ECLI:CZ:US:2017:1.US.2673.17.1
sp. zn. I. ÚS 2673/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti Invest Troja s. r. o., Košická 63/30, Praha 10 - Vršovice, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2017 č.j. 9 As 246/2016-46, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016 č. j. 11 A 140/2013-68 a rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 8. 7. 2013, sp. zn. 1 RM14465/2013-16231 č.j. 42008/2013-MZE-16231/1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 8. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů státní moci.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka je vlastnicí pozemku p. č. X v k. ú. Troja vedeného v katastru nemovitostí jako "ostatní plocha - zeleň". Uvedené zařazení pozemku bylo založeno rozhodnutím Odboru komunálního hospodářství a zemědělství Národního výboru hlavního města Prahy č. j. OKHZ 2571/69, 176/70 ze dne 23. 3. 1970, kterým byl dotčený pozemek vyjmut z lesního fondu se současným konstatováním, že na něm mají být zachovány stávající lesní poroty jako vysoká zeleň k plnění jejich funkcí.
Dne 7. 5. 2008 vydal Magistrát hlavního města Prahy, Odbor ochrany prostředí, v řízení zahájeném z moci úřední, rozhodnutí sp. zn. S-MHMP - 513385/2007OOP-IV-965/R-61/2008/Fi, kterým rozhodl v pochybnostech podle §3 odst. 3 lesního zákona o tom, že dotčený pozemek je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa. Citované rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatelky zrušeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 25. 7. 2008 č. j. 24594/2008-16210. Dne 9. 4. 2009 vydal Magistrát hlavního města Prahy, Odbor ochrany prostředí nové rozhodnutí, kterým rozhodl tak, že pozemek dle katastru nemovitostí p. č. X k. ú. Troja, o výměře 8.247m2, je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa ve smyslu §3 odst. 1 písm. a) lesního zákona. O podaném odvolání rozhodlo Ministerstvo zemědělství svým rozhodnutím ze dne 27. 7. 2009 č. j. 21028/2009-16210, jímž odvolání stěžovatelky zamítlo a rozhodnutí magistrátu potvrdilo. Proti shora uvedenému rozhodnutí ministerstva podala stěžovatelka žalobu, které Městský soud v Praze vyhověl a rozhodnutí Ministerstva zemědělství zrušil. V následném správním řízení, aniž by ministerstvo učinilo ve vztahu ke stěžovatelce jakýkoliv úkon, vydalo dne 8. 7. 2013 ústavní stížností napadené rozhodnutí, kterým odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy znovu zamítlo.
O žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 8. 7. 2013, sp. zn. 1 RM14465/2013-16231 č. j. 42008/2013-MZE-16231 rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl. O následně podané kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že ji ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že o charakteru dotčeného pozemku nejsou žádné pochybnosti a pro zahájení řízení podle §3 odst. 3 lesního zákona nebyl žádný důvod. K tomu, aby určitý pozemek byl považován za pozemek určený k plnění funkci lesa, musí být vyhledány dva znaky: jednak takový pozemek je, anebo byl a nadále má být lesnicky obhospodařován (znak fakticky, materiální) a jednak v evidenci (katastru) nemovitosti musí být označen druhem kultury uvedeným v ustanovení §3 odst. 1 lesního zákona (znak právní, formální). Z obou znaků je pak rozhodující znak faktický (materiální), neboť pozemek určený k plnění funkci lesa je definován materiálně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2009, č. j. 5 As 94/2008-44).
Dotčený pozemek byl rozhodnutím Odboru komunálního hospodářství a zemědělství Národního výboru hlavního města Prahy č. j. OKHZ 2571/69, 176/70 ze dne 23. 3. 1970 pravomocně vyjmut z lesního fondu s podmínkou, "že veškeré lesní porosty na vyjímaných plochách budou zachovány jako vysoká zeleň". Po vydání tohoto rozhodnutí nebyl dotčený pozemek nikdy lesnicky využíván. Stěžovatelka má za to, že názor správních orgánů a soudů je založen výlučně na zjištění, že se na dotčeném pozemku do roku 2006 nacházely lesní porosty, resp. po roce 2006 jejich fragmenty. V rozhodnutí z roku 1970 byla výslovně aprobovaná skutečnost, že na dotčeném pozemku bude zachován lesní porost pro nelesnické účely. Související tezí orgánů státní moci je, že rozhodnutí Odboru komunálního hospodářství a zemědělství Národního výboru hlavního města Prahy č. j. OKHZ 2571/69, 176/70 ze dne 23. 3. 1970, nevyvolává právní účinky, a to buď s ohledem na obecnou zásadu "rébus sic statibus" či v důsledku potřeby aplikovat principy zakotvené v ustanovení §16 odst. 4 a §16 odst. 5 písm. b) nynějšího lesního zákona (Nejvyšší správní soud). Tyto závěry podle názoru stěžovatele postrádají zákonnou oporu a jsou projevem svévole, při současném nerespektování zásady ochrany nabytých práv.
Podle názoru stěžovatelky je právní hodnocení jak správních orgánů, tak i obecných soudů popřením zásady právní jistoty a principu vázanosti státní moci zákonem. Vydaná pravomocná rozhodnutí orgánů veřejné moci lze nahrazovat rozhodnutími novými jen výjimečně, a to pouze za předpokladu, že je takový postup ustanoveními zákona výslovně dovolen. V ostatních případech se jedná o překážku věci rozhodnuté. Stěžovatelka je dále toho názoru, že zásahem do její právní jistoty bylo zasaženo i do jejího práva vlastnit majetek a pokojně jej užívat podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka nabyla vlastnické právo k pozemku v době, kdy se jeho právní charakter s ohledem na stav zápisu v katastru nemovitostí i s ohledem na existenci shora citovaného pravomocného rozhodnutí Národního výboru hlavního města Prahy z roku 1970, jevil jako zcela nesporný a nezakládající důvod pro vznik pochybnosti.
Stěžovatelka spatřuje porušení svých procesních práv tím, že po vydání rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2013, č. j. 5 Ca 184/2009-37, a před vydáním ústavní stížností napadeného rozhodnutí Ministerstva zemědělství jí nebyla poskytnuta možnost podle §36 odst. 3 správního řádu vyjádřit se k podkladům pro vydání nového rozhodnutí a navrhnout další důkazy, jimiž stěžovatelka hodlala prokázat oprávněnost svých námitek. Z citovaného ustanovení podle stěžovatelky nevyplývá, že by právo vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí svědčilo účastníkům jen tehdy, pokud jde o podklady prokazující skutkový stav, zatímco podklady, z nichž lze dovozovat pouze právní závěry, jsou z účinků předmětného ustavení zcela vyjmuty. Smyslem práva zaručeného §36 odst. 3 s. ř. není podle stěžovatelky poskytnout účastníkovi toliko možnost obsah podkladů pro vydání rozhodnutí prostudovat, ale též poskytnout mu možnost zaujmout k jejich obsahu vlastní stanovisko (v souvislosti s uvedeným stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 58/2000, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 42/2014-35). V případě stěžovatelky se přitom nejednalo o pouhé formální pochybení, neboť tato měla v úmyslu navrhnout nové důkazy, kterými by bylo prokázáno, že aktuální stav dotčeného pozemku po šesti letech od vydání rozhodnutí správního orgánu neodpovídá definičním znakům pozemku určeného k plnění funkce lesa podle §2 lesního zákona. Stěžovatelka hodlala navrhnout ohledání na místě samém a zpracování nového znaleckého posudku.
Za porušení procesních práv považuje stěžovatelka i tu skutečnost, že jí nebyl připuštěn znalecký posudek Ing. Tomáše Záruby, soudního znalce v oboru "Lesní hospodářství" a "Ekonomika - oceňování lesa", který poukazoval na to, že plnění produkční funkce lesa je na dotčeném pozemku podprůměrné, funkce rekreační a zdravotně sociální je omezena na minimum. Zmíněný znalecký posudek byl vypracován až po rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 4. 2009 a návrhu na doplnění dokazování nebylo ze strany ministerstva vyhověno. Tento postup považuje stěžovatelka za nezákonný, neboť navzdory koncentraci řízení by správní orgány měly svojí činností směřovat k naplnění principu materiální pravdy. Podle stěžovatelky měly správní orgány vzít v úvahu faktický stav dotčeného pozemku, jak byl zjištěn ve správním řízení.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
Po věcné stránce je ústřední námitkou stěžovatelky nesouhlas s rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, kterým bylo rozhodnuto o změně způsobu využití sporného pozemku. Na rozdíl od dosavadního způsobu užívání pozemku (ostatní plocha - zeleň) by měl tento nově sloužit k plnění funkcí lesa.
Podle náhledu Ústavního soudu je posouzení způsobu využití pozemku především na správních resp. soudních orgánech. Je pochopitelné, že tyto nemohou jednat v rozporu s platnou legislativou, nicméně nic takového se v předmětném případě neprokázalo.
Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku věnoval otázce pochybnosti právního režimu sporného pozemku, která u něj vyvstala poté, co na něm byla část dřevin pokácena a část dřevin poškozena. V takovém případě nelze mít postup správních, potažmo soudních orgánů, za svévolný. Ve své podstatě došlo jen k ujasnění funkce sporného pozemku. Je sice pravdou, že rozhodnutí Národního výboru hlavního města Prahy z roku 1970 stanovilo jiný způsob využití pozemku, ovšem to bylo doplněno podmínkou, jejímž smyslem bylo zachování původního poslání a účelu sporného pozemku. Pokud důvod, pro který byl pozemek vyňat z lesních pozemků, nebyl naplněn, není vznik pochybnosti správních orgánů o jeho určení popřením právní jistoty stěžovatelky. Pozemek, jako součást zemského povrchu, se v čase neustále proměňuje a nelze vyloučit, že následkem faktických změn, které proběhly v souladu s právem, dojde ke změně jeho právního určení. Vzhledem k tomu, že důvod vynětí pozemku z pozemků lesních nebyl realizován několik desetiletí, lze považovat pochybnost správních orgánů o účelu určení pozemků za logický a racionální.
Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku řádně vypořádal i s posouzením charakteru stěžovatelčina pozemku, přičemž vycházel z jeho faktického stavu. Jmenovaný soud zcela správně poukázal na to, že pro posouzení právního charakteru pozemku nemůže být rozhodující faktická změna, ke které došlo nezákonnou cestou. Při hodnocení stavu pozemku vycházely obecné soudy z posudku znaleckého ústavu Lesprojekt, podle něhož byla funkce lesa snížena, ale ne natolik, aby nebylo možné obnovou části vykáceného porostu regenerovat ekosystém do původního stavu. Stěžovatelka sice uvedený znalecký posudek zpochybnila podjatostí znalce, nicméně i s touto argumentací se Nejvyšší správní soud řádně vypořádal.
Namítá-li stěžovatelka, že ji nebyl připuštěn důkaz znaleckým posudkem Ing. Tomáše Záruby, neuvedla, proč tento posudek nepředložila ještě před rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 4. 2009. Zjištění materiální pravdy je nepochybně podstatnou zásadou jak správního, tak i soudního řízení, ovšem i aplikace této zásady má své hranice, jež jsou dány smyslem a účelem koncentrace řízení. V opačném smyslu by došlo k popření tohoto právního institutu. Stěžovatelka v rámci svých procesních námitek uvádí, že nebyla řádně vyzvána ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. S touto námitkou se ústavně konformním způsobem vypořádal Nejvyšší správní soud, když ve svém odůvodnění poukázal na to, že novou skutečností měl být pouze rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2013, č. j. 5 Ca 184/2009-37, který podle jeho mínění není rozhodný při zjišťování skutkového stavu věci. Stěžovatelka navíc neuvádí, že by s vydáním tohoto rozhodnutí nebyla obeznámena. Tvrzení se tak jeví čistě účelovým. V podrobnostech lze zcela odkázat na ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu