ECLI:CZ:US:2017:1.US.270.17.1
sp. zn. I. ÚS 270/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Stanislava Lembaka, t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou se sídlem Praha 3 - Flora, Přemyslovská 1939/28, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2017 sp. zn. 8 To 7/2017 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. prosince 2016 sp. zn. 20 Nt 2019/2016, 20 Nt 3015/2016, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. ledna 2017, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Trestného jednání se měl dopustit zjednodušeně řečeno tím, že měl podle pokynů obviněného Serhiye Shtetse najímat kurýry, kteří v dubnu 2016 provedli jednotlivé vývozy marihuany z území České republiky do Spolkové republiky Německo. Tuto marihuanu jim měl zároveň předat před vyvezením. Stěžovatel tedy měl jako člen organizované skupiny neoprávněně zprostředkovat a přechovávat pro jiného omamnou a psychotropní látku ve velkém rozsahu.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. července 2016 sp. zn. 30 Nt 1030/2016 byl stěžovatel s účinností od 28. července 2016 vzat do vazby z důvodů podle §67 písm. a) trestního řádu. Navazujícím usnesením téhož soudu ze dne 14. prosince 2016 sp. zn. 20 Nt 2019/2016, 20 Nt 3015/2016 bylo podle §72 odst. 1 ve spojení s §73b odst. 3 trestního řádu rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě a o zamítnutí jeho propuštění z vazby. Nadále měly totiž trvat důvody vazby. Obvodní soud nepřijal ani písemný slib stěžovatele, ani písemnou záruku jeho matky, a rozhodl, že účelu vazby nelze dosáhnout jinak, ani ji nelze nahradit předběžnými opatřeními uvedenými v §88c trestního řádu. Jeho stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. ledna 2017 sp. zn. 8 To 7/2017.
4. Podle odůvodnění obou napadených usnesení měly dosud zjištěné skutečnosti nasvědčovat tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, se stal a existují zřejmé důvody vedoucí k podezření, že jej spáchal stěžovatel, který se k němu měl navíc doznat. Stěžovateli hrozí v případě prokázání viny uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně 8 let (v sazbě od 8 do 12 let), což vede - bez ohledu na skutečnost, že doposud nebyl trestán - k obavám, že se bude vyhýbat trestnímu stíhání, ať už skrýváním se na neznámém místě, nebo útěkem. Kromě toho u něj nebyly zjištěny žádné silné důvody, které by jej nezbytně vázaly k určitému místu pobytu a které by tak mohly eliminovat obavu, založenou hrozbou vysokého trestu.
5. Obvodní soud ve vztahu k argumentaci stěžovatele uvedl, že v jeho případě zatím nejde o dlouhodobou vazbu (v době rozhodování obvodního soudu trvala tato vazba méně než 5 měsíců). Nebylo proto třeba vyžadovat předložení konkrétních důkazů, že útěk ze strany stěžovatele skutečně hrozí, s přihlédnutím ke všem individuálním specifikům dané věci i osoby stěžovatele. Uvedený soud vzal v úvahu sdělení stěžovatele i jeho matky, že v případě propuštění bude bydlet u svých rodičů a zároveň bude moci ihned nastoupit do práce, kterou vykonával před svým vzetím do vazby, jelikož má stále platný pracovní poměr. Tyto skutečnosti ovšem nepovažoval za dostatečné záruky, že by stěžovatel chtěl vést řádný život, neboť již v době spáchání předmětné trestné činnosti měl místo stálého pobytu a stejnou práci. Trestná činnost byla navíc vykonávána na území Spolkové republiky Německo, a tudíž trvá obava, že by tam mohl nepozorovaně (v rámci Schengenského prostoru bez legitimace na hranicích) uniknout. Připustit lze i možnost jeho vycestování na Ukrajinu, kde žijí příbuzní jeho otce, který ho vychovával.
6. Uvedené důvody doplnil krajský soud v tom smyslu, že obava, že se stěžovatel bude vyhýbat trestnímu stíhání, je zvyšována jeho poměry. Stěžovatel bydlel v pronajatém bytě s přítelkyní, je mladý, svobodný, v rámci trestné činnosti měl jednat s cizími státními příslušníky a jezdit do Spolkové republiky Německo, s čímž souvisí obava, že by mohl nepozorovaně opustit republiku. Krajský soud nepovažoval jeho vazbu, která do doby jeho rozhodnutí trvala 5 měsíců, za nepřiměřenou či dlouhodobou, a to při zvážení složitosti a rozsáhlosti vyšetřované věci. V ní je stíháno více obviněných, kteří se měli dopustit více útoků s přesahem trestné činnosti za hranice České republiky. K jejímu odhalení je třeba provádět velké množství vyšetřovacích úkonů, jež jsou vzhledem k mezinárodnímu charakteru činu časově náročné. Vyšetřovací úkony jsou prováděny průběžně, přičemž v řízení nebyly zjištěny průtahy.
7. Závěrem svého usnesení krajský soud uvedl, že zejména s ohledem na výši hrozícího nepodmíněného trestu se nedomnívá, že by prostřednictvím alternativních opatření náhrady vazby bylo zabráněno stěžovateli v jeho útěku či skrývání se před trestním řízením. Jeho písemný slib, dohled matky ani dohled probačního úředníka nepovažoval za dostatečné. Krajský soud se zde ztotožnil se závěry obvodního soudu, podle nichž osoba stěžovatele v současné době nedává záruku toho, že by vedl řádný život a že by jeho písemný slib byl splněn. Kontrola, zda trestnou činnost znovu nepáchá, by byla právě pro charakter trestné činnosti nemožná.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel se úvodem ústavní stížnosti vyjádřil k otázce důvodnosti jeho trestního stíhání. Upozornil, že nelze směšovat jeho plnou, pravdivou a ucelenou výpověď o tom, jakým způsobem jednal v rámci trestné činnosti, s doznáním k trestné činnosti. Jeho výpověď rozhodně nebyla doznáním ke všem skutečnostem uváděným v usnesení o zahájení trestního stíhání. Vina obviněného zatím nebyla v celém rozsahu prokázána.
9. Obecné soudy se měly podle stěžovatele zabývat posuzovanou trestnou činností nedostatečným a tendenčním způsobem. Jejich rozhodnutí o trvání vazby nestojí na žádném konkrétním důvodu; jediným takovým by mohla být hrozba vysokého trestu, tato nicméně sama o sobě jako důvod vazby nemůže obstát. Jinak ale v napadených rozhodnutích nebyl uveden jediný konkrétní důkaz či konkrétní skutečnost svědčící o tom, že útěk či skrývání sena straně obviněného skutečně hrozí. Místo toho jejich odůvodnění obsahují řadu rozporů, které zpochybňují jejich věcnou správnost. Důvodem vazby je podle stěžovatele toliko přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o jeho vině, což je však s ohledem na princip presumpce neviny nepřípustné a tomuto přesvědčení je obviněný připraven se v trestním řízení bránit.
10. Pokud jde o hrozbu vysokého trestu, stěžovatel upozorňuje, že důvody, které opravňovaly soud učinit závěr o nebezpečí jeho útěku v době vzetí do vazby, již nemusí postačovat jako důvod trvání vazby po dalších měsících vyšetřování. V případě dlouhodobé vazby lze vyžadovat, aby orgány činné v trestním řízení přišly s konkrétními důkazy o hrozbě útěku. V této souvislosti poukazuje na odůvodnění nálezu ze dne 14. září 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16. Stěžovatel zdůrazňuje, že jeho vazba trvala k okamžiku podání ústavní stížnosti již téměř půl roku. Sám přitom nemá žádné osobní kontakty ani ve Spolkové republice Německo, ani na Ukrajině, což platilo i v době jeho vzetí na vazby. Je občanem České republiky, má v ní veškeré zázemí, práci i rodinu, která se za něj zaručila. Zároveň je připraven odevzdat svůj pas a přijmout dohled probačního úředníka, jakož i zákaz vycestování. Obavu, že se bude vyhýbat trestnímu stíhání, eliminuje i jeho písemný slib, neboť doposud proti němu nebylo vedeno trestní stíhání. Vedl spořádaný život bez jakýchkoliv excesů, nepije ani neužívá omamné či psychotropní látky.
11. Jakákoliv hrozba, že by stěžovatel vycestoval na Ukrajinu, by mohla být eliminována uložením zákazu vycestování a odevzdáním pasu. Je s podivem, že druhý spoluobviněný Serhiy Shtets byl obvodním soudem dne 8. listopadu 2016 propuštěn na svobodu, přestože je ukrajinským státním příslušníkem, na území Ukrajiny bezprostředně před svým zadržením pravidelně pobýval a před svým zadržením měl dokonce v úmyslu vycestovat do Francie. Argumentace soudů, podle níž by mohl stěžovatel nepozorovaně opustit Českou republiku do jiné země Schengenského prostoru, se jeví absurdní, protože tímto způsobem by mohlo být argumentováno u každého obviněného vzatého do vazby.
12. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem, podle něhož pro přijetí jeho písemného slibu či dohled probačního úředníka chybí dostatečné záruky, že znovu nebude páchat předmětnou trestnou činnost. Předně není ve vazbě z důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu, tedy z důvodu existence obavy, že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Jak vyplývá z jeho výpovědi, neměl ani nemá vazby na jakékoliv jiné osoby, než obviněného Serhiye Shtetse. Za nedůvodné považuje i zpochybnění záruky poskytnuté jeho matkou, která je bezúhonnou osobou, se stálým bydlištěm, požívající důstojnosti a úcty každého bezúhonného člověka. Poukaz na existenci Schengenského prostoru je pak z hlediska posouzení důvodů pro uvalení nebo prodloužení vazby zcela nevýznamná.
13. Důvodem vazby podle §67 písm. a) trestního řádu nemůže být ani potřeba výslechů ve Spolkové republice Německo. Jak vyplývá z trestního spisu, v úvahu přichází pouze výslech svědka Trong Son Nguyen, který s největší pravděpodobností nebude ani uskutečněn, protože se předpokládá, že tato osoba se nebude k trestnímu řízení vyjadřovat a využije svého práva nevypovídat. Nyní se pouze čeká na vyjádření ze strany německé policie v tomto směru.
III.
Předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Vlastní posouzení
15. Po seznámení se s argumentací stěžovatele a obsahem napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, a tudíž není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
17. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, jimiž bylo podle §72 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, do které byl vzat z důvodů podle §67 písm. a) trestního řádu. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že rozhodování o vazbě není rozhodováním o vině či nevině obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o ní je vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, či v případě jeho propuštění ze zadržení, případně z výkonu trestu odnětí svobody, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat [například nález ze dne 25. května 2004 sp. zn. I. ÚS 161/04 (N 74/33 SbNU 229)].
18. Rozhodnutí, na jehož základě byl obviněný vzat do vazby nebo bylo rozhodnuto o jejím dalším trvání, má za následek, že po určitou dobu bude omezena jeho osobní svoboda, tedy neodčinitelný zásah do jeho základního práva podle čl. 8 odst. 1 Listiny. Již tato skutečnost odůvodňuje přezkum těchto rozhodnutí v řízení před Ústavním soudem, a to především z toho hlediska, zda byly k takovémuto zásahu splněny podmínky plynoucí z čl. 8 odst. 5 Listiny, podle něhož nesmí být nikdo vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.
19. Posouzení podmínek pro vzetí obviněného do vazby, jakož i pro její další trvání, svěřuje zákon obecným soudům. Je primárně jejich věcí, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak (například s ohledem na možnosti nahrazení vazby přijetím záruk ve smyslu §73 a 73a trestního řádu) ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [například nález ze dne 12. prosince 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 (225/39 SbNU 379)]. Jejich rozhodnutí musí být náležitě odůvodněna, čímž bude naplněn jeden z nezbytných požadavků spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
20. Ústavní soud ani v případě přezkumu rozhodnutí o vazbě nenahrazuje rozhodovací činnost obecných soudů. Tato rozhodnutí přezkoumává pouze z relevantních ústavněprávních hledisek, tedy zda byla podložena zákonným důvodem, a zda tvrzené důvody vazby nejsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo zda neabsentuje jejich odůvodnění poukazem na konkrétní skutečnosti.
21. V nyní posuzované věci bylo rozhodnuto o dalším trvání vazby, protože byl ze strany obecných soudů nadále shledán důvod jejího trvání podle §67 odst. a) trestního řádu. Podle tohoto ustanovení smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Citované ustanovení poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení. Vyložit jeho klíčové pojmy (například pojem "důvodná obava") totiž zpravidla nelze zcela abstraktně a úplně, neboli objektivně verifikovatelně. Pro posouzení správnosti závěru, že v konkrétním případě existují důvody k vzetí obviněného do vazby nebo k jejímu dalšímu trvání, je určující, zda není založen na skutečnostech, jež jsou v tomto ohledu nerozhodné nebo mu svým obsahem protiřečí, nebo které ve svém souhrnu pro takovýto závěr nepostačují, nebo zda naopak nebyly opomenuty jiné relevantní skutečnosti, případně zda nebyl jejich význam zjevně vadně poměřen.
22. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, načež zjistil, že obecné soudy založily svůj závěr o důvodnosti dalšího trvání vazby nejen na hrozbě vysokého trestu (jak tvrdil stěžovatel), ale rovněž na konkrétních okolnostech trestné činnosti, které se měl stěžovatel dopustit a z níž vyplývá riziko možného vyhýbání se trestnímu stíhání. Jde zejména o to, že stěžovatel může mít s ohledem na předmětnou trestnou činnost vazby na jiné osoby ve Spolkové republice Německo, přičemž nelze vyloučit, že by prostřednictvím těchto vazeb - při zohlednění jeho osobních poměrů - nemohl utéct do zahraničí. Tyto skutečnosti musí být nadále prověřovány, což však vyžaduje určitou dobu. Povinností obecných soudů je, aby v rámci svého rozhodování o dalším trvání vazby konfrontovaly výsledky prověřování těchto vazeb z toho hlediska, zda opodstatňují další trvání vazby. V napadených rozhodnutích se touto otázkou zjevně zabývaly, byť tak učinily poměrně stručně.
23. Pokud jde o otázku délky vazby, lze přisvědčit názoru, že některé důvody, jež postačovaly k rozhodnutí o vzetí do vazby, mohou být s ohledem na jejich obecnější povahu postupem času oslabovány. V případě dlouhodobé vazby proto obstojí jen za předpokladu, budou-li podpořeny konkrétními skutečnostmi (nález sp. zn. I. ÚS 2652/16). Tento závěr nicméně v tuto chvíli nijak nezpochybňuje zákonnost vazby stěžovatele. Obecné soudy ve svých rozhodnutích vysvětlily, z jakého důvodu existovala - v dané fázi řízení - důvodná obava, že se bude vyhýbat trestnímu stíhání právě využitím svých případných vazeb v zahraničí. Nelze samozřejmě vyloučit, že do budoucna může být tento závěr při absenci dalších konkrétních skutečností významně oslaben, tuto skutečnost však budou muset v rámci svého dalšího rozhodování posoudit a adekvátně zohlednit obecné soudy. V době vydání napadených rozhodnutí délka vazby stěžovatele - při zohlednění celkové složitosti věci a dosavadního průběhu řízení - zjevně nebyla neproporcionální.
24. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečným způsobem odůvodnily další trvání vazby stěžovatele a nemožnost jeho nahrazení některým z alternativních prostředků. V jejich závěrech nelze spatřovat svévoli ani jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ostatními námitkami se Ústavní soud nezabýval, neboť na výsledku tohoto řízení nemohly nic změnit.
25. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu