zásadě jen zopakoval z odsuzujícího rozsudku, že společenská nebezpečnost jednání pachatele byla hodnocena jako vysoká, z čehož posléze dovodil, že po výkonu poloviny uloženého trestu nelze dospět k závěru, že je dána prognóza řádného vedení života odsouzeného na svobodě. V nyní posuzované věci obecné soudy nezamítly žádost toliko kvůli charakteru trestné činnosti, jíž se stěžovatel dopustil, nýbrž kvůli tomu, že dřívější tresty, včetně "výchovného" nebo "alternativního" se minuly svým účinkem, stěžovatel se z nich nepoučil a způsob života stěžovatele byl poznamenán soustavným pácháním trestné činnosti a nedodržováním základních společenských a zákonných norem.
19. K námitce ohledně absence veřejného zasedání před soudem druhého stupně Ústavní soud uvádí, že právo stěžovatele vyjádřit se k věci nebylo porušeno, neboť všechny skutkové okolnosti, které soud potřeboval k rozhodnutí ve věci, byly známy již z řízení před soudem prvého stupně a stěžovatel své výhrady vtělil do podané stížnosti. Stěžovatel ani neuvádí, které další případné námitky nemohl v důsledku procesního postupu krajského soudu uplatnit. Vzhledem k tomu, že soud druhého stupně pouze potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně a žádná další skutková zjištění nebyla nutná, bylo vyřízení stěžovatelovy stížnosti bez nařízení jednání ústavněprávně zcela konformní.
20. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu