ECLI:CZ:US:2017:1.US.2717.16.1
sp. zn. I. ÚS 2717/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Josefa Hemelíka, zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, U Jiskry 114/1, Rumburk, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2016 č. j. 11 Co 515/2015-91, 11 Co 516/2015-91 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 30. 10. 2014 č. j. 17 C 142/2013-40, ve znění usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. 1. 2015, č. j. 17 C 142/2013-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 8. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaným rozsudků.
II.
Dne 12. 4. 2013 byl stěžovateli doručen platební rozkaz Okresního soudu v Děčíně, obsahující mimo jiné výrok o tom, že má jmenovaný podat vyjádření k žalobě. Současně byl poučen o tom, že pokud bude proti platebnímu rozkazu podán ve lhůtě 15 dnů odpor, bude tento zrušen v celém rozsahu. Dne 26. 4. 2013 podal stěžovatel prostřednictvím České pošty odpor. Měl přitom za to, že podáním odporu došlo ke zrušení platebního rozkazu. Dále stěžovatel sepsal i vyjádření k žalobě, které dne 25. 5. 2013 odeslal. Dne 2. 2. 2015 byl stěžovateli doručen rozsudek pro uznání. Vyplynulo z něj, že odpor byl podán dne 24. 4. 2013 i elektronicky a že pozdním odesláním vyjádření k žalobě došlo k uznání dluhu. Stěžovatel přitom stojí na stanovisku, že žádný odpor elektronicky neposílal. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatel nepodal, neboť dle jeho názoru nebylo přípustné.
Stěžovatel je toho názoru, že v záhlaví citovanými rozsudky obecných soudů došlo k zásahu do jeho blíže nespecifikovaných základních práv a svobod.
III.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek [v praxi se jednalo zjevně o dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř.")], využije.
Právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti doznala však s účinností od 1. 1. 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím již zmiňovaného zákona č. 404/2012 Sb. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je nyní stěžovatel povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. To znamená, že musí vyčerpat i dovolání, jehož přípustnost (mimo jiné) závisí na posouzení podmínek uvedených v §237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb.
Ústavní soud v této souvislosti vyslovil názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (blíže k této otázce viz podrobně odůvodněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva (např. žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 1 až 3 o. s. ř.).
Stěžovatel v nyní předložené ústavní stížnosti jako poslední v řadě brojí proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2016 č. j. 11 Co 515/2015-91, 11 Co 516/2015-91, tedy proti rozhodnutí odvolacího soudu. Přestože byl jmenovaným soudem poučen, že předmětný rozsudek je možno napadnout dovoláním, stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti zjevně nevyčerpal. Z toho důvodu považuje Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost za nepřípustnou.
Za dané situace Ústavní soud návrh stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2017
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj